Narodil se jako syn jednoho z nejslavnějších francouzských herců, krasavce, po němž toužily generace filmových divaček. Ale zároveň člověka, který mu z mnoha důvodů nikdy nebyl skutečným otcem. Přesto k sobě oba muži nakonec našli cestu… možná proto, že si po smrti většiny svých společných blízkých tak nějak zbyli.
 

Kniha Anthonyho Delona Má rodina, můj příběh je podle mě od začátku odsouzena k úspěchu. Přináší totiž spoustu neznámých a šokujících podrobností o soužití rebelského syna se slavným otcem. Objektivně je však třeba říct, že ve skutečnosti jsou tyto vzpomínky o něčem úplně jiném. O něčem mnohem křehčím, subtilnějším a komornějším. A i když to na první dobrou zní klišovitě, tak je to především kniha o Anthonyho cestě k pochopení toho, co je v životě nejdůležitější.

Rebel z mnoha příčin

Má rodina, můj příběh by se dala v prvé řadě považovat za jakéhosi průvodce po lidech, jež Anthonyho formovali – a s trochou nadsázky i bulvárnosti mu v mnoha případech nahrazovali hlavně v době dětství a mládí rodiče.

Despotický, manipulativní, věčně zaneprázdněný otec s cyklicky se opakujícími záchvaty vzteku a potřebou neúměrně trestat – a to spíše psychicky než fyzicky, jím určitě nebyl. Ano, ten Alain Delon, idol mnoha žen, který na kamarády svého syna poslal mafii a nechal je postřelit jenom proto, že u Anthonyho módní značky kožených bund použili jeho jméno. Nebo člověk, který hatil synovy pracovní zakázky jenom proto, že žárlil na jeho mládí a vzhled.

A přes mnohokrát v knize projevenou lásku a úctu nebyla dle mnoha náznaků ideálním rodičem ani Anthonyho matka Nathalie, s jen letmo zmíněnými problémy s drogami, až patologickou nedůvěrou k mužům a sklony pořádat celonoční flámy v domě, kde spí malé dítě. Nehledě k tomu, že profese filmových herců oba Anthonyho rodiče na dlouhé měsíce odváděla do všech koutů světa – a malého syna ani jeden z nich nepovažoval za nutné brát s sebou.

Lze se pak divit tomu, že malý Anthony měl celé dětství potřebu proti něčemu se vymezovat, utíkal ze všech možných internátních škol, které kvůli kázeňským prohřeškům střídal jako ponožky – a že jej to dovedlo až ke krádežím aut a koketování s mafií?

Vyšlo v nakladatelství Práh.

Dva náhradní rodiče a ti další

A tak Anthony hledal osoby sobě blízké jinde. Našel je ve filmovém agentovi Georgesi Beaumeovi a chůvě Loulou. Autority, kmotři, kteří Anthonymu pomáhali v těžkých životních chvílích. Lidé, na něž se obracel, když potřeboval poradit nebo najít vnitřní klid. Právě k nim utíkal, jakmile mu bylo zle, u nichž nacházel porozumění, soucit… a lásku. Nepřiznaní náhradní rodiče, kteří byli nablízku v době, kdy se ti skuteční, biologičtí, zabývali sami sebou, svými kariérami nebo problémy se stále se střídajícími partnery.

Anthony o Georgesi a Loulou píše vždycky, když se dostane do nějakého problému nebo má krizi. A city, které k nim projevuje, jsou skutečně hluboké – ne nadarmo memoáry začínají scénou z Beaumeova pohřbu, na kterém Anthony nedokázal dojetím ani promluvit.

Tato kniha by se tak dala považovat i za poděkování lidem, již v mladém muži formovali mnohé zásady, dokázali mu dát lásku a pocit bezpečí, naslouchat mu a být u něj vždycky, když to právě potřeboval.

Z některých situací, do kterých se dostal s Loulou, pak místy až mrazí – třeba z té, kdy zmatené, ospalé dítě Anthony ve scéně jako z Boschova obrazu překračuje pozvracené a spící účastníky večírku a Loulou se ho snaží někam zavřít a zamknout, aby o tom nevěděl a neztratil o matce iluze. Nebo jak jej přesvědčuje, že maminka je „trochu nemocná“, když ta v ložnici leží opilá či zfetovaná.

K velkému Anthonymu štěstí nebyli Georges a Loulou sami. Významnou zklidňující, smířlivou roli v jeho životě hrály i další dvě „vedlejší postavy“ tohoto autobiografického filmu, patrně nejvěrnější dlouholetí partneři jeho rodičů, jež k tomuto údělu předurčily ty jediné možné charakterové vlastnosti, které mohli mít – trpělivost, praktičnost a neskutečná tolerance.

Stali se jimi herečka Mireille Darcová, známá z mnoha filmů s Alainem Delonem nebo třeba z Velkého blondýna s černou botou, která se kvůli Alainovi dokázala vzdát kariéry a do konce života mu byla nablízku. A Chris Blackwell, Angličan jemně ovlivněný pohodou ostrova Jamajka, elegantní, pozorný gentleman, jenž Anthonyho matku zklidnil natolik, že zcela změnila přístup k životu a stal se z ní úplně jiný člověk.

Život jako posmutnělý film

Má rodina, můj příběh plyne před čtenářovýma očima jako film. Přeskakuje z místa na místo, do různých časů, pomocí ostrých střihů vypráví stručně, s nadhledem, ale zároveň velice emotivně jednotlivé příběhy, které tím, jak se střídají rychle za sebou, vytvářejí spíš mozaiku než ucelený obraz.

Jednotlivé tváře se mihnou a zmizí v zapomnění, případně se cyklicky vracejí. Život v luxusu se mísí s depresivními obrazy internátních škol nebo vězeňské cely. Exotika z cest po celém světě textu dodává to správné koření – a uprostřed všeho se pozvolna vynořuje obraz samotného Anthonyho. Kluka, který má pocit vykořeněnosti, odosobnění a nekonečné samoty ve světě, kde rodiče se o něj zajímají v lepším případě jen letmo.

Často je to smutné čtení – i přes všechno to vědomí, že Anthonyho složitá cesta k sebepoznání nakonec byla (aspoň podle něj) úspěšná a při výchově vlastních dcer Liv a Loup se dokázal chyb svých rodičů vyvarovat. A že se mu podařilo „rodinné prokletí“, jak on sám prostředí, ve kterém vyrůstal, nazývá, zlomit.

Jak nebýt stejný jako rodiče

„Jak může člověk dospět v rodině, kde se láska zřejmě stala první obětí prokletí předávaného z generace na generaci?“ píše Anthony Delon. „Jak můžeme překonat násilí, strach a omertu tak, abychom je zároveň nepřenesli na své blízké? Jak vyhrát ten celoživotní boj, ten nejtěžší ze všech, který vedeme sami se sebou, abychom se stali odolnými a konečně dosáhli svobody? Abychom mohli svobodně myslet, milovat, prostě svobodně žít.“

Jednoduše – pochopit, porozumět, být smířlivý a za každé situace se chovat zcela jinak než rodiče. Anthony se ze svého zmatku vypsal, o matce navíc natočil dojemný dokument, který vznikal v posledním měsíci jejího života, a s otcem se definitivně smířil na stránkách této knihy. Možná s vědomím, že ani Alain vzhledem k věku a všem zdravotním problémům tady už dlouho nebude.

Anthonymu lze tuhle terapii psaním věřit, protože ze stránek knihy čiší upřímnost. A čtenáři mohou být jen rádi, že se do psaní svých memoárů pustil, protože kromě vší té ozdravné kúry přinášejí i skvěle vypointované příběhy zasazené do vzrušujícího světa slavných osobností – s trochou pikantních historek o jejich slabostech k tomu.

Anthony Delon je francouzský filmový, seriálový a divadelní herec, syn herců Alaina Delona a Nathalie Delonové. Po bouřlivém dětství a mládí, které zahrnovalo útěky z internátních škol, krádeže aut i problémy s mafií zapříčiněné tím, že použil slavné otcovo jméno u své oděvní značky, se po vzoru rodičů stal hercem. Nikdy sice nedosáhl otcovy proslulosti, ale i tak je jeho jméno ve Francii známé z filmů jako Kronika ohlášené smrti nebo Francouzova zátoka, či ze seriálu Ohnivá poušť. Je vášnivým řidičem a rád se účastní automobilových závodů. Má dvě dcery Liv a Loup.

Text: Jiří Popiolek
Foto: Markéta Havlová