Iva Pekárková už dlouhá léta píše o lidech, kteří žijí na hraně světů, kultur i vlastních možností. Ve svém novém románu Pepřové pocity přivádí čtenáře do prostředí britského azylového systému, kde se naděje mísí se zoufalstvím, víra s pragmatismem a pravda se lží. Hlavní hrdina Kimani musí rozhodnout, kam až je člověk schopen zajít, aby získal šanci na nový život. „Nejde o střet kultur, ale o střet člověka s realitou,“ říká autorka, která čerpá z autentických příběhů lidí, které osobně poznala. 

„Zradíte své přesvědčení, abyste získali vlast?“ – jak blízko má tahle otázka k vašemu vlastnímu pohledu na svět?  

Ne, tohle se týká jen mého protagonisty a ostatně i pár dalších postav v knize. Já jsem měla velké štěstí: před takovým dilematem jsem nikdy nestála. 

Co byl úplně první impuls k napsání Pepřových pocitů? Konkrétní příběh, člověk, nebo spíš téma, které vás dlouhodobě dráždilo?  

Byl to houf Východoafričanů v unitářském kostele na předměstí Londýna, kde už čtvrtým rokem dělám kostelnici. Žadatelé o azyl, kteří leckdy opustili vlast, aby si zachránili život. Vesměs ochotní udělat cokoli, jen aby dostali v Británii azyl. A mezi nimi samozřejmě naprosto skvělí lidé právě tak jako lháři a podvodníci. 

Hlavní hrdina Kimani stojí před morálním dilematem, které je pro českého čtenáře dost vzdálené. V čem je podle vás naopak univerzální?  

Tohle mravní dilema, totiž „být věrný Bohu tak, jak mi víru vtloukali do hlavy“, anebo se podrobit momentálnímu systému udělování azylu ve Spojeném království a předstírat, že jste tím, co jste až do té chvíle z celého srdce nenáviděli – v tomhle případě homosexuálem –, je skutečně velmi specifický případ. Ovšem lhát, předstírat a klamat tělem, abychom získali to, po čem toužíme, je velmi univerzální věc. 

Prostředí azylového systému v Británii působí až absurdně – je to nadsázka, nebo realita?  

Ano, systém udělování azylu v Británii je dnes skutečně na hraně absurdity. Bohužel je všechno, o čem se v knize zmiňuju, odpozorováno ze skutečného života. Včetně žádosti, se kterou se asi před dvěma roky vytasila Home Office (britské ministerstvo vnitra), totiž že by lidé, kteří žádají o azyl na to konto, že jsou gayové či lesby, měli natočit video, které je zobrazuje v intimní situaci s člověkem stejného pohlaví. Po pár měsících se ale Home Office tohohle, abych tak řekla, uprchlického porna přestala dožadovat. Dodnes nevíme, jestli si to nevymyslel nějaký úchyl, kterého ministerstvo vnitra zaměstnalo. 

Ve vašich knihách se často střetávají kultury. Máte pocit, že dnes jsou ty střety ostřejší než dřív? 

Víte, já jsem někdy před čtvrt stoletím na jakousi otázku skutečně vykoktala cosi o tom, že mě zajímají „střety kultur“. Myslím ale, že lépe než „střet“ by tu posloužilo slovo „setkávání“. V téhle knize se kultury nijak zvlášť nestřetávají – střetává se v ní můj protagonista, původem z Keni, s tvrdou realitou systému udělování azylu v Británii. Na své straně má hned několik bělochů, kteří mu fandí. A na straně „protivníka“, tedy úředníků britského ministerstva zahraničních věcí, stojí běloši, černoši, Asiati. „Střetávání kultur“ je v multikulturním městě jako Londýn hodně zastaralý pojem. 

Motiv „pepřových pocitů“ – tedy jakési viny, která nejde smýt – je velmi silný. Máte pocit, že je člověk schopen s takovým pocitem dlouhodobě žít?  

„Pepřové pocity“ je výraz, kterým někteří Afričané označují celý komplex nepříjemných nálad, od trapnosti až po to, čemu my bychom řekli depka. Můj protagonista Kimani se, tak jako mnozí jiní Afričané, v nuancích svých pocitů moc nehrabe. A ano, máte pravdu, často pro něj „pepřové pocity“ znamenají vědomí, že se čímsi pošpinil – a mohl si za to sám. 

Nebála jste se, že zpracování tématu homosexuality v africkém kontextu bude pro část čtenářů kontroverzní?  

Ne. 

Jak moc jste při psaní vycházela z reálných zkušeností a příběhů lidí, které jste potkala?  

Všechno jsou to reálné příběhy opsané ze skutečnosti. Ráda píšu právě takhle, a současný stav světa mi k tomu dává vynikající podmínky – absurdity, které se skutečně dějí, bych si nevymyslela ani za sto let. 

Vaše postavy často nejsou „sympatické“ v klasickém smyslu. Je to záměr?  

Spíš to přijde samo. Nesnažím se ze svých postav udělat andílky. A nesnažím se z nich udělat ani zloduchy. Pouze popisuju, jak se chovají, jak reagují v krizových situacích. A, to si přiznejme, osudy mého hlavního protagonisty ve Spojeném království jsou jedna velká krize. 

V knize je hodně ironie a ostrého humoru i v těžkých situacích. Je to váš způsob, jak taková témata unést?  

Ano, je to můj způsob, jak se stavět k takovým tématům – ve svých knížkách i v životě. Je to ostatně způsob, jaký pomáhá těžké situace snášet i člověku, jako je Kimani. Vypozorovala jsem, že lidé, kteří se dlouhodobě ocitnou v těžkém prekariátu (a několikaleté čekání na azyl v cizí zemi je hodně těžký prekariát) se často brání sebelítosti právě dost drsným humorem. Pomáhá jim to přežít. Samozřejmě, když má někdo za sebou řadu těžkých traumat, bývá pro něj mnohem těžší získat nadhled nad vlastním osudem. Kimaniho ale v Africe žádná těžká traumata nepostihla. 

Myslíte si, že Evropa dnes skutečně nabízí to, co si o ní lidé jako Kimani představují?  

Ne, Evropa se od představ a snů lidí, kteří se vydají na dalekou a často nebezpečnou pouť, liší. Liší se tak, že se snad víc lišit ani nemůže. Představu o „bělošských zemích“ jako jakémsi ráji na zemi v Afričanech (a nejen v nich) bohužel rozšiřují i emigranti, kteří se do vlasti vrátili. Rozhazují kolem sebe peníze, vykládají všem o běloškách, které jsou prý povolné a skvělé v posteli, říkají, že je tam spousta snadné a dobře placené práce. Tohle se doslechnete v zemích jako Keňa i od jedinců, kteří byli z Británie deportováni. A osvěta je sakra nesnadná – lidé nechtějí pravdě uvěřit, nechtějí přijít o životní sen. 

Kdybyste měla knihu popsat jednou větou čtenáři, který o ní nikdy neslyšel, jak by zněla?  

Je to příběh o tom, jak zoufalství mění člověka, a co všechno musíte obětovat, abyste získali naději – jen naději – že vám bude povoleno žít ve vysněné zemi. 

Co by si podle vás měl čtenář z Pepřových pocitů odnést – pokud vůbec něco „odnést“ má?  

Pevně doufám, že některým lidem kniha otevře oči. Příliš mnoho Čechů a Češek, jak jsem si všimla, považuje „migranty“ za jakýsi odpad, kterého je nutné se zbavovat. Třeba uvidí, že i jedinci bez, abych tak řekla, spolehlivého mravního kompasu, mezi které Kimani patří, jsou lidé jako všichni ostatní. Jen měli v životě větší smůlu než my. 

Vydalo nakladatelství Ikar, 2026 

IVA PEKÁRKOVÁ (* 1963) 

Česká spisovatelka, publicistka a překladatelka. Ve své tvorbě často zachycuje témata emigrace, soužití kultur a života menšin. Po odchodu z Československa žila v USA, aktuálně žije v Británii i v Česku. Zkušenosti ze zahraničí promítla do řady románů i fejetonů. 

text: Josef Zahn 
foto: archiv Ivy Pekárkové