Píše, dramatizuje, režíruje, hraje, šéfuje pražskému Divadlu Kampa.
A nezahálí ani v osobním životě – je manželkou známého herce Jaroslava Duška, dvojnásobnou maminkou a sedminásobnou babičkou. Jaká je čtenářka?
10 otázek pro Ivetu Duškovou
1. Jakou knihu právě čtete?
Právě jsem dočetla knížku od Martiny Skaly To je má země. Vypráví příběh ženy, která miluje americkou poušť, Indiány z kmene Navaho a koně mustangy. A tak nachází nový domov v americké rezervaci na hranicích států Arizona a Utah. Příběh je hodně silný, přestože je vyprávěn věcnou a jednoduchou formou. Drsnost až neutěšenost krajiny se tu prolíná s magií indiánské kultury, která je více a více znásilňována a ničena ve jménu „pokroku“ naší civilizace. Určitě doporučuji. Je to nesentimentální vhled do současné situace v indiánské rezervaci. Navíc autorka si knížku i sama ilustrovala a doplnila svými fotografiemi, což z celého díla tvoří kompaktní a autentický obraz.
2. Je pro vás lepší papírové vydání, nebo čtečka?
Samozřejmě, že papírové vydání. Čtečku nemám a ani po ní netoužím. Na počítači jsem schopna přečíst nanejvýše e-mail. Potřebuju si knížku očuchat, osahat, vzít si ji do postele nebo do vany. Než ji zavřu, tak ji pohladím. Knížka je živá bytost, a tak se k ní i chovám.
3. S jakou literární postavou byste šla na víno?
Jaj, to nevím. Vím, že když jsem jako mladá četla Pána Prstenů, tak jsem měla moc ráda postavu Gandalfa. Připomínal mi mého dědu. A když občas potřebuju radu od moudrého starce, tak si povídám buď s mým dědou, nebo si přizvu právě jeho. To mám pak v hlavě úplnou radu starších.
4. U které knihy jste se smála nahlas?
Většinou se mi to u knížek nestává, ale je pravda, že když jsem četla Pan Kaplan má třídu rád od Leo Rostena, tak jsem se hodně smála. Tu knížku mám moc ráda a občas si na ni vzpomenu, když konverzuji se svou profesorkou španělštiny – taky ze mě čas od času lezou blbosti, které ji rozesmějí. Na cizí jazyky nejsem moc nadaná.
5. Oblíbený citát z knihy?
Před rokem jsem pro sebe a Petra Herolda na motivy knížek Rachel Joys napsala hru Pošeptej mi to znovu, Harolde, kterou hrajeme u nás v divadle Kampa. A tam jedna z postav Queenie Henessyová říká: „Je strašně těžké naučit se milovat a nic nechtít, ale ještě těžší je naučit se být úplně obyčejný.“ Tuhle větu si dost často, hlavně v této době, připomínám.
6. Jakou knihu byste si vzala na pustý ostrov?
V takovém prostředí bych si spíše nějakou knihu napsala. Mám ráda chvíle, kdy jsem jen sama se sebou a můžu se ponořit do svého ticha. Tam je příběhů a postav…
7. Kde knihy nejčastěji nakupujete?
Mám ráda malá knihkupectví v malých městech. Před Vánoci jsme byli hrát ve Velehradě, kde je úžasná klášterní prodejna. Kromě různých produktů a mlsání tam mají i úžasné knížky. Nakoupila jsem je tam pro všechna moje vnoučata. Mám jich sedm, takže to byla pěkná hromada.
8. Co děláte s knihami, které už nechcete?
Některé přesouvám do knihovny v Divadle Kampa, kde si je návštěvníci mohou půjčit, něco rozdám, ale většinu knih si nechávám. U nás doma jsou knížky všude, včetně záchodu i koupelny.
9. Proč je podle vás dobré číst knihy?
Určitě to probouzí fantazii a vhled do jiných světů. Učí prožívat emoce a ponořit se do postav, se kterými můžeme souznít nebo se je naopak učit chápat. Pro mě byly knížky už od dětství dobrodružstvím, které jsem moc ráda prožívala. A ráda se k některým titulům vracím. Pak jsem překvapená, že příběh je úplně o něčem jiném, než jsem si myslela, když jsem ho četla poprvé.
10. Jakého spisovatele byste si vybrala, aby napsal váš životní příběh?
No, kdybych měla být upřímná, tak asi Tolstého. Protože to je mistr nad mistry a úžasný psycholog. Určitě bych díky němu mnohé pochopila. Ale protože už tady není, tak si ten svůj příběh dál budu psát sama. Uvidíme, jaká dobrodružství a emoce na mě ještě čekají.
Text: Martina Vlčková
Foto: se svolením Ivety Duškové
