Dobrodružný příběh pro odvážné děti – to je podtitul knihy s názvem Petronie a Ptáčník, která vyšla před pár týdny. Autor Martin Šinkovský ji napsal na přání své sedmileté dcery jako dárek k jejím narozeninám. Ptačí svět, čaroděj, mizející ptáci a opuštěná hnízda… Rozhovor výjimečně nezačíná otázkou, protože náhodný úvod přináší osobní informaci.

Pardon, ještě si ztlumím telefon.
Já si ho nechám na vibracích, protože mám doma nemocnou devítiletou dceru.

Aha, takže máte víc dětí než sedmiletou dceru, pro kterou jste napsal knížku? 
Mám tři dcery. 

To je jako z pohádky.
Každý správný král má přece tři dcery. 

Vám prý ale děti na ulici říkají Hagride, tedy jménem postavy z Harryho Pottera.
To je pravda, však mě vidíte. Nejdřív mě sice bezdomovci oslovovali Květáčku, ale naštěstí se Hagrid ze strany dětí ujal víc. 

Jedna z vašich dcer chtěla knížku k sedmým narozeninám, měl jste od ní bližší zadání? Ptačí?
Ano. Prostřední dcera Zoja viděla, že její starší sestra dostala k narozeninám akvárium, které si přála dva roky předtím. Tak přemýšlela, co by chtěla. Vybalila pak na mě, že knížku o ptáčcích. Její přání pro mě nebylo rozkazem, ale dobrou inspirací.

Čím přesně?
Zoja má hodně ráda přírodu a příběhy. Když jsme chodili do školky, bývala to hezká cesta z centra Olomouce na Lazce, potkávali jsme spousty ptáků. Často jsme do školky došli pozdě, protože jsme koukali na kachny na potoce, jak čížci snídají na stromě, jak sýkorky poletují. Některé drobné věci v knížce jsme dělali spolu.

Právě čížci příběh otvírají. Poznal jste je na první dobrou ještě před psaním knihy nebo jste musel sednout k Wikipedii?
Zrovna tahle historka s čížky na stromě se fakt stala. Je tam pěkná olše, která se pod nimi úplně hýbala. Regulérně tam pět minut snídali, a potom odletěli. V mobilu mám ale chytrou aplikaci, která podle zpěvu určí, co je to za druhy ptáků. Čížci! Zpětně jsem to ještě ověřil v atlasu. Před psaním každé knížky si dělám hodně rešerší. Mám to rád, takže to dělám celkem poctivě. Začal jsem drtit ornitologii, samozřejmě na amatérské úrovni.

Proč je hlavní ptačí hrdinkou sýkorka?
Ptačí kamarádku Sýkořičku si vyžádala Zoja. Ještě bych podotknul, že jsem si to zjednodušil a vybral do příběhu jen ty druhy ptáků, které žijí ve městě. I těch je obrovské množství, tak jsme spolu v atlasu vybírali, kteří budou kladní, kteří záporní. Bylo to zábavné. 

Dcera byla možná víc spoluautorkou, než inspirací?
V rešerších určitě, chtěl jsem, ať je s tím spojená, ať ji to baví. Je to víc než jen – „Tak tady máš knížku“, bude vědět – „Jé, tohle jsem vymyslela já.“

Strážkyně sojky jsou v příběhu docela drsné.
Na vlastní oči jsem viděl, jak dvě sojky našly prázdné hnízdo a shodily ho na zem. Tak jsem jim dal funkci přísných kontrolorů hnízd. Ptačí svět je drsný. Třeba to, co dělají sýkorky, by se hodilo spíš do prvních slavných hororů Braindead od Petera Jacksona. Umí zabít jiné ptáky, rozklovat jim lebky a vyzobat mozek. Jen teď nevím, jestli jsou to koňadry nebo modřinky… Krásné rešerše, že? Do dětské knížky jsem ale tohle nemohl použít.

Díky tomu ale kapitoly psané z pohledu ptáků, kdy si mezi sebou povídají, plynou radostně, živelně…
Jsem rád, že vám přijdou energičtější, má to svojí logiku. Snažím se psát tak, jak si to v příběhu vyžaduje situace. Při psaní dialogu tří vrabců zavřu oči a obrazně si sednu za nimi na střechu. Je mi přitom jasné, že zvlášť ti malí ptáci asi nemluví pomalu a rozvláčně. Bude to spíš staccato. Je to legrace, a když vrabci hodně štěbetají, tak to jejich „Š“ častěji používám v dialozích kvůli zdůraznění.

Co pro vás byla největší výzva, když jste věděl, že píšete pro dceru, ale zároveň i pro velkou hromadu dalších dětí? Nebo jste si psaní jen užíval?
Psaní knížky si užívám vždycky, jinak bych to nedělal. Budu rád, když se příběh bude líbit Zoje i dalším dětem, a první překážku už jsem překonal, Líbí se mojí ženě! Dokonce se jí kniha líbí tak, že když ji dočetla, tak řekla jenom – „dobrý“. Čekal jsem zase na klasický dovětek – „dobrý…, ale?“ U každého rukopisu totiž zatím vždy dodala pověstné „ale“ nebo „jenže“. K této knize vlastně ještě dodala – „Funguje ti to všechno parádně.“ Její přístup se mi líbí, říkává –„Přece nechceš, abych ti lhala.“

Kreslí Zoja ráda? Má to společné s hlavní hrdinkou?
Moc ráda a moc pěkně kreslí.

A pustíte ji samotnou kreslit do parku jako stejně starou, sedmiletou Petronii?
Klidně, ať si jde. Park máme vedle domů, není to ani přes žádnou cestu. Přes roh máme obchod paní Evy, tam chodí holky samy nakupovat asi od tří let, je to také jen po chodníku. Papírek, tašku, paní Eva je zná… Dneska je to sice netradiční, ale jde nám o to, aby holky byly co nejvíce samostatné. Snažím se v tom potlačit civilizační strach lidí, naštěstí je Olomouc příjemně velká vesnice. Je ale pravda, že jsme řešili s ilustrátorkou Barborou, jestli je sedmiletá Petronie dost mladá na všechna svá dobrodružství. Naštěstí jsem našel univerzální argument ve filmu Lucie, postrach ulice. Vždyť je o holce, která má jít teprve do školy a už běhá sama po městě.

Zaujalo mě lehké a svěží pojetí obálky. Většinou spolupracujete s výtvarníkem Ticho762, proč to je tentokrát jinak?
Nechtěl jsem na tom spolupracovat s výtvarníkem Ticho762, oboustranně jsme se shodli. Hlavní hrdinka je holka, proto jsem chtěl, aby knihu dělala ilustrátorka. Vyrůst v ženu a vyrůst v muže je rozdílný proces. Vzpomínky jsou rozdílné a dodají příběhu něco, co já jako muž neumím. Barboře, se kterou nás propojilo nakladatelství, se to nádherně povedlo. Mile mě překvapily všechny ilustrace a obálka je nádherná! Časem jsem přišel na to, že za to může výraz Petronie – její jemný, nenápadný úsměv, kterého si nevšimnete v první chvíli, ale udává atmosféru celého obrazu.

Nedávno jsem držel vaše výtvarně výrazné Hvězdonauty. Nakolik se vám to, co napíšete, potom líbí ve finální knižní podobě? Máte na to štěstí?
Mám.Co se týká zrovna Hvězdonautů, tam jsme se s Tichem sladili, to je velká sehranost. Oba dva jsme fanoušci sci-fi, bavili jsme se o knize od prvního nápadu. Navíc byli na stejné vlně i grafici. Výtvarno je pro mě důležité. Píšu totiž způsobem, o kterém jsem si myslel, že tak píše každý. Na debatách s jinými autory jsem ale zjistil, že jsem mezi přítomnými byl jediný. Jak jsem zmiňoval s vrabci – vymyslím si situace, zavřu oči, představím si to, a o tom píšu. Přemýšlím vizuálně, přece jen jsem vystudovaný směrem k filmu, tyto věci mě baví, píšu scénáře ke komiksům. Neumím ale kreslit!

Ovlivňujete nějak výsledek?
Vždycky chci, aby si to výtvarník udělal po svém. Vím, co se líbí mně, ale chci tam osobnost toho výtvarníka. Existuje třeba dvacet způsobů, jak to nakreslit dobře, a jsem rád, když se trefí do jednoho z nich. Pak to funguje. Už před samotnou prací si ale s výtvarníkem sedneme na kafe nebo na pivo, projdeme si to. Abychom věděli, co chceme. Většinou jsou naše předem připravené poznámky stejné, takže mám opravdu štěstí. Je to asi i mým výběrem lidí, kdy už tuším, že to není úplně střelba do prázdna. Nechci naopak někoho jenom proto, že je třeba super slavný. To by mi přišlo absurdní.

Co byste na závěr popřál Zoje i všem dětem, které knihu budou číst?
Aby si užily příběh, aby se do něj začetly, a až dočtou, aby vydechly.

To zní definitivně, možná spíš nadechly, ne?
Nádech a výdech s mezidechem (názorně ukazuje). Ne aby se udusily (smích). Prostě hezké zakončení docela tlusté knížky. A to jsem ještě jednu část musel dát pryč, aby nebyla velká až moc. Vypreparovanou část teď mám danou na stranu a čeká.

Na pokračování k osmým narozeninám?
K osmým ne (smích), to už by muselo být celé napsané. Proces vydání knihy přece jenom trvá. Uvidíme, jestli bude chuť a zájem. Zatím je tu kniha Petronie a Ptáčník, u které moje žena poprvé neřekla žádné „ale“.

Martin Šinkovský (* 1979)
Rodák ze Šumperka, který se v dospělosti usadil v nedaleké Olomouci, má ženu a tři dcery. Je spoluautorem večerníčkového seriálu Krysáci a následně se pustil do psaní knih, zejména pro děti – například Chodil obr po zemi, Lapálie v Lampálii, Vincent, Bóďa a dobrodružství v Benátkách, Městečko Kytice, sci-fi série Hvězdonauti nebo upíří young adult román Průsvitní. Nejnovější kniha se jmenuje Petronie a Ptáčník.

Text: Jan David
Foto: se svolením Martina Šinkovského