Příběh, který roky vyvolával debaty a emoce, se nyní dočkal filmového zpracování. Jaké je vidět vlastní románovou hrdinku „z masa a kostí“? Proč se autorka rozhodla nepsat scénář a co by si diváci měli z příběhu odnést? V rozhovoru otevřeně mluví o silných dojmech, svobodě psaní i o kapitole dějin, na kterou se stále zapomíná.

Co jste cítila po zhlédnutí filmu?  

S příběhem Gerty a jejích souputnic vyhnaných během divokého odsunu žiji už téměř dvacet let, takže vidět, jak se nyní uprostřed kulis protektorátního a poválečného Brna zhmotňují, pro mě bylo samozřejmě velmi emotivní. 

Jaké to je vidět Gertu „z masa a kostí“ v podobě hereček?  

Nikdy nemám o postavách přesnou vizuální představu, naopak, spíš mlhavou. Znám dokonale jejich charakter, chápu jejich chování. Od určité fáze psaní vím dopředu, co řeknou, čili znám konkrétní podobu jejich duše. Rysy obličeje ale ne. Takže jsem nebyla zatížená žádnou umanutou představou. Nicméně Bára Váchová s mou mlhavou představou splynula víc než dobře – skvěle se jí podařilo vystihnout Gertin temperament, moment vyzrávání z děvčete v ženu, která se musí ve vleklé násilné době postarat o své novorozené dítě. Myslím, že to zvládla opravdu obdivuhodně.  

Změnil se váš vztah k příběhu, když je nyní zpracován ve filmové podobě?  

Mám dojem, že s Gertou zažívám od počátku nekonečný řetězec dobrodružství. Nejprve to byla kniha, kterou jsem musela před mnoha čtenáři obhajovat. Posléze kniha, která podnítila společenskou debatu, přinejmenším v Brně, kde tato debata vyústila i v oficiální omluvu obětem takzvaného Brněnského pochodu smrti, kam byly zařazeny ženy, děti a staří lidé čili ti nejslabší, kteří měli na válečném konfliktu nejmenší podíl. A nakonec, po šestnácti letech, zážitek proměny románového příběhu ve filmový. Zahlédla jsem při něm úplně jiný způsob práce s příběhem, než jaký je typický pro spisovatele nebo spisovatelky, kteří jsou se vznikající knihou sami. A docenila jsem svobodu, kterou v té samotě, tichu a ničím neomezovaném promýšlení námětu mám, byť je ta samota někdy tíživá a hraničí s izolací. Nicméně přestože je Gertin příběh nějakým způsobem i mým životním příběhem, pustila jsem ho a v divadelním nebo filmovém zpracování ho vnímám jako dílo jiných tvůrců. Mám radost, že měli chuť se Gertě věnovat a že se to ve všech případech vydařilo.    

Proč jste se nepodílela na scénáři? 

Nechtěla jsem psát scénář, protože jsem tušila, že bych k tomu výchozímu textu nepřistupovala nezaujatě – neuměla bych se vzdát nějakých postav, epizod, bezpochyby by mi dělalo potíže promýšlet ten příběh jinak. Takže jsem knihu ráda svěřila nejprve Alici Nellis, poté Tomáši Mašínovi, který spolu s Ondřejem Gabrielem napsal scénář. Měla jsem možnost číst a komentovat ho před začátkem natáčení a viděla jsem, že se příběh sice posunul, ale klíčové momenty a podstata zůstaly stejné. Takže jsem si oddechla a pak se už jen těšila na výsledek.  

V televizi se příběh dostane k širšímu publiku. Co byste si přála, aby si z něj lidé odnesli? 

Mám radost, že se Gertin příběh díky filmu dostane i k publiku, k němuž se nedostal román, a že diváci budou moct spolu s hrdiny prožít dlouho vytěsňovanou kapitolu československých dějin a nahlédnout důsledky nesmyslně uplatněné kolektivní viny. Byla bych ráda, kdyby film diváky přiměl přehodnotit nebo si připomenout vytěsňovaný okamžik naší historie a Gertin příběh podtrhl, co je platné pro každý čas, i pro dnešek: každá skupina lidí, jakkoliv cize se jeví, sestává z konkrétních jedinců s konkrétní povahou a osudem. 

Vydalo nakladatelství Host

text: Marie Vejvodová 
foto: Lenka Hatašová