Co s lidmi udělá válka? Jak se vyrovnávají se ztrátami, odcizením a zklamáním? To jsou otázky, které si ve svém novém románu Nultá hodina klade spisovatelka Jana Poncarová. Opět vychází ze skutečných událostí a na scénu přivádí silnou ženskou hrdinku.
Kde se ve vás vzal zájem o historii?
Ani nevím. Tíhla jsem k příběhům z dvacátého století od mala. Můj děda, který bydlel s námi, byl ročník 1903 (což u mých vrstevníků vychází spíš na praprarodiče) a občas nám vyprávěl o svém životě. Vždycky jsem se ráda dívala na černobílé filmy pro pamětníky ze třicátých a čtyřicátých let 20. století. Na základce jsme pak měli výborného učitele češtiny a dějepisu, pana Záhrobského. Místo pouhého výčtu dat s námi dopodrobna rozebíral některé události – třeba potopení Titaniku nebo nám maloval schémata bitev z druhé světové. A také s námi diskutoval, což nebylo koncem devadesátých let ve školství úplně běžné. O historii a politice jsme se doma bavívali s tátou. Za velké životní obohacení považuju setkání s veterány z druhé světové války, kteří osvobozovali Plzeň, zejména s Marionem Kirkhamem a Earlem Ingramem jsme se spřátelili a byli jsme si blízcí. Myslím, že tohle všechno mě formovalo.
První román s názvem Podbrdské ženy jste vydala před pěti lety. Pamatujete si, co vás tenkrát motivovalo?
Když jsem s tím začala, bylo mi něco přes třicet. Prožívala jsem zrovna náročnější období v životě a bývalo mi smutno, úzko. Začalo se mi stýskat po psaní příběhů, které jsem tvořívala v dětství – tehdy bez jakékoli ambice cokoli publikovat, prostě z čisté lásky ke psaní. Uvědomila jsem si, že buď budu celý život snít o knize, anebo si sednu a zkusím ji napsat. Současně jsem v sobě měla prázdné místo po babičce Emilii, kterou jsem nikdy nepoznala a vždycky mi chyběla. Přála jsem si ji připomenout, znovu ji stvořit, oživit v příběhu. A tak vznikly Podbrdské ženy.
Psaní jste do té doby prý vnímala spíše jako mužskou záležitost. Proč?
Myslím, že to souviselo s mým sebevědomím. Vyrůstala jsem v devadesátých letech, ze své podstaty byla trochu rebel, bavily mě klučičí věci – hry na indiány, stavění týpí, lítání po lese, ale z různých stran na mě působily stereotypy, věty typu „tohle není pro holky“ nebo „vezmi si šaty místo kraťasů“. A do toho jsme doma měli převahu knih od spisovatelů – mužů. Nezlepšilo se to ani v hodinách literatury – kromě Boženy Němcové nebo Karolíny Světlé si nevybavuju, že bych v sešitu měla napsáno více ženských jmen – autorek. Takže jsem si prostě myslela, že líp píšou muži. Naštěstí už to tak nevnímám. Když se dnes rozhlédnete v knihkupectví, tak ženy publikují dobré, sebevědomé, kvalitní knihy. A je to dobře. Vnímám, že se toho za posledních deset patnáct let dost změnilo. Ale jako téma to ve mně zůstalo, a tak jsme s Ditou Pepe udělaly knihu Vlastní pokoje, což je soubor dvanácti rozhovorů s českými autorkami na téma tvůrčího času a prostoru. Publikace vyjde na podzim v nakladatelství wo-men.
Jak to vypadá, když se ponoříte do tvůrčího procesu? Máte třeba nějaké své oblíbené místo, čas, náladu?
Abych se mohla ponořit do psaní, potřebuju aspoň trochu mentálního klidu. Ale kdy ho doopravdy máte, když se v běžném životě pořád něco děje? Kdybych na něj čekala, nenapíšu nic. Proto jsem se naučila do příběhů odbíhat, překračovat hranici mezi svojí realitou a fikcí. Někdy je to dost náročné a vyžaduje to sílu, odhodlání. Ale jakmile už příběh rozepíšu, vkračuje se mi do něj snadněji, je to pak spíš příběh sám, který se prolíná do mé reality. A pomáhají i drobné rituály. Například hudba. S každou knihou mám spojenou skladbu, píseň, kterou si před psaním pouštím do uší – při Herečce to byl Eric Satie, při Nulté hodině Billie Holiday, hlavně její skladba „All of Me“.
Ve své tvorbě se mimo jiné opíráte o rozhovory s pamětníky. Jaká pro vás ta setkání jsou?
Jedním slovem obohacující. Ráda poslouchám vyprávění ostatních. A nemusí to být jen pamětníci. Myslím, že naslouchat lidem je pro autory důležité. Každý z nás má svůj příběh, své zkušenosti, svůj pohled na věc. Do jisté míry nás to učí toleranci, porozumění druhým. Pokud to jen trochu jde, s pamětníky mluvím – často ke mně přichází náhodou. Když jsem například pracovala na příběhu hoteliérky Eugenie, ani jsem nedoufala, že bych s někým, kdo v její éře v hotelu pracoval, mohla mluvit. A úplnou souhrou okolností, aniž bych rozjížděla velké pátrání, jsem dostala kontakt na pána, který se v Continentalu učil kuchtíkem a přežil bombardování. Nejlepší na tom všem bylo, že v Plzni bydlel jen o pár ulic dál než já.
Co nebo kdo vás inspiroval k napsání vašeho nejnovějšího románu Nultá hodina?
Na prvopočátku byla jedna vila v Nové Huti u Dýšiny. Za covidu, když se nemohlo jezdit přes okresy, jsem tam utíkala z města, procházela se v okolních lesích. Občas jsem před vilou postávala a tušila, že z ní jednoho dne vystoupí moje hrdinka. Současně mě začala lákat poválečná doba a otázka co s lidmi udělá válka. Co se děje, když opadne všeobecná euforie z nově nabyté svobody? Podaří se navázat na předchozí život? Jak se vyrovnat se ztrátami, s odcizením, se zklamáním. Zajímala mě krátká, ale klíčová perioda našich dějin mezi roky 1946 a 1948, kdy komunisté krok za krokem ukrajovali moc. Zároveň jsem chtěla zpracovat téma rozchodu, které v knize také je – a zde to bylo motivované zkušeností z mého osobního života.
Hlavní hrdinka se jmenuje Hedvika. Co o ní můžete prozradit?
Hedvika je především statečná. Má za sebou válečnou zkušenost, hrou osudu se ocitla v severní Africe, kde bojovala v ženských britských sborech ATS. Je ale také vnitřně zraněná, rozbolavělá. Svět, který koncem třicátých let opustila, už neexistuje. Prožívá vztahové problémy – s manželem se odcizili, protože je na několik roků rozdělila válka. Do toho pozoruje, jak Československo z jedné totality přechází do druhé, vysněná svoboda neexistuje a Hedvika se musí rozhodnout, jak s tím naložit.
Obálku nové knihy opět zdobí ženská tvář. To byl váš nápad?
Vůbec ne. Do obálek a grafiky knih nemluvím. Moje práce je napsat příběh a udělat ho co nejlíp, jak v dané chvíli dokážu. Trošku jsem jen protestovala proti mému velkému jménu na obálkách, ale v nakladatelství mi vysvětlili, že je to tak dobře. Důvěřuju jim.
Takže spolupráce s nakladatelstvím Motto klape?
Ano, i v tomto případě byla skvělá, jako vždycky. Neměnila bych. Vím, že tam text z redakčního hlediska dostane dobrou práci, že se na všem dokážeme domluvit, vycházíme si vstříc a máme přátelské a hezké vztahy.
Jaký jste vlastně typ autorky – poslechnete doporučení ostatních, nebo si stojíte pevně za svým?
Jak kdy a jak u čeho. Když text dopíšu, nechávám ho odležet, pak ho znovu čtu, někdy přepisuju víc, jindy míň. Až potom ho dávám číst – nejdřív mojí první čtenářce, blízké kamarádce Martině, a v poslední době také tátovi. Ráda si poslechnu jejich názor. Velmi důležitá je pro mě zpětná vazba mé nakladatelky Romany Přidalové, která Motto v devadesátkách založila, a pak pochopitelně mé redaktorky. O věcech se bavíme. Snažím se na text dívat s nadhledem, s tím, že všichni chceme, aby byl co nejlepší. Odůvodněné připomínky beru, zapracuju. Postupem let jsem se naučila nebrat si osobně názory – záměrně říkám názory, nikoli literární recenze – na příběhy. Když to zjednoduším, pokud mi někdo řekne, že kniha nesplnila jeho očekávání, nic s tím nenadělám, protože vůbec netuším, jaká očekávání měl.
A na co těšíte?
Na podzim mě čekají autorská čtení, na nichž představím Nultou hodinu, na to se moc těším. A taky na to, že bude hezký podzim, že budu psát novou knihu – už v novém bytě, kam se teď s přítelem stěhujeme. Poslední rok byl pro mě náročný, prožila jsem do jisté míry svoji nultou hodinu, tak se těším na trochu klidu a pohody.
Jana Poncarová je spisovatelka a novinářka, má na kontě romány Podbrdské ženy, Eugenie, Alžběta a Nina, Cyklistka, Herečka a nově Nultá hodina. Je spoluautorkou Deníku Věrky Kohnové. Těsně před vydáním je soubor rozhovorů Vlastní pokoje.
Text: Martina Vlčková
Foto: Jaroslav Fikota
