Spisovatelské svědění v sobě cítila už delší dobu, ovšem teprve narození syna ji přineslo námět na knihu pro děti i dospělé, kterému uvěřila. Do puntíku je z velké části veršovaná kniha, ale klasickou pohádku nečekejte. Je to kniha o světě i lidech, hravá i filozofická, naučná i rozvíjející fantazii. Od první stránky nás zaujala natolik, že jsme s autorkou, ostravskou rodačkou Karin Bílík Vápeníčkovou, prostě museli udělat rozhovor.
První otázka může znít divně, ale přesto mi ji dovolte položit: Četla jste Na cestě od Jacka Kerouaca? Kerouac totiž píše, že Bůh je medvídek Pú. A vy v knize Do puntíku píšete, že Bůh je medvídek koala...
Hezké, že to zmiňujete. Na cestě pro mě svého času bylo zásadní čtenářské setkání. Pamatuji se, když nám profesorka na gymplu vyprávěla, že to Kerouac psal na dlouhou papírovou roli. Nevycházel ven a jen psal. Dlouho jsem pak nosila v mysli představu, že spisovatel musí být přesně takový – oddaný, zapálený člověk s posláním a myšlenkou, zavřený na půdě s obrovskou rolí, kterou popíše bez interpunkce, vykouří plno cigaret a pak jen tak změní svým dílem myšlení celé jedné generace. Ale abych byla upřímná, pro předobraz myšlenky pojetí Boha v mé knize Kerouac zásadní nebyl. Já v knize nabízím představu, že Bůh může být medvídek koala, dokola, doleva i doprava, Bůh může být nošen v tašce i klouzat na klouzačce.
Když jsem si četl vaši knihu, napadlo mě, že vlastně není jenom pro děti. Objevuje se tam kosmologie, náboženství, filozofie, otázky o dobru a zlu… Nebojíte se, že to na děti bude moc složité?
Děti samy o sobě složité nejsou, dokud jim nezačneme složitost existence vštěpovat. Věřím, že jim Do puntíku bude dávat smysl, a pokud bude bavit i dospělé a děti v nich – o to líp! Čeho se bojím a co vnímám je to, že dnes dětem chybí smysl pro fantazii. Možná současná doba není živnou půdou pro fantazírování. Psala jsem tu knihu s posláním, aby rozvíjela dialog mezi dospělým a dítětem. Snažila jsem se do knihy ukrýt i filozofické myšlenky, ale nic násilného a překračující mé vlastní znalosti. Snad je to v ideální, zdravé míře.
Popravdě musím říct, že já v dětství četl Malého prince a asi to bylo příliš brzy, protože mě nebavil a od té doby už jsem si k němu nikdy nenašel cestu. Kdy je podle vás ideální chvíle, kdy mají děti otevřít Do puntíku?
Já taky nečetla Malého prince ve správný čas, asi… Vím přesně, že to bylo v šesté třídě a vůbec jsem mu neporozuměla. Mám ale povahu „nevzdávej to s hašlerkou“, totiž – nesnáším její chuť, ale pořád to s ní zkouším, zda mi nakonec nezachutná. Exupéryho tvorba mi nakonec naštěstí zachutnala. Dnes si myslím, že jsem Malého prince měla číst právě za přítomnosti dospělého a mluvit, mluvit, mluvit o tom, co to vlastně čteme. Do puntíku jsem psala rovnou ve formě dialogu – a na ten není nikdy brzo ani pozdě. Ale je pravdou, že mému ročnímu synovi bych svou knihu ještě nečetla – zatím se spokojíme s bůů, béé, mňau a haf haf.
Existuje nějaký správný způsob, jak knihu číst? Od začátku do konce, večer před spaním, za přítomnosti rodičů…?
To nevím, to nechám na fantazii čtenářů. V mé idealistické mysli je obraz dospělého s dítětem, kteří si přečtou nějakou část z Puntíku a pak si o ní povídají a vymýšlí své vlastní obrazy. A nejlépe číst nahlas, protože se rýmuje – a když se to rýmuje, je to hned veselejší!
Vyšlo v nakladatelství Rosier.
Další věc, které jsem si všiml, je energie. Ta ze stránek přímo prýští, jako byste při psaní celou dobu držela určitý rytmus...
Věnovala jsem se nějakou dobu slam poetry, protkalo mě to v rytmu textu. Ale mí blízcí o mně říkají, že já sama jsem taková zrychlená a rytmická. Pocházím z Ostravy, takže rychlá a úderná jsem asi proto. Píšu, jak myslím. Doufám, že ta kniha má tempo, je totiž z velké části veršovaná. Pokud je v ní energie, tak jsem za to ráda. Psala jsem to, co jsem si sama říkala nahlas. Jako bych ji předčítala imaginárnímu posluchači. Je mým zvykem, že všechny mé texty mi můj muž, herec, předčítá nahlas – ne vždy dobrovolně. Pokud mě to baví poslouchat, tak slova ponechám, pokud ne, přepisuji.
Když se řekne, že něco nemá ani hlavu, ani patu, může to vyznít kriticky, ale knihu Do puntíku to podle mě vystihuje v dobrém! Jsou tady stránky, kde text kape odshora dolu jako déšť, jsou tady stránky, kde se věty kroutí jako tahy štětcem nebo hemží jako novinové výstřižky. Je to zábava číst, protože člověk nikdy neví, co přijde na další stránce...
Já doufám, že text hlavu i patu má! Moment, podívám se! Ano, tak hlava je v textu přesně jedenkrát, ale pata ani jednou, to máte pravdu. Můj text má hlavu, ale nemá patu. Ale jinak děkuji za popis pocitů, jak na vás působil. Myslím, že jste přesně popsal, jak to vypadá uvnitř mé mysli. Možná proto tolik miluji koláže, protože já sama se stále přelepuji, stříhám, přepisuji, přemazávám, gumuji a podtrhávám – bylo by tedy nemožné, aby můj text vypadal jinak.
Měla jste nějakou osnovu, podle které jste jela, nebo kniha vznikala spontánně?
Bylo to přirozené, asi tak bych to popsala. Když jsem nosila syna v batohu svého břicha, došlo mi, že už za chvíli se bude na spoustu věcí ptát. A tak jsem začala psát. Přirozeně. O všem, o čem bych si s ním chtěla povídat, o všem, co nechci, aby zůstalo v jeho životě nezodpovězené. O světě, o lidech, o Bohu, o lásce, o smrti, o strachu, o nespravedlnosti, o víře, o všem – do puntíku. A výsledek má 80 stran...
Knihu doprovází ilustrace Káti Villinové a je zajímavé, že jsem původně automaticky předpokládal, že jste si ji ilustrovala sama, protože ty ilustrace jsou s textem natolik srostlé, jako byste s ilustrátorkou byly nějak telepaticky propojené...
Zadání znělo: „Hledám někoho, kdo maluje, jako já píšu.“ Když jsem viděla portfolio Káti Villinové, řekla jsem si, že maluje obrazy z mé mysli. Porozuměly jsme si na první kávu. Dokázala dát knize onu potřebnou tvář. Na knize jsme pracovaly souběžně, po částech, byla to téměř roční práce, která byla neobyčejně zábavná a silná.
Říká se, že napsat dětskou knihu je dvakrát těžší, protože musíte oslovit jak dítě, tak rodiče, který knihu koupí. Myslela jste při psaní na tohle?
Psala jsem to pro čtenáře, kteří mají barevné pastelky, kreslí křídami na chodník, foukají bublifuk, tančí občas na ulici a mají soucit k vymačkaným pytlíkům čaje, protože už nemají dále využití. Myslím, že přesně takovým by se kniha mohla líbit.
Existuje dětská kniha, na kterou s láskou vzpomínáte?
Paradoxně nejsilnější obraz knihy z dětství je Šťastný princ od Oscara Wildea s ilustracemi Renáty Fučíkové. Tedy kniha na míle vzdálená dětské literatuře. Maminka mi z ní hodně četla. Od malička. Nahlas. A protože si se mnou povídala o tom, co v ní je, nikdy mi nepřišlo, že by tak velká, tolik ilustrovaná kniha nebyla ani tolik pro mě, jako spíše pro maminku. Ke čtení mě nepřivedla kniha, ale právě má maminka a nikdy mě nešetřila.
Pokud jsem dobře hledal, Do puntíku je vaše prvotina. Máte v plánu pokračovat v psaní pro děti, nebo máte sen napsat něco pro dospěláky?
Ráda bych psala dál. Psaní mě baví, ale přepisování méně. Zatím jsem toho více přepsala, než napsala, tak uvidíme, zda ke mně bude Koala soucitný či soucitná a přijde další myšlenka, která povede ke zdárné závěrečné tečce.
A na závěr se musím zeptat, náš rozhovor vychází v magazínu Knihkupec, takže povinná otázka: chodíte ráda do knihkupectví?
Chodím ráda do knihkupectví. Chodím ráda do knihovny, do antikvariátů a pořád kupuji nové a nové knihy. Radši kupuji knihy než jídlo. Kdybych neměla muže, více bych četla, než jedla, takže ještě, že se máme. On díky mně čte, já jsem díky němu naživu.
Karin Bílík Vápeníčková je rodačka z Ostravy a nadšený patriot. Na DAMU studovala alternativní a loutkové divadlo a na Ostravské univerzitě českou a německou filologii. Hostuje v pražských divadlech a je také dvojnásobnou mistryní žen ve Slam poetry. Do puntíku je její knižní debut. Ve volném čase se věnuje malému synovi, muži, psovi Bajajovi a přetírání starého nábytku.
Text: Vavřinec Fiala
Foto: se svolením autorky; Markéta Havlová
