V australské poušti pomůže znalost dávného příběhu najít zdroj vody, na Kavkaze mýty uchovaly paměť národů i stopy dávných tradic. Etnolog Ondřej Pivoda v edici Mýty a legendy otevírá čtenářům neznámé světy. V rozhovoru o svazcích o Kavkazu a Austrálii s Oceánií vypráví, kde mýty nachází a proč v nich poznáme sami sebe.
Jak oblasti pro edici vybíráte a podle čeho poznáte, že příběhy unesou celou knihu?
Dávám přednost kulturám, o kterých toho v češtině zatím moc nevyšlo. Jestli příběhy unesou knihu, poznám už při sbírání zdrojů – když jich je málo, rozšířím oblast zájmu. Naši mytologickou řadu jsme zahájili knihou mýtů dalekého severu, což je oblast, která mě už dlouho zajímá. Nejvíc mě fascinuje sibiřský a sámský šamanismus.
Objevil jste mezi mýty Kavkazu a Austrálie s Oceánií, dvěma zdánlivě odlišnými světy, přesto nějaké podobnosti?
Určitě, některá témata jsou univerzální napříč kontinenty i historií. Lidé si do mýtů promítají sny i obavy – proto hrdinové jako kavkazský Soslan i ovdovělá samojská žena Sina putují na Onen svět pro zesnulé členy rodiny. Proto existují příběhy o přehlížených sirotcích, kteří nakonec zvítězí a vyslouží si úctu, obdiv a slávu.
Jak se v mýtech Kavkazu prolínají původní tradice s vlivy křesťanství, islámu, judaismu, Persie či antiky?
Rozdíly mezi křesťany a muslimy jsou dost hluboké – v pohádkách křesťanských Arménů se hrdina spoléhá na vlastní rozum, v muslimských na osud a boží spravedlnost. Všichni Kavkazané bez rozdílu vyznání ale kladou důraz na čest, odvahu a štědrost. Nejzajímavější je Nartský epos, sahající ke starověkým Skytům a Sarmatům, předkům dnešních Osetů. Některá z jeho témat odrážejí svět praindoevropských kmenů před šesti tisíci lety.
Vydalo nakladatelství Lingea, 2026
Jak jste u Austrálie a Oceánie vybíral, aby vznikl srozumitelný obraz regionu, nejen pestrý soubor příběhů?
Příběhy jsem vybíral napříč žánry, od mýtů přes bajky a pohádky až po pověsti, a napříč regiony, aby zachytily místní specifika – monarchii na Tonze, sochy Velikonočního ostrova či záhadné město Nan Madol v Mikronésii.
Jak takové zapomenuté vyprávění hledáte a podle čeho ověřujete, že mu správně rozumíte?
Většinou pracuji s texty v angličtině, ruštině, španělštině a němčině, ale jeden australský příběh jsem překládal z originálu v jazyce piťanťaťara. Výhodou je, že mnohé archivní prameny jsou již dnes digitalizované, ale často dosud nejsou zpracované.
Jakou míru autorské volnosti si při převyprávění dovolujete, kde je hranice, za kterou by se příběh neměl měnit?
Strohý záznam je třeba stylisticky rozvinout, naopak rozvleklé popisy nebo výčty musím proškrtat. Není ale správné zasahovat do děje či přizpůsobovat jednání postav našim morálním hodnotám. U všech příběhů uvádím zdroje, aby si čtenář mohl porovnat mou verzi s originálem.
Co jste se prostřednictvím kavkazských či oceánských příběhů dozvěděl o tamních lidech a jejich pohledu na svět?
V mýtech je zakódovaný světonázor dané kultury – jsou to hypertexty, jimiž se proklikáte k tomu, co je pro ni nejdůležitější: vztahy, postavení člověka v přírodě, klíčové dovednosti. Australské mýty o putování předků tvoří mentální mapu krajiny, díky níž se člověk v poušti zorientuje, polynéské a mikronéské zase obsahují know-how pro stavbu kánoe nebo tradiční tetování.
Vydalo nakladatelství Lingea, 2026
U kterého vyprávění jste si řekl: „Tohle musí český čtenář poznat?“
Morální hodnoty má každá kultura nastavené jinak, v Melanésii býval běžný kanibalismus a zároveň tu lidé mají ohromnou úctu ke stáří a rodině. Dát rodiče do domova důchodců je pro ně stejně šílená představa jako pro nás jíst lidské maso. Ale humoru rozumí lidé napříč kulturami, hloupý náčelník, který chce mít všechno, co viděl na sousedním ostrově, a proto si koupí komáry, je směšný doma na Fidži, ale pozná se v něm i mnohý Čech.
Jak probíhá vaše spolupráce s ilustrátorem Vladimírem Rimbalou?
Nejprve návrhy konzultuji s šéfredaktorkou, pak Vladovi pošlu příběhy k ilustraci, po jednom z každé kapitoly. Společně hledáme interpretace a vybíráme fotografické podklady pro krajinu i postavy.
Zůstává na mapě edice oblast, na kterou se obzvlášť těšíte, ale zároveň z ní máte respekt?
Možná paradoxně starověké Středomoří – řada mýtů, které máme zafixované jako řecké, pochází od národů Malé Asie. Zajímavé jsou také souvislosti ugaritských, mezopotámských i egyptských mýtů s Biblí. Na závěr chci zdůraznit, že mýty nejsou mrtvé fosilie, ale nadčasová výpověď o tom, co znamená být člověkem.
Mgr. Ondřej Pivoda, Ph.D. (* 1987)
Absolvent etnologie, jazykovědy a baltistiky na Masarykově univerzitě v Brně. Kromě edice Mýty a legendy je autorem knihy Jazyky domorodé Ameriky: historie a současnost (2023) a ovládá řadu jazyků, z několika sám překládá.
Text: Zuzana Turňová
Foto: osobní archiv Mgr. Ondřej Pivoda, Ph.D.
