Co je třeba skotská na plavanou? Nejen do zákulisí hospodských podvodů a fíglů v někdejším Československu vtahuje román Osmdesátky pod pokličkou. Jeho hlavní hrdina, číšník Pína protloukající se životem a sbírající milostné románky, má reálný předobraz v postavě autora knihy. „Píšu po pravdě, jak se šidilo v pohostinství nebo jak se kupovaly vedoucí posty. Byl to systém,“ říká Josef Káďa Kadeřábek, který letošní novinkou navazuje na předchozí román Sedmdesátky – Hotel ve víru doby.
Proč jste se rozhodl už podruhé zavítat do doby minulého režimu?
Každá dekáda je něčím zajímavá. Dávalo mi smysl navázat na dříve vydané Sedmdesátky, ve kterých se lehce dotýkám těch temných stránek – propojení a prošpikování podniků veřejného stravování tehdejší policií. Je to dávno, v mlze, kdo to ještě zažil, rád zapomněl. Osmdesátky, to je zase doba normalizace. Popisuju reálné prožitky, pochopíme nejen tu éru, ale i život lidí, kteří to žili. Osmdesátky mohu doporučit čtenářům, kterým se líbil televizní seriál Volha.
Příběh hlavního hrdiny Píny je vlastně váš příběh. Chodil jste do experimentální třídy hotelové školy?
Je to tak. Mít hotelovku tehdy byla prestiž, nejvyšší vzdělání v oboru, když pominu barmanské zkoušky nebo VŠ ekonomickou, ale z té vycházeli budoucí ředitelé hotelů. Dneska už to není pochopitelné, ale tehdy ani střední škola nebyla běžná. Kdo měl v ulici maturitu, to už bylo něco navíc. Hotelovky byly v tehdejším Československu původně jen dvě – v Mariánských Lázních a v Piešťanech. Až později vznikla ta v Poděbradech, která byla předobrazem části knihy. Projekt se jmenoval „experimentální provoz hotelu a společného stravování“, v knížce je přesně popsané, v čem spočíval.
Co s sebou přinášelo, že jste byli ve třídě různého věku?
Nám starším, vyučeným, bylo osmnáct, devatenáct let, ve třídě nás byla asi třetina. Mladším, rozučeným, bylo patnáct, šestnáct. Takže to pro nás bylo jako když se dostane vlk do ovčína. A patnáctiletá jehňátka od nás chtěla všechno naučit.
V knize píšete, že Pražáci byli polobozi…
Pražák byl v Poděbradech možná i třičtvrtěbůh. Vzpomínám na tu dobu moc rád, i když samozřejmě ne na všechno. Byl to politický experiment, takže nás jezdili pozorovat z Krajského výboru KSČ, hlavně se ale jezdili „občerstvit“. Stále jsme byli pod drobnohledem. Jak ale píšu, část našich profesorů byli chytří a bezvadní lidé.
Zažil jste Pínovo intimní setkání s profesorkou němčiny, která se zrovna měla vdávat za někoho jiného? Přišlo mi to velmi reálné.
To jsem rád, že to tak působí. Někdy jsem ale musel zážitky jemnit. I tak mi napsala jedna někdejší spolužačka z Moravy, že popis jejích požadavků na ztrátu panenství na internátním pokoji není přesný. Takže – jsou to vzpomínky, ale pořád je to román.
Postavy jsou ale reálné, spolužáci se v knize poznávají, jak je to s jejich jmény? Co třeba Ludva Truxa?
Jde o různé přesmyčky. Horší je pak v tomto ohledu setkání se slavným režisérem…
Z ukázek vím jen o nátlaku homosexuálního herce v autě. To je ono?
Je to ještě něco jiného. Nejde ale o senzaci, popisuju fakt. Slavné lidi jsem jenom naznačil, i když je to také stoprocentně prožité.
Píšete o době, kdy platilo heslo ve stylu „kdo nekrade, okrádá rodinu“. Jak se okrádali hosté v restauracích?
Nejprve je potřeba trochu pochopit systém. Nic z toho se oficiálně nesmělo, ale zároveň bylo nepsaným zákonem, že to každý musí dělat napříč všemi posty. Jinak člověk nic neměl. Vypracovat se jen tak v době, kdy podniky byly státním majetkem, nebylo možné. Musel jste zjistit, kdo o čem rozhoduje, jak velký úplatek by měl asi dostat, pak to přes někoho risknout. A čekalo se, jestli to dopadne. Je to vidět na příkladu ředitele podniku, který byl sběratel. Co sbírá a co ještě nemá? Pak jste mu to poslal s cedulkou nebo vzkazem někoho důvěryhodného. Pokud to klaplo, tak se pak ještě šéfům při pravidelných měsíčních poradách vedoucích podniků nosily obálky za to, že tam jste.
Kde se braly ty peníze navíc?
Okrádalo se, podvádělo. Měnily se třeba značky vína na baru. Hosté nebyli odborníci. Když ale náhodou ano, tak to byl průšvih. Pak jsme dělali překvapené, omlouvali jsme se, a dali třeba láhev na účet podniku. Bylo nutné umět poznat odborníka předem.
Takže třeba štamgasti měli klid?
Kdepak, štamgasti nemuseli být znalci. Když chtěli třeba dvě deci Chardonnay za patnáct korun, tak dostali v klidu Pražský výběr v ceně osmi korun, který tam byl jen na střik. Hlavní podvod ale byl, že se vína a ostatní denně dokupovalo bokem mimo systém. I při dvou sklenkách to dělalo se spropitným pěkný zisk. Nebo podvody kolem kořalky! Když už byli hosté zlití, tak se na přechlazeného panáka myslivecké na ledu dalo trochu skotské whisky jenom nahoru, takzvaně na plavanou…
Pardon, ale to host nepoznal?
První vůně, první hlt, to je ono! Pak už to do sebe lil. Rozdíl pro hosta zanedbatelný, ale finanční efekt značný. Samostatnou kapitolou byli zahraniční skupiny hlavně na Královské cestě nebo na Karlštejně. Píšu o domluvené spolupráci s průvodci, o podvodech se sektem, který Němci rádi pili s džusem. Zmenšovala se porce štrůdlu, i na třikrát. Nebo jednohubky, na které se očka řezala žiletkou, takže se jich dal jednoduše vyrobit dvojnásobek. A to ještě nejsme u jídla. Na jedné skupině se dal „udělat“ tehdejší měsíční plat, dnes v přepočtu desítky tisíc.
Jak probíhaly kontroly? Byly součástí systému?
Kontroly byly většinou zkorumpované. Vtip byl v tom, že když se někdo znelíbil nebo když měl někdo na o hodně vyšším společenském postu zájem dostat za úplatek na to místo někoho jiného, tak se udělal podraz. V knize o tom píšu několikrát. Buď kontrola našla „zboží bokem“ schované v sedačce nebo se třeba do ledničky narafičily tři litrové lahve myslivecké, které tam neměly co dělat. A člověk, na kterého to padlo, byl opravdu upřímně překvapen. Nedostal pak sice paragraf 53, ztrátu důvěry, ale do výpovědi musel odpracovat dva měsíce v jiném provozu. Popisuju v knize případ elitního číšníka, který tak propadl do nějakého hnusu ve čtvrté cenové. Byl z toho nešťastný a ty dva měsíce pro něj byly spíš jako dva roky.
Zvažoval jste emigraci, proč jste neutekl?
Měl jsem dvakrát možnost emigrovat, jednou při složitě sehnané novomanželské cestě do Itálie, ale nechtěl jsem. Když jsem šel Nerudovkou nahoru, stoupnul si tam pak na rantl, koukal na Prahu… Hele! (ukazuje husí kůži na předloktí) Říkal jsem si, že nemůžu, že mám nohy vrostlé tady. Tady je doma.
Vaše přezdívka zkracující příjmení je Káďa, odkud jste vzal Pína?
Knižního Pepína tak kdysi přejmenovala jedna sousedka původem z Itálie. Já jsem Káďa od nějakých dvanácti, třinácti let.
Jste celoživotní motorkář, napsal jste i motocyklové průvodce po Čechách, Moravě a Slovensku. Pína jezdí na Jawě 350, to máte společné?
Jasně, jezdím na motorce od jedenácti let, už tehdy jsem měl „čízu“ stopětadvacítku.
V jedenácti? Jak to? Co na to rodiče?
Vychovávali mě babička s dědou, a ti na mě nestačili.
První řidičák na malou motorku jste si prý v patnácti letech přijel vyzvednout dost drze.
Je pravda, že pro papíry na padesátku jsem přijel na upravené Jawě dvě stě padesátce, „laufy“ pěkně nahoru. Tehdy se hodně riskovalo.
Chytli vás někdy policajti?
Ujížděli jsme jim po polích. Značky jsme na motorkách neměli. Zátah na nás ale neudělali. Nebyli jsme pro ně priorita.
Sedmdesátky, teď Osmdesátky, budou i Devadesátky?
Nabízí se to a po dalším pokračování vnímám poptávku. Éra je to ale ještě mnohem třaskavější. Většina lidí ještě žije, mnozí z nich – kteří by tam „hráli“ – jsou na vysokých postech, třeba i v politice. Měl bych docela strach. Chtěl bych totiž zase napsat knihu po pravdě tak, jak to bylo.
Josef Káďa Kadeřábek je autor sedmi knih, nejnovější je román Osmdesátky pod pokličkou – Příběh nespoutané duše ve spoutané době je dlouholetým vyznavačem motocyklů a také předsedou charitativní organizace MDA RIDE z.s., která získala už miliony korun na pomoc lidem se svalovou dystrofií.
Text: Jan David
Foto: se svolením Josefa Kadeřábka
