Autorka Petra Manišová se rozhodla sepsat jeden nelehký příběh, který je těžší o to, že se skutečně stal jejímu dědečkovi. Jaké bylo poslouchat jeho vyprávění a dozvídat se tak děsivou rodinnou historii, autorka prozradila v našem rozhovoru. 

Vaše knížka nabízí silné téma, o to víc, že je to skutečný příběh vašeho dědy. Jak jste se to dozvěděla? Jedná se o rodinnou historii, která se prostě ví, nebo to přišlo zničehonic? 

Můj dědeček byl po třetí mrtvici, při níž ochrnul na pravou polovinu těla, umístěn do domova seniorů. Docházela jsem tam za ním a naslouchala. Říkával o sobě, že je ČNS – čekatel na smrt. Při každé návštěvě mi vyprávěl příběhy ze svého života. Ten, který jsem sepsala, otevřel až dva roky před smrtí. Vzpomínalo se mu na to těžce, někdy měl slzy v očích.  

Musím na to navázat. Bylo vám hned jasné, že tohle potřebuje mezi lidi? Nebo ve vás myšlenka na sepsání románu chvíli zrála? 

Že bych to mohla sepsat, mě napadlo, když jsem příběh slyšela asi po dvanácté. Dědeček při svém vyprávění totiž vždy přidal nějaký nový detail a já si říkala, že je to tak neuvěřitelné, že by stálo za to dát to na papír. Ale tahle myšlenka ve mně opravdu chvíli zrála, než jsem sebrala odvahu a zeptala se, jestli to můžu sepsat. Rozzářil se jak sluníčko a řekl: „To bys udělala?“  

Bylo pro vás tohle téma na zpracování náročné? Nebo to bylo naopak snazší, protože jste věděla, co píšete? 

Bylo to nesmírně náročné. Některé pasáže mi dávaly tak zabrat, že jsem třeba napsala jen 5000 slov a na dva měsíce jsem od toho odešla, abych si oddychla, na chvíli zapomněla na to utrpení. Pak jsem ale třeba zahlédla parte, na němž bylo jméno Fröhlich, nebo jsem jela ke kamarádce do Horní Lhoty u Luhačovic a míjela dům, v němž dědeček vyrostl, a to mě vrátilo zpátky k psaní. Dědeček zemřel rok poté, co jsem příběh začala sepisovat – právě v roce 2020. V domově seniorů byly od března do června zakázané návštěvy. Na léto je uvolnili a já tak chodila každé tři dny předčítat, co už jsem napsala. Pak byly návštěvy opět zakázané a kvůli další vlně covid-19 nás dědeček v pátek 13. 11.  opustil navždy. Knihu jsem psala 5 let s mnoha přestávkami. 

Teď trochu soukroměji. Co pro vás tenhle příběh a kniha znamenají? A co bychom si z toho my, čtenáři měli vzít? 

Když jsem začala psát, říkala jsem si, že to musí oslovit každého, kdo se zajímá o osudy lidí z 2. světové války nebo o příběhy podle skutečných událostí. Poté, co jsem dědečkův příběh dopsala, a dala ho číst prvnímu betačtenáři – spisovateli Michalu Zmítkovi, jsem každý den čekala na jeho reakce. Jeho komentáře mě vždy neuvěřitelně povzbudily. Ostatní, kteří následovali, už byli všichni z řad mých blízkých přátel, znali mě, někteří i dědečka. Nemohla jsem jim úplně věřit, když byli z knihy nadšení právě pro tu naši společnou historii. Pro mě je kniha splněným snem. Už na základní škole jsem psala slohové práce na jedničku, a hlavně jsem se brzy stala vášnivou čtenářkou. Když jsem psala, byly momenty, při nichž jsem měla pocit, jako by mi ty pasáže někdo diktoval. Bylo to až neuvěřitelné. Jako bych to prožila i já a jen vzpomínala. Touto knihou jsem splnila i dědečkův sen. A ráda bych, aby si z toho čtenáři vzali nejen poučení, že děti válku nemají zažívat. 

A co přijde dál? Máte v rukávu další fascinující rodinné historie, nebo byste tentokrát chtěla dát prostor svojí fantazii naplno? 

Mám asi šest nápadů, které bych chtěla hodit na papír, dva z nich se týkají rodinné historie. Ale tentokrát bych si chtěla trošku oddychnout a napsat něco veselého. 

Vydalo nakladatelství Epocha, 2025 

Petra Manišová (* 1980) 

Učí český jazyk a literaturu na Střední vinařské škole ve Valticích. Vystudovala speciální pedagogiku na PdF MU v Brně a v rámci rozšiřujícího studia také český jazyk a literaturu na PdF UP v Olomouci. Se svými studenty se věnuje amatérskému divadlu, a tak vznikly její první autorské hry – Deváté výročí a Poslední hodina, díky níž získala na divadelní přehlídce v Kojetíně v roce 2018 čestné uznání Jana Amose Komenského za praktickou ukázku „školy hrou“. Se svou rodinou žije v rodných Valticích, miluje knihy všech žánrů a moře. 

text: Mirka Rezlerová 
foto: archiv Petry Manišové