První český překlad Murakamiho vyšel roku 2002 – byl to román Norské dřevo, který drží primát v autorových prodejích, celkově se ho u nás prodalo 60 tisíc výtisků. To byl start Murakamiho éry v Česku, novinka Tancuj, tancuj, tancuj je jeho dvacátým titulem. (text: Jindřich Jůzl, foto: se svolením nakladatelství Euromedia Group)
Haruki Murakami je však světovým autorem, jeho knihy vycházejí v padesáti jazycích. Pamatuju si poznámku z literární agentury, která zněla: pokud ve vašem teritoriu nemáte překladatele z japonštiny, můžete překládat z angličtiny. Překladatele jsme měli, díla se ujal Tomáš Jurkovič a stal se klíčovým hlasem, kterým Murakami promlouvá v češtině. Postupem času se k němu přidala také japanoložka Klára Macúchová, která přeložila dvě knihy.
Murakami je fenomén, kterému málokdo odolá, snad každý od něj něco četl. Je to patrně tím, že používá internacionální témata, má srozumitelný jazyk a nejčastěji se zaobírá – s větší či menší dávkou tajemna, někdy i sci-fi – vztahy mezi lidmi.
Posuzovat jeho vlastní literární vývoj optikou česky vydávaných knih je složité, protože vycházejí napřeskáčku: Norské dřevo je dílo z roku 1987, následované románem Tancuj, tancuj, tancuj o rok později, česky však vychází až teď. V rámci zpřístupňování autorových děl českému čtenáři jsme postupovali obvykle tak, že jsme střídali starší díla s těmi novějšími. Proto jako druhý titul vyšla roku 2004 moje oblíbená novela Na jih od hranic, na západ od slunce (v originále 1992), ale jako třetí se objevil román Kafka na pobřeží, japonsky 2002, česky 2006. Později jsme se ještě inspirovali německým nakladatelstvím Dumont, které vydalo sólově vždy jednu povídku ilustrovanou známou německou grafičkou Kat Menschik. Vznikly tak čtyři graficky přitažlivé svazky, např. Spánek nebo Podivná knihovna.
Roku 2009 vydal Murakami svůj opus magnum, rozsáhlý román 1Q84. Původně v tom byl určitý marketingový trik – Murakami je v Japonsku extrémně populární, jak sám říká, pomalu ani nemůže vyjít na ulici. Román 1Q84 měl dva díly, Knihu jedna a dva. Autor tajil, že existuje ještě Kniha tři, pokračování, které znenadání vyšlo roku 2010. Musel jsem tenkrát podepsat prohlášení, ve kterém jsem se zavázal mlčenlivostí, že o této skutečnosti dopředu vím. Mohl jsem s tím seznámit také překladatele, ale rovněž on musel signovat, že si to nechá pro sebe. Bylo mi ctí se s autorem setkat – v Praze roku 2006, kdy přebíral Cenu Franze Kafky. Souhlasil, abychom uspořádali nevelkou tiskovou konferenci v hotelu na Václavském náměstí. Na tuto akci se pokoušel dostat i štáb japonské televize, který dorazil z Vídně. Neúspěšně. Haruki Murakami nemá rád publicitu, nesmělo se fotit. Začala tiskovka a první novinář se chytře zeptal: „Pane Murakami, když tak nesnášíte rozhovory, tiskovky, focení, proč právě teď sedíme na tiskové konferenci v centru Prahy?“ Spisovatel nehnul brvou a pravil: „Jenže tohle je první tisková konference v mém životě.“
Jestli to byl fakt, nebo to bylo řečeno s nadsázkou, ponechme stranou. Osobně se mi jevil jako skromný, introvertní člověk. Ale možná taky rázný: vždyť se rozhodl jen tak otevřít jazzový bar nebo začít psát – a stát se světovým spisovatelem.
