Oldřich Kaiser: Kmotra by dnes rozcupovaly feministky. Je to má poslední audiokniha, zabrala dva roky

05.09.2022 | Rozhovory
Oldřich Kaiser: Kmotra by dnes rozcupovaly feministky. Je to má poslední audiokniha, zabrala dva roky

Nebývá častým hostem audioknižních studií, zato nahrávky s ním patří do zlatého fondu oboru. Na divadle i ve filmu ztvárnil Oldřích Kaiser desítky rolí uhrančivých hezounů s italskou náturou, drsoňů s pokerovou tváří a poslední dobou životem ošlehaných mužů čelících mravní inventuře. Přímo ideální průprava pro nejnovější titul vydavatelství OneHotBook – pro audioverzi románu Kmotr, ve kterém Mario Puzo zobrazil mentální podhoubí organizovaného zločinu. A to způsobem, jemuž dosud není rovno.

Kmotr je sága patřičné délky s množstvím postav. Bylo natáčení jiné než u Dobrého vojáka Švejka, jehož novou zvukovou verzi si spojujeme s vaším pojetím frašky skrz slzy smíchu?
Tentokrát jsem si to hodně rozmýšlel. Námluvy byly dvouleté, proložené pár filmy a spoustou rozpaků, jestli se na to ještě hodím. A ke všemu ten rozsah. I Švejk byla kdysi obrovská „kláda“ o stovkách stran, jenže člověk byl tehdy o nějakou tu čurdu mladší. Namluvit Haškovo švejkování mi přišlo snazší. Veselo je sice v Corleonovic famiglii taky, ale je to sranda skrytá a jiného kalibru. Když čtete o tom, jakým způsobem mafie operuje a že to celé před světem maskuje jako dovoz olivového oleje ze Sicílie, zní to jako pohádka. Účelová. A tak jsem se snažil některé pasáže vyprávět pohádkově: například když vám dávám lanko zezadu kolem krku a pomalu vás škrtím, vy sliníte, poulíte oči a zvolna z vás vyprchává život, pojímám to jako mafiánské pac a pusu na věčnou dobrou noc. Dobrou s kobrou, jak by řekla moderní verze skřítka Hajaji.

Takže naznačujete, že se základní škálou komiky jste si v tomto případě nevystačil…
No právě. Švejk je skoro do mrtě přelidněný karikaturami postav, které jsem musel chtě nechtě hlasově odstínit, od fízlů přes blby až po zupáky nebo žrouty, kdežto tady bylo třeba postupovat delikátně. Potkávají se tu různé generace, motivace i metody od jateční řezničiny až po vraždění slovem. Sám starý don Vito – ve filmu ho hraje Marlon Brando – je elegán, který provozuje zlo v rukavičkách. Neodsoudíte ho šmahem coby padoucha a basta, ale svým způsobem mu nemůžete nefandit za to, s jakou uhlazeností vyřizuje záležitosti svých nejbližších i širší komunity krajanů usazených v New Yorku. Velí státu ve státě, kde platí zásada „vše pro rodinu“, krev není voda, já na bráchu, brácha na mě, i když zrovna pod tuhle familiárnost se v mafiánské praxi schová kdeco. Jakožto uctívaný monarcha s četnými konexemi hromadí dobré skutky, aby si v pravou chvíli vyzvedl zisky jako bankéř. Pracuje s těmi klienty, kteří se jinde nedomohli světské spravedlnosti. Vyhoví všem, ale pochopitelně za to později očekává protislužbu. A když čtu elaboráty bulváru o své rodině, mockrát bych se k němu sám objednal.

Už patnáct let prokazujete, že mistrovsky zvládáte i nároky vážných rolí. Čím vás padrinovo balancování mezi úskalími dobra a zla zaujalo nejvíc?
Získal si mě tím, že nehodlal život svůj a svých blízkých zaneřádit dealerstvím drog. Ano, bezesporu už pár měsíců po druhé světové válce doceňoval jejich obchodní potenciál, ale nechtěl s tím svinstvem nic mít. To by měl u uplacených představitelů moci a práva rázem o dost horší pozici než jako výběrčí výpalného z bordelů a dalších starosvětských prádelen na peníze, který si to posichroval i u FBI. Jeho nekompromisní postoj v té záležitosti mě nakonec do příběhu vtáhl natolik, že jsem další stránky hltal, byť se kvůli tomu mezi gangy rozhořela div ne bratrovražedná řežba. A byl to pro mě taky rozhodující moment, proč jsem nakonec kývl, že mu dám svůj hlas.

A jeho syn Michael, dědic a nový capo di tutti capi corleonovského impéria?
Asi teď neřeknu nic světoborného: dobře ilustruje dějiny přistěhovaleckých komunit v nové zemi. Druhá a další generace už chtějí potvrdit míru asimilace s většinovou kulturou. Michael Corleone chtěl žít řádným způsobem života v zemi, která mu umožnila vystudovat, bojoval za ni ve válce a vůbec dělal vše pro to, aby zažil chiméru zvanou americký sen. Zprvu nechtěl s otcovou dobře naolejovanou fabrikou na smrt nic mít. Ale je to jako s olivami: vydávají ze sebe to nejlepší, teprve když jsou drceny, a on při porcování člověčího pršutu po italsku přišel nejen o několik nejbližších, ale i o ty, kterým věřil. Když se jeho starší bráška-pruďas neosvědčil a odskákal to, tak mladší převzal otcovu firmu a zavedl v ní nové pořádky, jištěný špičkovými právníky a promyšleným podnikáním na hraně zákona. Když jsem před lety sám viděl Las Vegas, přišlo mi, že tohle nové šmé je postaveno na velmi fikaných základech. Na další mámivé pohádce, kde už se maže jinak než panenským olivovým olejem.

Proč je příběh Kmotra pořád tak oblíbený? Není to slavným filmem a sbírkou zlatých sošek, které poměrně neznámému americkému autorovi umetly cestičku?
Řada lidí se k němu nejspíš opravdu dostala přes kino, ale u mě to bylo před mnoha desetiletími tak, že nejdřív jsem četl knihu a až potom jsem viděl Coppolovu trilogii. Nadchla mě tenkrát jak použitá filmová řeč, která ságu odvypráví, tak muzika s vemlouvavým písňovým motivem, který Ala Pacina v roli Michaela provází při nuceném pobytu v otcově vlasti. A taky podrobné poznání mocenské struktury mafie a toho, jak celý ten kolos mimo zákon funguje, což pořád přetrvává i v reálu. Našinec se zřejmě rád vrací ke zdrojům a dovzdělává se, abych tak s ohledem na přetrvávající existenci kmotrovských spolků poznamenal. Leckdo by se totiž chtěl stát kmotrem – někdo na to má, někdo ne, což se prokáže, až ho zlikvidujou…

A která vedlejší postava si vás získala? Johnny Fontane jako obraz slavného Sinatry, tedy umělce, se kterým můžete z mnoha důvodů soucítit?
Bylo mi ho líto – odešel mu hlas a sláva je vrtkavá –, ale daleko víc mě zaujal newyorský okrskář McCluskey. Takový sympaticky zarputilý čulibrk. Nejdřív to byl akurátní poctivka, který dbal na vzhled a jednal vždy předpisově, až se dostal do křížku s nadřízenými, vršil průšvih za průšvihem a byl nucen brát spravedlnost do vlastních rukou. A nakonec zjistil, že když se dá do služeb mafie jako nóbl gorila, bude chráněný víc než v uniformě s kapitánskými frčkami. U něj jsem si dovolil tu a tam zaimprovizovat: pojal jsem ho trošku toporněji ve stylu obrlajtnanta Lukáše, nicméně pan režisér Bureš bedlivě hlídal, abychom se neprošpičkovali až do Švejka.

Gangsterské vendety se u autora odehrávají mezi léty 1945 a 1955, kdy žena zvlášť v komunitě italskoamerických katolíků hrála druhé housle. Zajímá román podle vás i ženy, když je to v podstatě klasicky machistický román?
Kdyby ho Puzo vydal až teď, feministky by ho rozcupovaly jako kdysi Formanova Larryho Flynta. Naštěstí uběhlo už padesát let a naštěstí je to obecná sága o vztazích: o hlavách rodiny, kterými někdy šikovně pootočí protřelejší krk v domácnosti, jelikož vykoumal onačejší způsob, jak ochránit teplo krbu. Vezměte si postupný přerod Michaelovy druhé manželky Kay. A někdy se dostaneme i mnohem níž než pod krk. Inkriminovanou chirurgickou kapitolu o přešívání ženy tam dole jsem dával číst jisté slečně a ona se vyjádřila ve smyslu, že zrovna tahle četba mi musí sedět… Asi netušila, jak tenhle moment zápletky vstřebat, ovšem trefila se v odhadu, že mi to sedlo. To lékařské zúžení popsal Puzo tak půvabně, až hloubáte nad tím, proč ta nenadálá láskyplná něha. A já si musel dát setsakra pozor, aby to ode mě nevyznělo ironicky přisprostle, nýbrž tak, jak si autor přál. I mafiánská holka má právo na lásku. Bez legrace.

Vy sám jste měl kmotra? Vždyť svět je podle Puza „natolik krutý, že každý musí mít dva otce, aby se o něj starali“.
Jsem křtěný, jako ročník 55 mám dokonce i kmotru, ale jako bych v církvi nebyl. Co se týče náboženství, jsem absolutní bezvěrec, což v téhle zemi nebude žádná výjimka, ale chápu, o co tím katolická víra usiluje. Ten klacek v nás, to věčné nietzschovské dítě, potřebuje občas dospělého a jeho zkušenost, aby si vyslechlo i názor autority, které na svěřenci záleží.

Jak se vám četl překlad Tomáše Korbaře, pořízený už roku 1974?
Líbil se mi. Věrohodně odráží jazyk doby. Pár drobností se upravovalo tak nějak víc do klapačky, ale obvykle se nahrávka ve studiu zastavuje z úplně jiných důvodů. Mikrofon je totiž strašná svině (smích): tak především já sám se nemůžu slyšet, což asi zná kdekdo a u mě to není jinak, a navíc studiová technika násobí všechny ty šumly a nectnosti – musíte to pojmout tak, aby tam nebylo slyšet dvojí „-nn-“ nebo „-tt-“, a přesto to musí znít italsky. Například (pečlivě deklamuje): ze Sonnyho se nakonec nestal capo di tutti capi. Nadutě jsem se domníval, že italštinu malounko ovládám i s tím zpěvavým přízvukem, ale občas mi z toho napoprvé lezla spíš maďarština.

A zastavovali jste často?
Na Michalu Burešovi si cením preciznosti i tvrdohlavosti. Naučil mě myslet jako oba donové z rodu Corleone – vcítit se do jejich uvažování jinak, než se to dělá na běžné scéně. Úžasně mě to inspirovalo a postupně jsem se do toho položil tak, že jsem se na frekvence těšil. Není to sranda. Tohle z listu učíst nejde, tady nerecitujete rozhlasové zprávy, co se sotva před chvílí staly. Připomnělo mi to důležitost přípravy, drilu a řehole pro každý den, aby výsledek byl poctivý, abyste ze sebe v tom ajfru vydrtil, co to půjde. A pan režisér mě hlídal, jak jenom to šlo. Puzův text mě ve studiu místy dojímal, až to bylo na mém hlase znát, a kolikrát jsem se pak bránil: nene, tyhle breky přece musíme přetočit. A režisér: kdepak, to je právě ono, ty tam určitě necháme! Stanislavskij by se v tu chvíli tetelil blahem. Tak vidíte – doteď se mi nikdy při audiočetbě nestalo, aby se moje emoce odrazily i v přednesu. A doufám, že je posluchači nebudou brát jako výlevy starce, který se mimoděk dojímá úplně nad vším.

Za možnost načíst Švejka a Kmotra by asi leckdo z vašich zralých kolegů upsal duši. Máte ještě nějaký další vysněný titul, se kterým byste se chtěl hlasově utkat?
Ne, tohle bylo moje poslední čtení. Jenže to prohlašuju vždycky, protože mě zmáhá lenora a neochota se ještě za něčím harcovat. Humor a improvizaci mi naštěstí pravidelně zajišťuje seriál o Tlučhořových a další zajímavou filmovou roli – příležitost odehrát hlavní postavu výhradně mimikou – teď dostávám při natáčení Zahradníka Jiřího Havelky. A čím víc po něčem toužíte, tím víc vám to uniká. Jako v zenu. Lepší je netoužit, ono to možná přijde samo. Třeba mi udělají nabídku, kterou nebudu moct odmítnout, jak prohlašoval starej padrino.

OLDŘICH KAISER (* 1955) je jeden z nejvýraznějších českých herců své generace. Absolvoval brněnskou konzervatoř a DAMU (1978). Ještě coby student prorazil se šarmem upřímného rebela (Láska, Setkání v červenci), poté i jako záludný svůdník (Rumburak) a uhrančivý milovník (Můj hříšný muž; Slunce, seno, erotika). Prvních sedm sezon řádil jako neřízená střela na prknech Divadla na Vinohradech, odkud odešel rozvíjet recesistický dar do Studia Ypsilon – založeného původně v jeho rodném Liberci – a v tandemu s kolegou Jiřím Lábusem pomáhal pozvednout laťku českého humoru (Možná přijde i kouzelník, Ruská ruleta a rozhlasová Tlučhořovic rodinka). V letech 1993–99 byl členem činoherního souboru ND. Různorodé grázly-elegány i mafiánské karikatury ztvárnil mj. ve filmech Velká sázka o malé pivo, Amerika, Mazaný Filip či Rudý kapitán. Jeho mnohostrunné herectví dozrálo v tragikomických postavách, prožívajících tak jako on v osobním životě vnitřní svár (Tmavomodrý svět, Žralok v hlavě, Obsluhoval jsem anglického krále, Klauni, Úhoři mají nabito ad.), což mu vyneslo tři České lvy za nejlepší mužský výkon ve vedlejší roli (Masaryk, Po strništi bos, Muž se zaječíma ušima). Se svou druhou ženou, písničkářkou Dášou Vokatou, natočil alba Dva divoký koně a Perly sviním.

(text: Petr Matoušek, foto: Hana Connor, foto: Ida Saudková)

Nepřehlédněte

Mladým mužům často chybějí ke štěstí úplně jednoduché rady, říká Peter Podlesný. Jeho podcast patří k nejposlouchanějším na Slovensku

30.11.2022 | Rozhovory

Probudil se vedle zakrvácené mrtvoly a myslí si, že je vrah. To není skutečnost, to je začátek románu Mikela Santiaga

29.11.2022 | Recenze

Colleen Hooverová: Ovládla TikTok, potom i žebříčky bestsellerů

28.11.2022 | Knižní zajímavosti

Chtěl jsem vytvořit nové ztělesnění upíra, který se od ostatních liší, říká Victor Dixen a proměnil krále Slunce v despotického vampýra

27.11.2022 | Rozhovory

Knihy, které skrývají tu správnou dávku motivace, nemusí být jen od známých autorů jako je Matt Haig nebo Mark Manson

26.11.2022 | Knižní zajímavosti

magazín knihkupec

je nezávislý tištěný měsíčník přinášející informace o knižních novinkách, rovněž ale o důležitých událostech ze světa kultury a umění.

Tento portál je neúplným zrcadlem jeho redakčního obsahu. Některé články, recenze, knižní ukázky a pod. vycházejí pouze v jeho tištěné podobě. Pro tu ovšem musíte navštívit některé kamenné knihkupectví, kde jej dostanete zdarma ke svému nákupu.