Jakub Sedláček není jen dlouholetým šéfredaktorem Nakladatelství Paseka, ale i autorem unikátní knihy o práci v knižním byznysu. Jmenuje se Neviditelné řemeslo a je plná nápadů, zkušeností a postřehů zkušených literárních profesionálů a zároveň silnou generační výpovědí.
Vaše kniha je jakousi exkurzí do zákulisí nakladatelství. Co vás vedlo k jejímu napsání?
V redakčním světě se pohybuji už třicet let. Za tu dobu jsem pochopil, že ne všechno se dá naučit ve škole nebo na kurzech redakční práce. Kromě znalostí potřebujete také cit, intuici; musíte být psycholog i diplomat. A právě těmto kvalitám se nejlépe učíte zkušenostmi, praxí. Chtěl jsem vědět, jak to vidí kolegové, kterých si vážím, a napadlo mě je oslovit a uspořádat knihu, která nám dá nahlédnout do jejich „kuchyně“. Mým cílem bylo, aby vznikla zábavná výprava pro čtenáře, kteří milují knihy, a zajímá je, co se děje za oponou, když se celé představení chystá. Takové čapkovské „jak se co dělá“.
Jak dlouho vám tenhle nápad trvalo zrealizovat?
Každá kniha spolkne spoustu energie, nejen autorů, ale také redaktorů, grafiků a dalších lidí, kteří se na její přípravě podílejí. To je v pořádku – čím víc energie do knihy dáte, tím víc a déle ji může vyzařovat. Nápad na Neviditelné řemeslo jsem dostal před rokem a půl, loni na jaře. Tehdy jsem na Světě knihy oslovil první budoucí přispěvatele.
Podle jakého klíče jste je vybíral?
Chtěl jsem, aby to byli zkušení profíci z dobrých nakladatelských domů napříč českou a moravskou krajinou. A aby ztělesňovali nejrůznější přístupy k redakční práci. Někdo píše o vedení nakladatelské značky, někdo o redigování překladů, původní prózy či naučné literatury. Hned dva kratší eseje jsou věnovány komiksovým edicím. Až zpětně mi došlo, že naše kniha je svého druhu generační výpovědí lidí, kteří se ke své práci dostali ve svobodných poměrech a nemuseli řešit spoustu rébusů, jež přinášela předrevoluční doba. Hvězdné redaktorské generace před námi sváděly boje s cenzurou a učily se konspiraci a krycím strategiím, kdy ti, co „mohli“, podepisovali práci „zakázaných“, aby mohla vyjít. Díky nim máme na co navazovat. Statečné a obětavé redakční práci se u nás dařilo.
Vyšlo v nakladatelství Paseka.
Překvapil vás někdo z oslovených nějakým svým postřehem, názorem, zkušeností?
Spousta mých kolegů se ukázala být výbornými autory. Svým esejům dali mnoho, pro některé to je profesní suma, jedinečná příležitost se zastavit a otisknout do knihy to, co léta dělají intuitivně. Novou perspektivu pro mě otevírá text Lenky Jandákové, která píše o redigování romských autorů.
Jak moc tvrdá konkurence vlastně panuje ve světě českého knižního byznysu?
Když mluvím s nakladateli ze zahraničí, říkám jim, že český trh je mimořádně živý a aktivní. Což v překladu znamená, že knih u nás vychází příliš a konkurence je silná. Ale kvůli Neviditelnému řemeslu jsem si nemusel „dělat kamarády“. Věřím, že slušnost a respekt k práci druhých je základem, který se vyplácí dlouhodobě. Občas se stane, že to někdo vezme zkratkou a v zadní uličce se pokusí přetáhnout k sobě vašeho autora, ale to je myslím krátkozraká taktika. Péče o nakladatelskou produkci je běh na dlouhou trať, při které vás doping sice může nakopnout do momentálního sprintu, ale ve výsledku vám zkrátí dech. Paseka tenhle závod běží vyrovnaným tempem už od roku 1989.
Jaké vlastnosti podle vás musí mít člověk, který chce v tomhle světě dneska uspět?
Dobrý redaktor by měl v sobě živit dvě protikladné bytosti – bohéma a control freaka. A aby dokázal porozumět čtenářům, neměl by se orientovat jen podle svého vkusu, ale měl by být schopen nadhledu i sám nad sebou.
Když se vrátíme zpátky: jaké byly vaše začátky?
V roce 1992 jsem dostal prima lekci v revue Labyrint, pro kterou jsem psal literární a později i komiksové recenze. Jindřich Jůzl, tehdejší redaktor časopisu a dneska šéfredaktor Odeonu, přeškrtal text, který jsem do redakce přinesl tehdy ještě naklepaný na stroji – bylo to vážně dávno – a hodil mi ho na hlavu. Měl pravdu, můj výkon nestál za nic. Když jsem z kanceláře ve Vězeňské odcházel, myslel jsem si, že už nikdy nic nenapíšu. Jenže za pár týdnů mi zavolal Joachim Dvořák, který revui vydával, že by potřeboval další recenzi. To mě dost posunulo. Kluci na tuhle epizodu už zapomněli, já si ji budu pamatovat celý život. Mimochodem Joachim o starých časech Labyrintu pěkně píše právě v Neviditelném řemesle.
Změnilo vás těch 30 let praxe?
To doufám, že mě to změnilo! Prošel jsem akademickým prostředím, korporátním nakladatelstvím i Hospodářskými novinami, kde jsem pracoval jako editor týdenního magazínu. To byla dobrá škola odolnosti. Novinářský chlebíček je neskutečně tvrdý, stres z uzávěrek hraniční. V novinových redakcích se pieta k autorskému egu nepěstuje. Jeden den se moříte s textem, druhý den vyjde a třetí o něm už nikdo neví. Naučil jsem se škrtat. A pak taky to, že všechno se dá napsat jednoduše a zajímavě, když se ví, jak na to. Třicet let je dlouhá doba. Když pochopíte, že za textem stojí živá bytost – alespoň zatím – musel bych být psychopat, abych se s tím nenaučil pracovat.
Jak se vlastně pozná bestseller? Existují nějaké signály?
To je velká alchymie. Rozhoduje téma, načasování, temperatura ve společnosti. Úspěšný text odpovídá na společenskou poptávku. Jenže kniha vzniká třeba dva roky. Jak dopředu poznáte, jestli se strefíte? Musíte věřit tomu, že kniha má co říct a měla by vyjít. Pak se ušetříte frustrace, pokud se jí ekonomicky nepovede.
O budoucnosti papírových knih se už nějakou dobu spekuluje. Myslíte si, že se udrží?
Nepochybuji o tom. Možná papír někteří čtenáři vymění za sluchátka nebo displeje. Ale kniha je pořád jedním z největších vynálezů lidstva. A Gutenbergův knihtisk z ní udělal revoluční nástroj. O její budoucnost nemám obavy.
Dokážete si po těch letech užít knížku jako obyčejný čtenář?
Samozřejmě. Naposledy jsem udělal velký nákup v Nové Perle v Českém Švýcarsku, kde Ivan Mečl provozuje nakladatelství Divus. Ten se nebojí vydávat věci, které jinde na světě neseženete. Třeba komiksy Mikea Diany, což je autor, kterému v Americe soudně zakázali kreslit!
Čemu se věnujete, když nepracujete? Jak si dobíjíte baterky?
Sportuju, nejraději běhám. A nacházím spoustu podobností s literární prací. První odstavec, to je jak první kilometr. Většinou nestojí za moc, autor i běžec se na nich teprve zahřívají.
Jak z pozice knižního profesionála hodnotíte letošní rok?
Procházíme náročným obdobím. Následky covidu, války a inflace jsou znát. Výroba knih se prodražila, ale ochota čtenářů je kupovat klesla.
A jak vidíte ten příští?
Podle mého názoru vycházejí tituly, které by nemusely. Internetové formáty překlopené na papír. Knihy, které prodává tvář, nikoliv zajímavý námět nebo kvalita. Tohle neubyde. Spíš mám obavy o kolegy tvořící „malou“ a nezávislou scénu, nakladatelství vedená jedním dvěma nadšenci. Pokud to vzdají oni, přijdeme o něco, co nám bude chybět.
Co by nám nemělo uniknout z produkce Paseky?
Pěkným vánočním dárkem pro milovníka filmu nebo japonské kultury je monografie Mijazaki a jeho svět od americké kritičky Susan Napierové. A pro mladší čtenáře jsme s nadaným ilustrátorem Martem Kelblem připravili knihu Ani holka, ani kluk, což je napůl osobní komiks a napůl cestování po nejrůznějších koutech planety, kde žijí lidé, kteří se rozhodli osvojit si jinou roli, než do jaké se narodili.
Jakub Sedláček vystudoval bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Poté působil v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, kde se věnoval textologii. Roku 2002 nastoupil do nakladatelství Euromedia; zde vedl mj. ediční řadu Světová literatura (60 svazků). V letech 2008–2012 pracoval v Hospodářských novinách jako editor víkendové přílohy. Od roku 2013 je redaktorem, od roku 2014 šéfredaktorem Nakladatelství Paseka. Publikoval či publikuje v různých magazínech a periodikách. Jako literární editor připravil k vydání díla Konstantina Biebla, Josefa Kainara ad.
Text: Martina Vlčková
Foto: Marta Nováková – Nakladatelství Paseka
