Podnikatel Václav Tomanec věří, že každý může vzít život do svých rukou. Ve své nové knize ukazuje, že největší překážky si často stavíme sami, a vybízí čtenáře, aby v sobě probudili vlastní potenciál. „Když změníme sebe, můžeme změnit i lidi kolem nás. A pak třeba i celý svět,“ říká mladý autor a motivátor. 

Proč jste se rozhodl napsat knihu Lídrem svého života? 

Hlavní impuls přišel už během mého bakalářského studia v Anglii. Byl jsem tam vystaven úplně jiné mentalitě a měl jsem možnost hodně cestovat. Začal jsem si všímat, jak odlišně mohou lidé přemýšlet, jak jinak mohou mít nastavenou hlavu. Když jsem pak začal podnikat a vrátil se zpět do Česka, došlo mi, že spousta lidí tady sama sebe neuvěřitelně podceňuje. Mají talent, mají schopnosti, ale vlastním nastavením si ten potenciál snižují. 

A právě to bylo jedním z hlavních důvodů, proč jsem tu knihu napsal. Chtěl jsem lidem jednoduchou a dostupnou formou ukázat, co všechno je možné, a zároveň jim dát jasný, konkrétní návod. Trochu jako když si doma skládáte nábytek z IKEA – krok za krokem, aby si každý mohl vytvořit život, jaký opravdu chce. 

V knize píšete o překážkách. Lidé je vnímají jako něco skutečného a nepřekonatelného, ale vy zdůrazňujete, že většinou nejde o fyzické či objektivní limity, ale o nastavení mysli. Můžete to přiblížit? 

Dost jsem si to uvědomil, když jsem narazil na jednu studii o obezitě. Žijeme v době, kdy je internet plný tréninkových plánů, výživových doporučení a jednoduchých návodů, jak se dostat do formy. Informace jsou dostupnější než kdykoliv předtím. A přesto čísla ukazují, že obézních lidí – včetně dětí – je čím dál víc. 

To mě dovedlo k jednoduchému poznání: naše největší překážky nejsou venku, ale uvnitř. Já jim říkám „přesvědčení“ – je to jako brýle, kterými se díváme na svět. Nevidíme realitu takovou, jaká je. Vidíme ji skrze limity, které jsme si během života osvojili. 

Vyrůstali jsme ve školách, kde jsme často slýchali věty jako: „Nejsi dost dobrý.“ „Matika ti nikdy nepůjde.“ „Tohle pro tebe není.“ A člověk si to postupně začne ukládat jako pravdu. A pak žije podle ní. A tím se stanou skutečností.  
Pokud nepřijde nějaký impuls, něco, co nás zastaví a donutí přemýšlet jinak, jedeme v těchto kolejích celý život. Jedna z nejčastějších lítostí lidí na smrtelné posteli je: „Kéž bych nenechal své strachy, aby mě zastavily.“ 

A právě proto jsem tu knihu napsal. Aby byla tím impulsem. Aby lidem pomohla nenechat se řídit strachem a začít žít život podle vlastních představ – ne podle limitů, které jim kdysi někdo předal. 

Není to ale i o tom mít realistické cíle? Protože někteří vizionáři říkají, že žádné hranice neexistují, ale člověk pak může tápat mezi tím, co je realita, a co pesimismus. Jak se v tom vyznat? 

Určitě souhlasím, že ne každý má hned na začátku myslet ve velkém. Když člověk několik let spíš přežívá, jede na autopilota a nic zásadního v životě nemění, obrovský cíl ho spíš paralyzuje než motivuje. Ego vidí něco tak vzdáleného, že radši ani nezačne. 

Proto je podle mě důležité nastavit si zpočátku realistické, malé kroky. Udělat pár konkrétních změn, které jsou zvládnutelné. Ty první malé úspěchy člověku dodají sebevědomí a nové přesvědčení, že to zvládne. A právě to je ten moment, kdy může začít postupně přemýšlet ve větším. 
Takže ano — realismus je důležitý. Ale musí sloužit jen jako odrazový můstek, ne vás uvěznit. 

Jak se vyrovnáváte s negativními komentáři, které nepochybně přicházejí – ať už ze závisti, nebo z jiných důvodů? Je to tak, že je vůbec nečtete, nebo se vás jednoduše nedotýkají? 

Jedna z mých strategií opravdu byla některé věci vůbec nečíst. Ale hlavně jsem začal negativní komentáře brát jako přirozenou součást hry. Jakmile jsem si uvědomil, že žádná osobnost, ať je jakkoliv inspirativní, nemá stoprocentní podporu, přestal jsem očekávat, že ji budu mít já. 
Dnes to beru tak, že někteří lidé mě prostě nikdy nebudou mít rádi – bez ohledu na to, co řeknu nebo udělám. A je to úplně v pořádku. Ne každý je pro každého. 

Zároveň ale vím, že existuje obrovská skupina lidí, kterým to, co dělám, pomáhá. Kteří mi napíšou: „Vašku, tahle knížka mi změnila pohled na věc,“ nebo: „Ten seminář mi opravdu pomohl.“ A na ty se soustředím. To jsou lidé, pro které to dělám. 

Vaše kniha nese název Lídrem svého života. Jak byste definoval takového lídra? 

Mnoho lidí si pod pojmem lídr představí někoho, kdo vede tým, firmu, sportovní klub nebo politickou stranu. Ale pro mě může být lídrem svého života úplně každý. Je to člověk, který přebírá zodpovědnost za výsledky, kterých v životě dosahuje — i za ty, kterých nedosahuje. 
Není to ten, kdo ukazuje prstem kolem sebe a říká: „Mám se špatně, protože ekonomika, rodiče, škola, vláda…“ Lídrem svého života je člověk, který si řekne: „Možná jsem neměl nejlepší start, ale je na mně, kam svůj život nasměruju.“ 

Rád používám jednoduchý obraz: být lídrem svého života znamená být kapitánem své lodi. Neznamená to, že nikdy nepřijde bouřka nebo že se občas neztratíme. Ale držíme kormidlo v rukou a směřujeme loď tam, kam chceme my. 

Opakem je člověk v roli oběti. Ten při první bouři zaběhne do podpalubí a jen doufá, že to „nějak dopadne“. Jeho život je pak náhodný, ovlivňovaný okolím, očekáváními druhých, okolnostmi. Kapitán naopak řekne: „Nemám to lehké, ale držím kormidlo a jedu dál.“ 

A pokud můžu dodat ještě jednu inspiraci — velmi mě ovlivnila díla Viktora Frankla. To byl člověk, který prošel koncentračním táborem, a přesto dokázal najít smysl i v absolutně nelidských podmínkách. Jeho kniha ukazuje dvě věci: první, že naše každodenní problémy jsou v porovnání s tím, co prožívali lidé tehdy, často úplně malicherné; druhou, že pokud si dokáže člověk najít smysl i v takovém prostředí, proč bychom to nedokázali dnes my — v době, která je o tolik příznivější? 

To je pro mě skutečný lídr svého života. 

Jaký vnímáte rozdíl mezi vnějším úspěchem, tedy tím, co vidíme my zvenčí, a vnitřním – procítěným - úspěchem? 

Tohle je téma, které jsem si musel sám v sobě dlouho rovnat. Na začátku jsem měl stejně jako mnoho lidí spojený úspěch hlavně s tím vnějším – peníze, auto, dům, oblečení. 
Moje rovnice byla: Hodně peněz = úspěch. Hodně peněz = klid. Hodně peněz = štěstí. 

Pak člověk začne vydělávat, začne si plnit ty vnější cíle – a slyší: „Peníze tě šťastným neudělají.“ Jenže tomu nevěříte. Říkáte si: „To se ti mluví, když je máš.“ 
Tak jsem se obklopil penězi, věcmi a splněnými sny — a čekal jsem, že přijde pocit naplnění. A on nepřišel. Je to fajn týden, dva, měsíc. A pak se ozve prázdno. 

Tenhle vzorec jsem viděl i u lidí, které jsem později koučoval. Mají firmy o stovkách zaměstnanců, jejich vnější úspěch je obrovský — ale přijdou za mnou, protože uvnitř pořád cítí, že něco chybí. 
Říkám, že peníze vyřeší problémy, které peníze dokážou vyřešit. Zaplatí účty. Umožní bezpečí. Ale náš vnitřní pocit naplnění, klidu a smyslu — to za nás neudělají. To je práce, kterou musí každý udělat sám v sobě. A když ji neudělá, začne žít v takovém nekonečném honu za „dalším bonbonkem“. 

Proto v knize učím i techniky, které už dnes nejsou esoterikou, ale vědecky podloženými návyky — meditaci, vděčnost, mindfulness. Pomáhají člověku zastavit se, být sám se sebou, poznat své nitro. A zjistit, že emoce, po kterých tak toužíme — klid, radost, naplnění — se nerodí z věcí mimo nás, ale z našeho vnitřního nastavení. 

Sám jsem si prošel tím, že jsem získal spoustu věcí, po kterých jsem toužil — a přesto jsem uvnitř cítil prázdno. A přesně to je důvod, proč tohle téma v knize tak zdůrazňuji. 

A když vám někdo řekne přesně to, co jste zmínil – „vám se to mluví, když všechny ty peníze máte a máte tu volbu“ – jak na to reagujete? 

Říkám lidem jednu jednoduchou věc: každý z nás už někdy zažil situaci, kdy si myslel, že určitá věc mu přinese vytoužený pocit – a ona ho nepřinesla. Nemusí to být auto. Může to být nový telefon, počítač, kabelka, vysněná dovolená… Týdny se na to těšíme, říkáme si: „Až to budu mít, budu šťastný.“ A pak to přijde — a za dva dny nebo po návratu do práce se všechno vrátí do starých kolejí. 

Každý zažil ten moment, kdy radost z něčeho nového rychle vyprchala. To by měl být důkazem, že vnější věci nikdy neudělají to, co od nich tajně očekáváme. Stejně je to s autem — možná radost vydrží déle než u telefonu, ale stejně časem zmizí. Vnější věci prostě nikdy neudrží naše štěstí dlouhodobě. 

V knize pracujete s hodnotami. Která z nich je podle vás v dnešní době nejvíce opomíjená nebo ohrožená – a zasloužila by si největší pozornost? 

Jedna z nejdůležitějších hodnot, která podle mě dnes lidem chybí nejvíc, je jít do akce. Často vidím, že lidé čtou jednu knihu o osobním rozvoji za druhou, poslouchají podcasty, sledují videa… a mají pocit, že tím na sobě vlastně pracují. Jenže pak se rozhlédnou a zjistí, že se jejich život reálně téměř nezměnil. 

Studovat věci je skvělé, ale může se to stát takovou „novodobou prokrastinací“. Pocitově děláme spoustu práce, ale ve skutečnosti nekonáme. 
Hlavní hrdina v knize to zažije několikrát – teprve když udělá konkrétní krok, přichází změna. 

A dnes je to pro mnoho lidí ještě těžší. Ráno se probudí, natáhnou se pro telefon a okamžitě dostanou dávku dopaminu. Dřív jsme dopamin získávali, když jsme něco překonali, něčeho dosáhli. Dneska stačí posunout prstem obrazovku. 
Pak se lidé diví, že se jim nic nechce. Ale ono se není čemu divit – tu energii, která by je hnala do akce, už „spotřebovali“ ještě dřív, než vstali z postele. 

Proto říkám: hodnota jít do akce je dnes extrémně ohrožená. Máme tolik obsahu, tolik informací, že máme pocit, že rosteme – ale stojíme na místě. A právě tuhle hodnotu bych chtěl lidem připomínat nejvíc.  

Avšak první hodnotou, kterou ve vaší knize popisujete, je zodpovědnost. Byl to záměr?  

Ano, byl to naprosto vědomý záměr. Bez zodpovědnosti se totiž člověk nikam nepohne. Pokud budu neustále obviňovat okolí, rodiče, školu, učitele, vládu, ekonomiku… tak mě to nikdy nebude motivovat ke změně. Když řeknu: „Nemám dobrou angličtinu, protože učitelé,“ tak kde se má vzít chuť to změnit? 

Zodpovědnost je o dvou věcech. První: přijmout, co změnit nemůžu. Někdy je situace daná. Když nám odejde blízký člověk, nezměníme to. Ale máme volbu — buď se roky utápět v obviňování okolností, nebo přijmout realitu takovou, jaká je, a zaměřit energii na to, co nám zůstalo. Třeba na krásné vzpomínky a to, co nám ten člověk dal. 

Druhá pak, vzít si zpět kontrolu tam, kde ji máme. Nemáte dobrou angličtinu? To není vina učitelů. Je to o tom, že jste tomu nedávali prioritu. A můžete to změnit – začít pracovat každý den, krok za krokem. 
Proto je zodpovědnost první hodnotou. Je to základní kámen všech dalších devíti. Bez ní budeme jen ukazovat prstem kolem sebe, a to je, bohužel, v Česku pořád velmi rozšířené.  

Je to taky o mentalitě? 

Když jsem cestoval po světě, hlavně v Americe, viděl jsem, že lidé tam nejsou tak poznamenaní minulostí, jakou si prošla naše země. Neříkám, že je jejich přístup dokonalý — rozhodně ne. Ale v jedné věci jsou dál: méně obviňují, víc berou život do svých rukou. 

U nás se stále přenáší určitý způsob uvažování z doby komunismu — pocit nedostatku, strach, že o něco přijdeme, neustálé „nemám dost“. Přitom se tady lidé mají materiálně často velmi dobře. A přesto cítí, že to není dostatečné. Když jsem cestoval po Peru, viděl jsem pravý opak. Lidé tam měli materiálně mnohem méně než průměrný Čech. A přesto byli otevření, štědří, vděční. Měli radost z toho, co mají. A pak se vrátíte do Česka a vidíte zamračené tváře, věčné stěžování a pocit, že pořád něco chybí. 

Nešel jste cestou klasického lektorského stylu, jako mnoho autorů osobního rozvoje. V knize hodně kombinujete autobiografické prvky a příběh. Proč jste zvolil právě tuto formu? 

Mám pocit, že skrze příběh se principy vysvětlují mnohem lépe. Když člověk vidí, jak něco funguje v životě konkrétního člověka, snáz si to představí, zapamatuje a propojí se s tím. U čistě lektorského nebo teoretického přístupu dává sice všechno smysl, ale člověk nevidí, jak ty poučky vypadají v praxi. 

Chtěl jsem, aby se čtenář do příběhu dokázal vcítit, aby cítil, že to, čím jsem si prošel já, zažívá spousta lidí – jen na jiné úrovni nebo v jiných podobách. Témata jako strach, nejistota, limity, pochybnosti… to jsou věci, které máme společné téměř všichni. A příběh dokáže tuhle univerzálnost krásně vyzdvihnout. 

Napadá vás nějaká osobní zkušenost, která vás opravdu zásadně poznamenala a dodnes si na ni vzpomenete jako na moment, který změnil váš způsob uvažování? 

Ano, je jedna myšlenka, která mi utkvěla nejvíc. Když se ohlédnu pět let zpátky, rozvážel jsem jídlo na kole. To je práce, na kterou se někteří lidé dívají svrchu. Někdo by mohl říct, že „takoví lidé toho moc nedosáhnou“. A já sám jsem se tehdy cítil, že mám minimální hodnotu. Že toho asi moc nedokážu. 

A právě tehdy jsem si uvědomil, jak strašně důležité je dávat lidem naději. Inspirovat je. Ukázat jim, že i když jejich start není ideální, mohou si vytvořit úplně jiný život. Kdybych tehdy viděl někoho, kdo také rozvážel jídlo a dokázal něco velkého, asi by mi to dodalo obrovskou odvahu. A přesně to se dnes snažím nabídnout já. 

Protože když se člověk cítí ztracený, má pocit, že nic nedává smysl. Že nemá možnosti. Ale když uvidí příklad někoho, kdo byl na podobném místě a dokázal to změnit, může mu to dát víru, že i on to zvládne. Že může vzít zodpovědnost do vlastních rukou a začít svůj život měnit. 

Takže mít lídry kolem sebe a umět zároveň probudit lídra v sobě. O tom to je? 

Naprosto. Věřím, že v každém z nás je zárodek něčeho výjimečného – každý je svým způsobem „génius“. Měl jsem možnost pracovat s tisíci lidmi různého věku a povolání, a vidím to pořád dokola: někdo je geniální učitel, někdo úžasný rodič, někdo skvělý pekař. 

Probudit to v sobě někdy stačí jen malý impuls – někdo, kdo vás jemně „pošťouchne“, aby to vyšlo na povrch. Když v sobě ten talent probudíte, dáváte tím i ostatním povolení – ukazujete jim, co je možné. A to je nakonec to nejmocnější: vede-li člověk svým životem příkladem, ovlivňuje tím děti, kamarády i kolegy. Chci, aby si čtenář po přečtení téhle knihy vzal pár praktických kroků, zkusil je žít a tím inspiroval lidi kolem sebe. Když změníme sebe, můžeme postupně měnit i svět kolem nás. 

Václav Tomanec (* 1997) 

Podnikatel, kouč a motivátor; zakladatel největší seberozvojové komunity The One Percent, která má tisíce členů. Na sociálních sítích jej sledují desítky tisíc lidí. Absolvoval bakalářské studium na The University of Liverpool. Jeho online a offline workshopy prošlo přes 35 tisíc lidí. Je majitelem české firmy Samurai Shot. 

Vydalo nakladatelství The One Percent, 2025 

text: Vladimír Barák 
foto: David Peška