Královna současné britské detektivky Helen Fieldsová byla jednou z hlavních hvězd letošního veletrhu Svět knihy, kde čtenářům představila svou novinku Pozorovatel.
Na co se vás čtenáři nejčastěji ptají?
Nejvíc je zajímají postavy. V knížkách máte příběh a postavy. Děj často zapomenete, postavy s vámi ale žijí dál. Vzpomeňte si na dětské knížky, které jste v dětství milovala a dodnes na ně vzpomínáte. Jistě to bude kvůli postavám, které se vám otiskly do srdce. Čtenáři se tedy ptají, co čeká Luca (inspektor Luc Callanach z „dokonalé“ série) nebo Connie (inspektorka Connie Woolvineová, jež vystupuje i v nejnovějším dílu série Pozorovatel). Někdy se zlobí: „Jak jste jim to jen mohla udělat!“ a pro mě je to kompliment. Pokud postavy mají rádi natolik, že je to dokázalo naštvat, mají o ně starost, je to znamení, že příběh funguje.
Kdo jsou postavy pro vás?
Doufám, že nebude znít povýšeně, když řeknu, že slyším jejich hlasy. Promlouvají ke mně. Někdy mám od začátku jasnou představu, kdo jsou, a někdy se vyvíjejí postupně. Některé postavy dostávají v průběhu série větší prostor, protože se mi samy ozvaly. Anebo ve svém životě na něco narazím a okamžitě si na ně vzpomenu, že by se jim to líbilo nebo by se jim to také mohlo stát. Jsou pro mě jako živí lidé. Má česká překladatelka mi například věnovala knihu o českých hradech a říkala, že by bylo skvělé, kdyby se nějaké to místo objevilo v mých knihách. Okamžitě jsem si pomyslela, že takový středověký hrad by Connie sedl jako ulitý!
Je to velký rozdíl mít inspektora muže a ženu?
Ano. Ženy jinak mluví, myslí… Je pro mě jednodušší psát ženské postavy, protože jim lépe rozumím. Když píšu mužskou postavu, musím se více snažit, aby vyzněly autenticky. Na druhou stranu jsem léta pracovala v ryze mužském prostředí. Většina právníků, soudců, inspektorů byli muži, a i mé první dvě děti jsou chlapci, takže jsem na muže zvyklá.
Čtou vás víc ženy, nebo muži?
Myslím, že ženy. V krimi převládají mužské postavy a mužští inspektoři. Je tedy fajn, když se to občas trošku prostřídá. Na druhou stranu jsem nenapsala Connie jen proto, že je žena. Postava musí sloužit příběhu.
Píšete vlastně vůbec fikci, když máte tolik zkušeností z praxe?
Dobrá fikce musí být naprosto uvěřitelná. Ponoříte čtenáře do světa, který si umějí představit. Ze své práce jsem si do psaní nevzala konkrétní případy, ale lidské charakteristiky. A když mě někdo naštve, napíšu o něm – změním jméno, samozřejmě – a hned se mi uleví. Psaní je pro mě terapie.
Věřím tomu. Na druhou stranu si říkám, když jste celý život pracovala v kriminalistice a teď o ní i píšete, jestli nejste unavená a nechtěla byste změnu?
Pro mě to není jen o vrazích a mrtvolách. V první řadě mi jde o lidi, reálné příběhy, emoce a situace jako je láska, ztráta, smutek, smích…, které všichni zažíváme. Jsem máma tří dětí, zajímá mě téma drog, situace na pracovním trhu, vztahy… Píšu o tom, co řešíme v každodenním životě.
Dobrá krimi tedy stojí hlavně na lidech?
Mně osobně nejde ani tolik o to, kdo to udělal, ale proč. Svou první knihu jsem z poloviny napsala z pozice vraha, protože jsem se mu chtěla podívat do hlavy. Zajímá mě, kdo jsou lidé, co páchají ty příšerné věci. Z reálného života totiž vím, že to jsou často ti, do kterých byste to nikdy neřekli. Zločinci nejsou vždycky gangsteři v černém. Může to být ten milý pán, co vás zdraví a usmívá se na vás v obchodě, když jdete nakoupit. Řeknu vám jeden příklad, který se mi stal osobně.
Povídejte.
Bylo mi asi osmnáct a měla jsem letní brigádu v nějaké kanceláři, takže formální, běžné prostředí, nic podivného. Vedle mě u stolu pracoval jeden muž, asi padesátník, vypadal jako můj strejda. Potkávali jsme se každý den, úplný kliďas. Jednou mu kolegyně nabídla mentolky. Prostě se ho jen zeptala, jestli si dá. A on najednou vyskočil a udeřil ji prudce do tváře. Chápete to? Netuším, co v něm ta otázka spustila. Kdybyste ale měla tisíc lidí, on by byl ten poslední, o kom byste řekla, že by to mohl udělat.
Dneska je velmi populární „true crime“ neboli příběhy podle skutečnosti. Jak si to vysvětlujete?
To je přesně ten případ. Chceme pochopit, proč lidé dělají to, co dělají. Na základě našich zkušeností v životě a s lidmi si často dokážeme vysvětlit, proč se něco stalo. Když si ale třeba přečtete, že někdo někoho naštval, a on na to reagoval tím, že ho pobodal nožem, je to mimo naše chápání. Lidé se snaží porozumět vesmíru, světu, ostatním, a tohle je to samé. Také nás to určitým způsobem fascinuje. Dívají se na horory, jako děti jsme si s kamarády vyprávěli duchařské historky… Je v tom něco vzrušujícího, zvlášť když se to neděje nám samotným.
Také to sledujete?
Já to měla na denním pořádku v práci! Pro mě ale nebyly nejsilnější samotné zločiny, ale oběti nebo jejich pozůstalí. Bylo neuvěřitelné, co se lidem stalo, a přesto to zvládli anebo to obrátili v něco pozitivního, třeba ve prospěch společnosti, aby se něco takového nestalo někomu dalšímu. V krizových situacích se často ukáže síla a povaha člověka a já jsem v úžasu nad tím, jací lidé dokážou být!
Krimi žánr se hodně mění. Může v dnešní době ještě obstát Agatha Christie?
Samozřejmě, Agatha Christie nikdy nevyjde z módy, zvlášť v Británii. Je to asi i kulturní záležitost. Takzvaná „útulná detektivka“, které píše Christie, je velmi oblíbená. Například současník, televizní moderátor Richard Osman má velký úspěch a lidi ho milují. Není to ale můj styl. Já jsem víc „scandi“ (detektivky severského typu). Řekla bych ale, že to ani nejde porovnávat. Pro mě jsou to dva úplně jiné žánry a i čtenáři jsou zcela odlišní.
Proč jste si jako dějiště příběhů vybrala Skotsko, když pocházíte a žijete na jihu Anglie?
Mám na světě několik míst, kam jsem přijela, a okamžitě jsem se tam cítila jako doma. Edinburgh je jedním z nich. Hodně lidí píše o tom, kde to dobře znají, mě to ale moc neinspiruje. Zato Edinburgh je inspirace na každém kroku! Když se procházím uličkami, žasnu nad krásou architektury, moje mysl okamžitě začne vymýšlet příběhy. Umím si představit, jak v tamtom zákoutí leží tělo…
Vydalo nakladatelství Kniha Zlín, 2026
Co říkají vaši skotští čtenáři?
Naštěstí mě berou. Musím si dávat velký pozor, nesmím nic poplést, a tak vždy dělám podrobné rešerše. Často tam jezdím, každou hospodu nebo ulici, o kterých píšu, jsem navštívila. V mé poslední knize se v závěru objevuje malý ostrov u Norska. Nepodařilo se mi tam ale dojet před dokončením knihy.
Jak jste si poradila?
Našla jsem si stránku ostrova na Facebooku a napsala jsem místním, jestli by mi mohli pomoct. Byli velice ochotní. Okamžitě mi začali posílat fotky, videa a popisovat, jak se na ostrově žije. Psali, jak je to bezpečné místo. Na to se mi v soukromé zprávě ozval tamní policista, jaké tam mají problémy s drogami a co všechno řeší, nechtěl ale lidi veřejně strašit.
Působíte v britském svazu autorů. Jak těžké je být umělcem v Anglii?
Velice a je to těžší a těžší. Trh je přesycený a málokdo se tvorbou může živit. Daří se to asi jen pěti procentům.
Jak jim pomáháte?
Poskytujeme právní pomoc, procházíme s autory například nakladatelské smlouvy, aby netratili. Pořádáme workshopy, můžou se na nás obrátit s dotazy. Jednáme také s vládou, spoustu věcí ale neovlivníme. Když už se ale v branži pohybuji, snažím se dělat, co můžu. V Británii čte a kupuje knihy stále méně lidí. V rámci letošního Národního roku četby se účastním několika akcí a snažím se čtení propagovat. Mluvit s mladými lidmi, říct jim, ať zkusí na půl hodiny vypnout TikTok a přečíst si něco jiného a delšího než jen příspěvek na sociálních sítích. Ukázat jim, proč je čtení důležité. Když to zkusí, může jim to změnit i život.
Foto Tomáš Martínek
HELEN FIELDSOVÁ (* 1969)
Britská advokátka a spisovatelka. Vystudovala právo na univerzitách ve Velké Británii a třináct let působila v advokacii, kde se věnovala i případům vražd a pašování drog. Po narození druhého dítěte změnila kariéru a s manželem provozují filmovou produkční společnost. Proslavila se takzvanou „dokonalou“ sérií s inspektorem Lucem Callanachem, jejíž první díl Dokonalé stopy vyšel v roce 2017. V roce 2021 přišla s novou sérií s inspektorkou Connie Woolvine, jejíž poslední díl Pozorovatel představila na letošním knižním veletrhu Svět knihy.
text: Marie Vejvodová
foto: Tomáš Martínek (Albatros Media), Robert Perry
