Obrazovka dokáže malé dítě zabavit, utišit i nakrmit. Pokud však začne nahrazovat rozhovor, hru a společné zážitky, může podle speciální pedagožky a logopedky Kláry Weishäupelové-Hockeové výrazně zpomalit vývoj řeči i sociálních dovedností. V rozhovoru ke své nové knize Děti obrazovek vysvětluje, proč projevy takzvaných obrazovkových dětí připomínají autismus či vývojovou dysfázii, a radí rodičům, jak dětem pomoci zpět do skutečného světa.
V úvodu knihy popisujete tříapůlletou Janičku, která téměř nemluvila česky, ale znala slova z anglických a ruských videí. Proč jste si začala podobných případů všímat systematicky?
Případ Janičky byl pro mě zlomový. Jako školský logoped jsem tehdy pracovala už patnáct let, ale s ničím podobným jsem se nesetkala. Ze studií jsem znala možnou souvislost mezi nadměrným sledováním obrazovek (tehdy hlavně televize) a opožděným vývojem řeči, považovala jsem ji ale za velmi nepravděpodobnou. Janička byla mým prvním obrazovkovým dítětem, a protože jsem nenašla kolegu s podobnou zkušeností, hledala jsem odbornou literaturu. Tak se mi dostala do rukou kniha Digitální demence rakouského psychiatra Manfreda Spitzera, která mi na část otázek odpověděla a ještě více podnítila mou zvědavost. Rozšířila jsem proto anamnestický dotazník pro rodiče o otázky na domácí zvyklosti a konzumaci obrazovek. Brzy jsem zjistila, že Janiččin případ zdaleka není výjimečný, a v průběhu let obrazovkových dětí přibývalo.
Používáte označení „obrazovkové děti“. Co mají tyto děti společného a v čem se jejich příběhy liší?
Všechny tyto děti spojuje způsob trávení volného času – velkou část dne jim vyplňuje obrazovka, kterou jim rodiče zařadili do života již v časném dětství (většinou mezi 6–18 měsíci). Mají opožděný psychomotorický vývoj. Ve zkratce jde o opoždění a zvláštnosti v komunikaci (děti dlouho nemluví, hůře rozumějí, bývá narušena schopnost užívat řeč funkčně), ve hře (je infantilní, často rigidní, později mají potíže se hrou společnou a kooperativní) a v sociálním chování (chování náročné na péči). Zásadní rozdíl mezi příběhy je v postoji rodičů ke změně. Mohou opoždění dítěte režimovými opatřeními zvrátit a do velké míry napravit, nebo pokračovat v „obrazovkovém módu“ a sledovat, jak se obtíže jejich potomka stupňují.
Rodiče může potěšit, když batole z videí pozná písmena, barvy nebo napočítá anglicky do deseti. Jak poznají, zda se učí i skutečně dorozumět?
Není špatně učit dítě barvičky či písmenka, pokud o ně má spontánní zájem. Nikdy to však nesmí tvořit primární slovní zásobu (dítě např. užívá abecedu dříve, než zavolá „mama“). Dítě potřebuje živou interakci, v níž se učí poznávat svět a komunikovat s okolím. Pokud se batole naučí počítat do pěti, protože s maminkou několikrát denně zdolá pět schodů na zahrádku a počítá při tom na prstech, je to v pořádku. Pokud ale memoruje číselnou řadu (mnohdy v cizím jazyce) z videí a nabídne ji např. jako odpověď na dotaz „Chceš čajíček?“, v pořádku to není.
V knize upozorňujete i na televizi puštěnou „jen jako kulisu“. Jak ovlivňuje rozhovor rodiče s dítětem či jeho samostatnou hru?
Televize puštěná jako kulisa zahlcuje vyvíjející se dětský mozek permanentním zvukovým smogem. Aby se dítě doslova „nezbláznilo“, snaží se jej odfiltrovat a přestane reagovat na lidskou řeč. Když na něj zavolá tatínek, neotočí se, protože i jeho volání zařadilo mezi zvukový smog. Nezřídka jsou tyto děti posílány na vyšetření sluchu, ač sluchovou vadou netrpí. Pokud si dítě s rodičem před puštěnou televizí povídá, nedokáže se soustředit, protože jeho pozornost odbíhá k obrazovce s rychlými střihy a nečekanými zvuky.
Některé projevy obrazovkových dětí připomínají vývojovou dysfázii či autismus. Na co by se měl odborník ptát, aby získal úplnější obraz?
V ideálním případě by měl případ dítěte znát do detailů. Dětí, které potřebují vyšetření, je bohužel mnoho, odborníků málo a ti jsou navíc limitováni časem, což může vést k diagnostickému omylu. Aby se mu předešlo, měli by se ptát mj. na životní styl rodiny a náplň volného času, na konzumaci obrazovek (od kdy, jak často a jak dlouho, v jakých jazycích, jaký typ videí), styl výchovy a typ předškolního zařízení. Velmi přínosné jsou i zprávy od pedagogů, kteří dítě dobře znají, a videa jeho přirozené hry a komunikace z domova či z MŠ.
Příběh Kamilka ukazuje, jak se hodnocení dítěte může v čase proměnit. Kde je hranice mezi včasnou pomocí a příliš brzy uzavřenou diagnózou?
Víte, ono to vůbec nemusí být složité. Diagnostik může vyslovit pouze podezření (nemusí diagnózu uzavřít hned při prvním setkání) a poradit rodičům, jak vývoj dítěte stimulovat. Osvědčuje se mi, když rodiče po zavedení režimových opatření zaznamenávají změny v jeho chování. Za 3–6 měsíců je vhodné nové vyšetření. Diagnostik pak vidí dítě znovu, má záznamy rodičů, zprávu ze školky i videa z domova a ze školky. Mozaika se tak skládá do mnohem ucelenějšího obrazu.
Po omezení obrazovek rodiče někdy zaznamenali rychlé pokroky, děti ale zároveň začaly docházet na logopedii či do školky. Co lze z takové změny vyvodit a co by bylo předčasné?
Pokud dojde k výrazné změně a náhlému rozvoji opožděných oblastí, pravděpodobně jde o opoždění vývoje v důsledku nadužívání digitálních médií (podnětové deprivace). Pokud ke změně nedošlo či jsou změny drobné, je třeba zvažovat dvě alternativy – buď se rodičům nepodařilo dostatečně upravit vnější podmínky, nebo jde o některou z nabízejících se diagnóz.
Doporučujete rodičům zkusit měsíc bez obrazovek. Jak má vypadat, aby nešlo jen o vypnutí tabletu, ale o skutečnou změnu?
Opravdu nestačí jen vypnout obrazovky, je potřeba nabízet správné stimuly. Jde ale o ty nejpřirozenější věci – dítě by mělo být co nejvíce venku, poznávat reálný svět a přírodu v každém počasí a hýbat se. Doma by ho rodiče měli přizvat ke všedním činnostem, jako je vaření, opravy či věšení prádla, co nejvíce si s ním povídat, prohlížet knížky, učit se básničky, zpívat, hrát na jednoduché nástroje a tvořit.
Co poradíte rodičům, pro které je obrazovka jediným spolehlivým způsobem, jak dítě nakrmit, uklidnit nebo získat čas na domácí práce?
Doporučila bych jim představit si dva scénáře. Prvním je pokračovat ve stávajícím způsobu života s tím, že dítěti i celé rodině způsobí do budoucna velké potíže. Péče o obrazovkové dítě je totiž mnohdy srovnatelná s péčí o dítě, které diagnózu PAS, vývojovou dysfázii, mentální postižení či ADHD opravdu má. Druhým je přijmout režimová opatření, což je náročné na počátku, ale přinese zaslouženou odměnu – dítě začne dělat pokroky a rodiče budou vědět, že vše, co se jejich maličký naučil, je jejich zásluha. To je jeden z nejkrásnějších pocitů. Začala bych tedy ROZHODNUTÍM.
Proč je důležité dát dítěti, které ještě nemluví, možnost dorozumět se gesty, znaky nebo obrázky?
Dáme-li dítěti dostatek prostředků ke komunikaci, předejdeme „frustraci z neporozumění“, kterou zažívá již okolo dvou a půl let. Pokud se v tomto věku nedomluví, může se začít vztekat nebo ztrácet chuť komunikovat. Proto je vhodné nabídnout mu alternativní možnost komunikace.
Jak mohou rodiče pracovat se zážitkovým deníkem s fotografiemi, aby dítěti pomohl vyprávět vlastní příběh?
Zážitkový deník posiluje chuť komunikovat. Dítě jeho prostřednictvím dokáže sdělit svůj zážitek, i když na to ještě nemá dostatek verbálních schopností. Využívá k tomu fotografie, které rodič komentuje a doplňujícími otázkami povzbuzuje dítě, aby se zapojilo – slovem, znakem či ukazováním na fotografii.
Ke třem dětem jste se vrátila po pěti až sedmi letech. Co vás nejvíc povzbudilo a co připomnělo, že první rychlé pokroky ještě neznamenají konec práce?
Pokroky obrazovkových dětí korespondovaly s mírou úpravy prostředí. Velkou radost jsem měla, když se rodičům podařilo změnit způsob trávení volného času celé rodiny a dlouhodobě jej udržet. Tehdy došlo k výrazné akceleraci – dítě opoždění dohnalo. Pokud proměna proběhla jen částečně či dočasně, byly pokroky pomalejší a určitá oslabení přetrvávají. Je to běh na dlouhou trať, ale stojí za to doběhnout do cíle.

Vydalo nakladatelství Portál, 2026
Klára Weishäupelová-Hockeová (* 1979)
Víc než dvacet pět let pracuje jako speciální pedagožka – logopedka s předškolními a školními dětmi s narušenou komunikační schopností, převážně s dětmi s intelektovým znevýhodněním, kombinovaným postižením a poruchou autistického spektra. V průběhu praxe vydala na základě svých zkušeností logopedické listy s vlastními ilustracemi a cvičeními. Ve volných chvílích se věnuje ilustrování především dětských knih.
text: Jitka Nováková
foto: archiv Kláry Weishäupelové-Hockeové