Čtrnáct výjimečných žen. Martina Viktorie Kopecká, Veronika Sovadina Kašáková či Jitka Vodňanská… Všechny do jedné napsaly dopis a odkryly v něm části svého nitra. Věnovaly ho jiným ženám i sobě samým. V navazujících rozhovorech poznáváme osobnost každé z nich. Dopis je svědectvím okamžiku i nekonečnou inspirací. Kdy naposledy jste (si) nějaký napsali? V dnešním článku najdete ukázku z knižního rozhovoru s jednou z těchto žen.
 

Veronika Sovadina Kašáková

Modelka a zakladatelka Nadačního fondu Veroniky Kašákové vyrůstala od čtyř let v dětském domově. Napsala o tom úspěšnou autobiografii. Její fond podporuje děti v dětských domovech, děti před odchodem a po odchodu z ústavní péče, aby mohly žít plnohodnotný život a byly připraveny na překážky, které je čekají v běžném životě. Zasazuje se o dostupnost psychologické a terapeutické péče v dětských domovech. S manželem vychovává syna Matyáše.

(Foto: se svolením Veroniky Sovadina Kašákové)

Ukázka:

Nepřipomíná absence někoho tak důležitého, jako je rodič, spíš hlubokou propast? Dá se to nějak popsat?

Těžko říct. Mám ráda hloubání a přemýšlení nad životem, nad tím, kým jsem, nad stavem svojí duše. Odpovědi na tohle tázání přichází postupně a liší se v čase. Závisí totiž na tom, kde se já sama zrovna nacházím. Třeba teď, když jsem máma, je hodně věcí jinak. I na děti v dětských domovech už jako máma nahlížím jiným způsobem.

Jak to myslíte?

Když jste dítě z dětského domova, vystudujete pedagogickou školu a jako já jdete pracovat s dětmi z děcáku, říkáte si: „No tak co! Všichni jsme tam vyrostli, měli jsme štěstí, že jsme měli kde spát a co jíst. Jsme na jedné lodi.“ Berete to tak, jak to je, protože nemáte srovnání. Nemáte za sebou fungující rodinu, která by vás bývala vychovala a milovala. Já si tím sama prošla a do dětských domovů jsem jezdila optimistická a bez lítosti. Bylo to jakési moje období. A bylo to správně. S narozením mého syna se to změnilo. Návštěvy domovů se pro mě staly bolestivější. Se svým synem denodenně usínám, hladím ho, čtu mu pohádky, mazlím se s ním. Je mu dva a půl roku a mně teprve jako mámě dochází, jak mnoho mně samotné v dětství scházelo, jak prázdné a nenaplněné to bylo.

Máte syna Matyáše, brzy mu budou tři roky. Jaké je pro vás být maminkou?

Nedokážu najít slova, abych popsala, jak moc mě to činí šťastnou, jak moc je to pro mě smysluplná práce. Protože je to práce... Uvědomuju si obrovskou zodpovědnost, která na mně leží. Protože při každém rozhovoru, jednání, chování do toho človíčka něco vkládám. Kolikrát nevím, jak se mám zachovat. Jsem nějak vychovaná, mám nějaký selský rozum, ale co je dobře? Co mám říct, když se můj syn nechová podle standardu? A kdo vlastně ten standard určil? V roli mámy je toho pro mě tolik nového! Někdy jsem těmi úkoly přehlcena a někdy si zas říkám, že ho tolik miluju a že to vlastně úplně stačí. Plné srdce je v životě nejvíc.

Co nového jste díky roli matky zjistila o sobě?

Že vůbec nic nevím! Úžasné ale je, že skrze děti objevujeme svět znova. Tím, že já tohle jako malá nezažila, si to podle mě tak trochu uzdravuju. Matyášovi všechno popisuju, stále spolu mluvíme. Mateřství mě obohatilo i v práci. Z pozice kamarádky dětí, holky, která měla podobnou zkušenost, jsem se posunula. Už dokážu víc mluvit o systému, nastavení.

Text: se svolením nakladatelství Universum
Foto: se svolením nakladatelství Universum, se svolením Veroniky Kašákové