Českému čtenáři se poprvé dostává do rukou dílo jednoho z největších žijících afrických spisovatelů Abdulrazaka Gurnaha, předloni vyznamenaného Nobelovou cenou za literaturu. Získal ji jako první černošský autor z Afriky po dvaceti sedmi letech. Švédská akademie ho ocenila za nekompromisnost vůči kolonialismu a za empatii k osudu uprchlíků rozpolcených mezi různými kulturami a kontinenty. K jeho nejvýznamnějším dílům patří Ráj, příběh dospívání chlapce Júsufa na počátku 20. století v Tanzanii, kterou stále více ničí kolonialismus a násilí. Vyprávění, v němž se mísí vlivy východoafrických a evropských literárních tradic, si pohrává s mýty, pověstmi a náboženskými motivy. V českém překladu Petry Nagyové a s doslovem Aleny Dvořákové ho vydává PROSTOR v edici Světová próza.
Na počátku dvacátého století je východní pobřeží Afriky kulturním tavicím kotlem. Všichni mluví směsicí svahilštiny a arabštiny a vzdálená místa, o nichž postavy vyprávějí podivuhodné příběhy, nejsou Londýn a Paříž, ale Bombaj a Gudžarát. Do tohoto prostředí – přesněji řečeno do chudé rodiny v odlehlé vesnici ve vnitrozemí – se narodí chlapec Júsuf. Jeho život od počátku kopíruje život proroka Júsufa z Koránu. Stejně jako on je prodán do otroctví a vyroste z něj mimořádně pohledný mladík, který padne do oka pánově ženě. Když se ho pokusí svést, Júsuf její návrhy odmítne. Ona ho obviní, že se ji pokusil znásilnit, a jemu hrozí vězení.
Podobně jako Júsufa z Koránu i Júsufa z Gurnahova románu trápí prorocké sny a poté, co ho rodina prodá, nakonec vede sklad svého nového pána. Tomuto Júsufovi však trvá roky, než pochopí, že je otrokem a že své rodiče už nikdy neuvidí.
Ve východní Africe kvetl obchod s otroky celá staletí – dávno předtím, než Evropané tuto oblast kolonizovali. Zapojili se do něho především Arabové. Otrokáři za bílého dne unášeli pětileté dívky, při pití čaje na ulici se otevřeně probíraly případy zneužívání dětí, jako by šlo o dostihy, a v mžiku oka šlo vydat příkaz k veřejnému mučení, zatímco přihlížející diváci fandili.
Gurnah se vypořádává s problémem, jak psát o světě, který byl Evropany vyhlazen, a zároveň tento svět neidealizovat. Současně se pozastavuje nad všudypřítomnou představou, že předtím, než Evropané kontinent zpustošili, bylo v Africe vše v míru a harmonii. Vzhledem k brutálnímu despotismu a zákonům džungle si lze jen těžko představit, že by někdo toužil po Tanzanii z Gurnahova Ráje. Autor vypráví o světě, který zdegeneroval sám od sebe i bez Evropanů a jenž svou nevinnost nezíská jen tak zpět, protože na něj dopadnou hrůzy kolonizace.
Psát o předkoloniální Tanzanii formou příběhu o otrokovi, jehož životopis je převzat z Koránu, svatého písma právě těch, kteří v regionu dříve obchod s otroky provozovali, je neotřelým a odvážným počinem. Budiž autorovi ke cti, že to považoval za nutné. Spolu s Júsufem nás provádí jedinečnou, a přesto i obecně lidskou zkušeností, jejíž milníky v podobě bezstarostného dětství, složitého dospívání, nečekaného přátelství, lásky i krutého vystřízlivění budou aktuální v každé době, kultuře a společnosti.
Vyšlo v nakladatelství PROSTOR.
Abdulrazak Gurnah (* 1948) se narodil na ostrově Zanzibar, tehdy pod britskou správou. Ve dvaceti odešel během zanzibarské revoluce do Velké Británie a na Kentské univerzitě v Canterbury posléze získal vysokoškolské vzdělání. Později zde působil jako profesor angličtiny a postkoloniální literatury, vedle toho se věnoval tvůrčímu psaní. Románově debutoval koncem osmdesátých let titulem Vzpomínka na odjezd (Memory of Departure, 1987), proslavil ho však až román Ráj z roku 1994 (PROSTOR 2023), nominovaný na Man Bookerovu a Whitbreadovu cenu. Ve svých dílech se zaměřuje především na postkoloniální tematiku z oblasti Afriky, Karibiku a Indie. Za zpracování tématu kolonialismu a jeho dopadů jej v roce 2021 Švédská akademie ocenila Nobelovou cenou za literaturu. Ve svých knihách popisuje pocity vykořeněnosti, střet kultur či koloniální minulost. Jeho mateřštinou je svahilština, svá díla píše anglicky.
Text: Denisa Novotná
Foto: Denisa Novotná
