Fantastika má mnoho podob. Tou určitě nejemotivnější z nich, založenou na vjemech hrůzy či strachu, jež mají za cíl zasáhnout čtenáře silou bucharu, je horor, případně jeho nejbližší literární příbuzný, mysteriózní thriller. Pojďme se podívat na to, jak se tomuto subžánru v naší kotlině a u nejbližších východních sousedů v současnosti daří.

STRUČNÝ PRŮVODCE SVĚTEM ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO HORORU

Asi nebude nijak objevné, když napíšu, že horor u nás nemá zrovna na upířích zubech ustláno. V českém strašidelném močále ti nejznámější světoví žánroví spisovatelé jako namátkou Stephen King, Dan Simmons, Clive Barker nebo Jack Ketchum své věrné publikum určitě mají – ale čeští a slovenští autoři cestu k slastnému strachu svých čtenářů hledali dlouho – a v mnoha případech ji vlastně hledají dodnes. Což je vzhledem k jejich kvalitě obrovská škoda.

Naštěstí se občas objeví výjimka z pravidla a pozvolna tu zarostlou stezku jedovatým houštím svým následovníkům prošlapává. A nesmím zapomenout ani na lopotu podobnou snad až rituálnímu sebeobětování ze strany několika hororu oddaných jedinců, vlastnících miniaturní nakladatelství tímto žánrem se zabývající…

A zjevil se Strach…
Zanechme laciných metafor. Český a slovenský horor vystrkoval ďábelské růžky (tahle je poslední, slibuju) už od okamžiku, kdy se prolomily ostnaté dráty železné opony a na československém trhu se začaly objevovat první světové bestsellery. Jenže všechny pokusy ze strany spisovatelů jako Jenny Nowak (což je pseudonym české autorky), Svatopluk Doseděl a dalších krutě narážely do zdi, která byla kdysi dávno vystavěna mezi mainstreamovou literaturou a lehčími žánry.

Do obecného povědomí se tak domácí horor – nebo mysteriózní thriller – mohl dostat až díky již známému autorovi, jenž si sem prostě jen odskočil a už zůstal. A přesně tohle je případ populárního slovenského spisovatele Jozefa Kariky, který po letech, kdy psal „mafiánské“ thrillery ať už z let divoké porevoluční privatizace, nebo z dávnější historie, přišel s románem Strach, žánrově nesmírně čistým hrůzostrašným příběhem z předměstského sídliště u Ružomberoku, kde se čas od času za tuhé, mrazivé zimy ztrácejí děti…

A pak přišly další korálky do řady – Tma, Smršť, Propast, dvojromán v povídkách Hlad/Žízeň, a především pak Trhlina, jejíž filmová podoba se v domácích kinech stala nejnavštěvovanějším slovenským filmem všech dob.

České děti tmy
Hororový boom však zažívá v poslední době i česká literatura. A jak již bylo řečeno výše – obrovskou zásluhu na tom má několik malých žánrových nakladatelství. Carcosa, Golden Dog, Medusa, Gnóm… pokud máte horor rádi, dobře si tato jména zapamatujte – a pátrejte po jejich knihách. Budete překvapeni, do jakých zákoutí vás zavedou.

Samotná žánrová produkce se totiž pohybuje od skoro až psychologických románů po totální bizár. Nevěříte? Tak si přečtěte – samozřejmě pouze v případě, že jste otevřeni nejextrémnějším, záměrně přepáleným zážitkům – kupříkladu román Zbouchnul jsem Satanovu dceru.

Carcosa i Golden Dog zároveň objevily několik velice zajímavých domácích autorů – a zvláště pak Golden Dog se na českou produkci vysloveně zaměřuje. A obě nakladatelství pak mají společné i jedno jméno ze svého portfolia – spisovatele, jemuž se stejně jako Jozefu Karikovi podařilo překonat zeď mezi menšinovým žánrem a mainstreamem – Miroslava Pecha.

Hořké múzy
Miroslav Pech totiž má na kontě několik společenských románů ze současnosti, které však prokládá plnokrevnými, drsnými horory, jako je třeba (paradoxně) Mainstream, v nichž nijak neskrývá svou lásku ke Stephenu Kingovi. Nejpatrnější je to v Dítěti tmy, kde se zlu sídlícímu ve staré opuštěné továrně musejí postavit pubertální děti. Na rozdíl od Kinga se toho ale Miroslav Pech opravdu nebojí – a některé naturalistické scény jdou až na dřeň.

Podobně drsný a bez zábran při zobrazování násilí a různých podob odpornosti, hnusu či odpudivosti je i Emil Křižka. Ten svůj první román, „v lidské kůži vázané“ Mysterium tremendum, vydal pod pseudonymem Sebastian Rainer. Teprve po přechodu do nakladatelství Rosier – a poté co v žánrových vodách zaujal autorským filmem Hrana zlomu, odtajnil své jméno v Hořké múze, kafkovsky neuchopitelném, atmosférickém, temném podobenství o všech podobách posedlosti. Kniha přináší silný, i když místy až nepříjemný zážitek, který je však vyvážený Křižkovou schopností vtáhnout čtenáře plně do příběhu, jehož odstíny temnoty jsou neuvěřitelně syté.

A o tom, že se hororu nevyhýbají ani ženy, svědčí nakladatelstvím Argo vydaný psychologický román Zuzany Říhové Cestou špendlíků nebo jehel, do detailů propracovaný, děsivý příběh mladého páru, který se se svým mentálně postiženým synem přestěhuje na lesní samotu – a po synově zmizení zjistí, že mnozí ze sousedů nejsou tím, čím se zdáli být.

Na pomezí
Na rovinu je třeba říct, že hlubší a detailnější vhled do českého hororu by zabral podstatně větší prostor, a tak je tento výčet spíš jen drobným návodem pro zájemce, na co se zaměřit a kam sáhnout.

Navíc tím, že tento literární žánr je v mnoha směrech neuchopitelný a řídí se spíš emocemi než racionálním ukotvením, najdeme jeho prvky ve větší či menší míře i u mnoha autorů, kteří přímo horor nebo mysteriózní thriller nepíšou.

Tak třeba Miloš Urban, Petr Stančík, Anna Bolavá, Pavel Renčín, ti všichni s hororovým prvky pracují a funkčně je zakomponovali do svých děl. A s nimi i mnozí další. Strach je totiž jednou z nejsilnějších lidských emocí, která se nesmazatelně vryje člověku do mysli. A pokud se to s ní umí, působí doslova jako zbraň hromadného ničení.

Text: Jiří Popiolek
Foto: Richard Klíčník