Stanley Tucci nevypráví svůj život skrze slavné role, ale skrze chutě, vůně a okamžiky u stolu. Taste: Chuť mého života je kniha, která propojuje jídlo s pamětí, rodinou i ztrátou – a připomíná, že ty nejdůležitější příběhy se často odehrávají nenápadně, mezi talířem a sklenkou vína. 

Co si vybavíte, když se řekne „životní kniha“? Chronologii událostí, zásadní životní zlomy, seznam úspěchů a pádů? Stanley Tucci na to jde úplně jinak. Ve své knize Taste: Chuť mého života nevypráví svůj život skrze data a milníky, ale prostřednictvím chutí, vůní a stolů, u kterých seděl. Tucci, známý herec z filmů jako Ďábel nosí Pradu, Julie & Julia nebo Spotlight, napsal knihu, která je na první pohled o jídle – ale ve skutečnosti je především o paměti, vztazích a identitě. O tom, jak jídlo formuje naše vzpomínky a jak se skrze něj vracíme sami k sobě. Je to vyprávění, které nestaví na velkých gestech, ale na drobných, přesných detailech. A právě ty dodávají knize barvitost a jsou tím pomyslným „kořením, jež dodává celku tu správnou harmonii“. 

Jídlo jako paměť, která nezmizí 

Každý máme jídla, která si neseme v sobě. Někdy stačí jediná vůně a jsme zpátky v dětství. U nedělního oběda, v kuchyni u babičky, na dovolené, která už dávno skončila. Stanley Tucci na tomto jednoduchém, ale silném principu vystavěl celou knihu. Jednotlivé kapitoly nejsou klasickými kapitolami v pravém slova smyslu. Jsou to spíš drobné obrazy, situace, momenty. Vzpomínky, které mají jedno společné – vždy se vážou ke konkrétnímu jídlu. Ať už jde o dokonale jednoduché těstoviny, slavnostní rodinnou hostinu, nebo obyčejné jídlo, které dostává význam teprve zpětně. 

Tucci dokáže zachytit i ty nejjemnější nuance – jak chutná jídlo v určitém okamžiku života, jak se proměňuje podle toho, s kým ho sdílíme, jak se některé chutě vracejí a jiné mizí. A čtenář si postupně uvědomí, že nejde jen o autorovy vzpomínky, ale že se v nich velmi snadno najde i on sám. 

Rodina jako základ chuti 

Zásadní roli v knize hraje rodina. Tucci vyrůstal v italsko-americkém prostředí, kde jídlo nebylo jen prostředkem k nasycení, ale především způsobem, jak být spolu. Vaření, stolování, sdílení – to všechno bylo součástí každodenního života. A zároveň i tichým jazykem, kterým se vyjadřovala láska, péče i sounáležitost. Jeho vzpomínky na rodiče, prarodiče i širší rodinu nejsou idealizované, ale o to víc působí autenticky. Jsou plné drobných detailů – konkrétních jídel, gest, situací, které dokazují, jak silně je jídlo spojené s emocemi. Kolikrát jsme sami zažili, že chuť určitého jídla v sobě nese mnohem víc než jen recept? Že je to vlastně nositel vzpomínek? Tucci tento pocit dokáže zachytit s mimořádnou přesností. 

Mezi filmem a kuchyní 

Stanley Tucci je známý herec, ale v této knize to není to nejdůležitější. Ano, objevují se zde momenty z filmového prostředí, natáčení i setkání s významnými osobnostmi. Dozvíme se například, jak vznikal film Big Night, který je sám o sobě milostným dopisem italské kuchyni. Nebo jaké bylo pracovat na Julie & Julia, kde se svět gastronomie a filmu propojuje zcela přirozeně. Jenže tyto příběhy nejsou vyprávěny proto, aby oslnily. Naopak. Jsou zasazeny do kontextu jídla. Stávají se přirozenou součástí mozaiky, nikoli jejím středem. Tucci nesklouzává k hollywoodské sebeoslavě. Jeho vyprávění je civilní, někdy ironické, často sebekritické, což dodává na autentičnosti. Čtenář nemá pocit, že čte o „hvězdě“. Má pocit, že sedí u stolu s někým, kdo má co vyprávět – a vypráví to dobře. 

Síla jednoduchosti 

Jedním z překvapivých aspektů knihy je její důraz na jednoduchost. Tucci neoslavuje složité recepty ani kulinářské experimenty. Naopak. Největší prostor dostávají jednoduchá jídla – těstoviny s česnekem, domácí omáčky, rodinné recepty předávané z generace na generaci. Je to návrat k podstatě. K tomu, že dobré jídlo nemusí být komplikované. Že kvalita spočívá v surovinách, v péči, v čase, který mu věnujeme. A v neposlední řadě i v tom, s kým ho sdílíme. 

V tomto smyslu je kniha i nenápadnou protiváhou dnešní doby, která často tlačí na výkon, rychlost a dokonalost. Autor připomíná, že některé věci mají smysl hlavně proto, že jsou pomalé a obyčejné. 

Když jídlo zmizí 

Jednou z nejsilnějších linií knihy je Tucciho otevřené líčení období, kdy onemocněl rakovinou. Léčba, která mu zachránila život, mu zároveň vzala schopnost vnímat chuť. Pro člověka, jehož život je s jídlem tak úzce spojený, jde o zásadní ztrátu. Tucci popisuje tuto zkušenost bez patosu, ale s velkou upřímností. Najednou se ukazuje, že jídlo není samozřejmost. Že to není jen radost, ale i jeden ze základních způsobů, jak prožíváme svět. Tyto pasáže dávají celé knize nový rozměr. Z lehkého, místy až hravého vyprávění se stává hlubší reflexe života a uvědomění, jak křehké jsou věci, které považujeme za jisté. 

Kuchyně jako mapa života 

Taste: Chuť mého života není lineární autobiografie. Je to mozaika. Sbírka momentů, které dohromady vytvářejí obraz života. Tucci přeskakuje v čase, vrací se, odbočuje. A čtenář s ním. Nevadí to – naopak. Tento způsob vyprávění působí přirozeně. Přesně tak totiž funguje paměť. Ne vzpomínkami v řadě za sebou, ale v obrazech, které se vybavují podle asociací. A jídlo je jednou z nejsilnějších spouštěcích mechanismů. Kniha tak nepůsobí jako „životopis“, ale spíš jako sdílený prostor. Jako stůl, ke kterému si čtenář může přisednout. A možná i přinést vlastní příběh. 

Vydává nakladatelství Kazda, duben 2026 

Kniha, která inspiruje nenápadně 

Jedním z největších kouzel této knihy je její nenápadnost. Nevnucuje se, neapeluje, nepoučuje. A přesto inspiruje. Možná si po jejím přečtení uvaříte něco jednoduchého. Možná zavoláte někomu, s kým jste dlouho neseděli u stolu. Možná si jen víc všimnete toho, co jíte a s kým. Tucci neříká „dělejte tohle“. Jen ukazuje, jak může vypadat život, ve kterém jídlo není jen nutnost, ale i součást identity. 

Proč si tuhle knihu přečíst 

Na první pohled může Taste působit jako kniha pro milovníky gastronomie. A ano – ti si ji užijí. Ale její skutečný dosah je širší. Je to kniha pro každého, kdo někdy zažil, že jídlo není jen jídlo. Že je to vzpomínka, vztah, okamžik, který se nedá zopakovat. Pro každého, kdo si uvědomuje, že život se neskládá jen z velkých událostí, ale především z drobných, opakujících se momentů. A že právě ty mají největší hodnotu. 

Kniha, která zůstává 

Kniha Taste: Chuť mého života představuje autorovu osobní zpověď – jemnou, vtipnou i dojemnou, ve které propojuje svůj život s tím, co ho provází od dětství: jídlem. Čte se lehce, kapitoly jsou krátké, svižné, často úsměvné. Je to kniha, ke které se dá vracet. Ne kvůli ději, ale díky atmosféře, jež vám možná připomene vlastní život. Vaše blízké, vaše chutě, vaše místo u stolu. 

A možná vás přiměje zpomalit. 
Sednout si. Dát si něco dobrého. 
A být chvíli opravdu přítomný. 

Stanley Tucci (* 1960) 

Americký herec, režisér, producent a autor, který patří k nejvýraznějším osobnostem současné filmové scény. Narodil se v New Yorku do rodiny s italskými kořeny, které zásadně ovlivnily jeho vztah k jídlu i životnímu stylu. Proslavil se rolemi ve filmech jako Ďábel nosí Pradu, Julie & Julia, Spotlight nebo Hunger Games. Za svou práci získal řadu ocenění včetně Zlatého glóbu a ceny Emmy. 

Vedle filmové kariéry se dlouhodobě věnuje gastronomii. Spoluautorsky stojí za několika kuchařkami a celosvětový úspěch zaznamenal i jeho televizní pořad Stanley Tucci a všechny chutě Itálie, ve kterém objevuje regionální kuchyně a příběhy lidí napříč Itálií. 

UKÁZKA 

Když jsme byli malí a některé z jídel, která maminka s láskou připravila, jsme kritizovali, navrhla nám poměrně úsečně, ať se jdeme podívat, co se vaří u sousedů. A bylo po diskusi. Jak už jsem říkal, po zkušenostech s jejich kuchyní jsme zrovna netoužili po tom, abychom znovu zasedli k jejich stolu. U nás doma kuchyně každý den vydala chutné a vyvážené jídlo. Ať už jsme jakkoli remcali kvůli brokolici, rybě, salátu nebo vepřovým kotletám, věděli jsme, jaké máme štěstí. A přestože máma teatrálně trvala na tom, že si máme jít hledat lepší večeři po okolí, velmi dobře věděla, co nám chutná i nechutná, a každý večer se snažila připravit alespoň jednu či dvě přílohy, které uspokojily každého. Typická večeře mohla zahrnovat misku těstovin s brokolicí, obalované telecí řízky se soté z cukety a zelený salát. U takové kombinace si každý přišel na své. Sestra Christine milovala maso, Gina dávala přednost těstovinám a zelenině a já jsem jedl v podstatě všechno, co nebylo přibité k podlaze. Další večer se mohlo podávat kuře alla cacciatore s rýží, restovanou čekankou escarole a zelným salátem – a tak dále a tak dále. Jak máma dokázala večer co večer chrlit tak rozmanitá, zdravá a skvělá jídla, a přitom pracovat na plný úvazek, je mi záhadou. 

Když přišel pátek, rodinný rozpočet už býval na hraně, a tak se konec týdne nesl ve znamení jednodušších a levnějších jídel. Ovšem díky přirozené italské schopnosti vytvořit něco vydatného téměř z ničeho jsme nijak nestrádali. Pátky byly často také jediným večerem, kdy vařil otec, aby mámě dopřál zasloužený odpočinek. Ta se pak stala jeho sous-chef a pomáhala podle potřeby. Typická páteční večeře se skládala z několika jídel, která měl otec nejraději a jejichž přípravou se cítil jistý. Nejjednodušším a nejčastějším jídlem byla pasta con aglio e olio (těstoviny s česnekem a olivovým olejem). 

Tady jsou. 

Pasta con aglio e olio 
– 4 PORCE – 

3 stroužky česneku, rozkrojené na třetiny 
4 lžíce olivového oleje 
500 g špaget 

• Na olivovém oleji zlehka opečte česnek dozlatova. 
• Uvařte špagety al dente. 
• Sceďte je a promíchejte s olejem a česnekem. 
• Dochuťte solí, pepřem a paprikou podle chuti. 
• Sýr je zakázán. 

Text: Marie Jezberová 
Foto: Gerhard Kassner