Tak, jako jsme u Emily Henry zvyklí, ani jejímu nejnovějšímu románu Kde je mi dobře nechybí originální námět, spousta lásky a jedinečný humor. Příběh Harriet a Wyna je ze života, je inspirativní a nejednou vás dožene k slzám. Během čtení prožijete mnoho silných emocí, jež jsou podány tak procítěně, že doslova na vlastní kůži pocítíte sílu přátelství i jaké to je, když ztratíte svou spřízněnou duši. V dnešním článku si přečtete ukázku z knihy.
Ukázka:
Chalupa na skalnatém pobřeží se sukovitými borovicovými podlahami a okny, která jsou téměř pořád otevřená. Ve vánku se vznáší vůně jehličí a soli a bílé lněné závěsy se zvedají v líném tanci. Bublání kávovaru a první prudký závan studeného vzduchu od oceánu, když s kouřícími hrnky v ruce vyjdeme na kamennou terasu.
Moji přátelé: útlá Sabrina s vlasy barvy medu a drobeček Cleo s malinkým stříbrným piercingem v nose a copánky s odbarvenými konečky. Od prvního ročníku na Mattingly College moji dva nejoblíbenější lidé na planetě.
Pořád mi nejde do hlavy, že jsme se předtím neznaly, že nás tři spojil nudný bytový výbor ve Vermontu. Nejdůležitější přátelství v mém životě bylo rozhodnutí cizích lidí, náhoda. Vtipkovaly jsme, že naše spolubydlení musí být nějaký experiment financovaný vládou. Zdánlivě se k sobě vůbec nehodíme.
Sabrina byla dědička z Manhattanu s šatníkem čistě ve stylu Audrey Hepburnové a knihovničkou nacpanou Stephenem Kingem. Cleo byla malířka, dcera napůl slavného hudebního producenta a úplně slavné esejistky. Vyrostla v New Orleansu a do Mattingly dorazila v overalu potřísněném barvou a vintage martenskách.
A já, holka z jihu Indiany, dcera učitele a recepční u zubaře, jsem na Mattingly nastoupila, protože mi tahle malá, prestižní a liberální umělecká škola poskytla nejlepší finanční podporu, což bylo pro budoucí studentku medicíny, která plánovala strávit příští desetiletí ve škole, důležité.
Na konci našeho prvního společného večera jsme ležely vedle sebe v Sabrinině posteli, koukaly na jejím notebooku na Praštěnou holku a jedly vyváženou směs popcornu a gumových žížal. Koncem dalšího týdne pro nás nechala vyrobit trička na míru, inspirovaná naším prvním soukromým vtípkem.
Na Sabrinině stálo Panna, která neumí řídit.
Na mém Panna, která UMÍ řídit.
A na Cleině Není panna, ale skvěle řídí. Nosily jsme je pořád, ale nikdy mimo kolej. Milovala jsem náš zatuchlý pokoj v nesourodé budově z bílých prken. Moc ráda jsem s těmi dvěma bloumala po polích a lesích kolem kampusu, milovala jsem první podzimní den, kdy jsme mohly dělat věci do školy u otevřených oken, popíjet kořeněný chai nebo kafe bez kofeinu s javorovým sirupem a vdechovat vůni zkroucených listů, které se snášely z větví. Milovala jsem akt Sabriny a mě, který Cleo vytvořila jako svůj závěrečný projekt do figurální kresby a zavěsila ho nade dveřmi, takže to byla poslední věc, kterou jsme viděly cestou do školy, a polaroidy nalepené po obou stranách obrazu – fotky nás tří na večírcích a piknicích a v kavárnách ve městě.
Milovala jsem vědomí, že se Cleo zabrala do práce pokaždé, když si stáhla copánky neonově zelenou gumičkou a oblečení jí vonělo terpentýnem. Milovala jsem, jak Sabrina při čtení něčeho mimořádně děsivého zvrátila hlavu dozadu, rozchechtala se a kopala mokasínami ve stylu Grace Kellyové do nohou postele. Milovala jsem, když mi při pročítání učebnic biologie došel zvýrazňovač, protože se mi všechno zdálo tak důležité, a pauzy při psaní seminárek, když jsem se na něčem zasekla a vysmejčila u toho pokoj od podlahy po strop.
Nakonec se to ticho vždycky prolomilo rozechvělým chichotáním nad textovkami od Cleiny potenciální nové přítelkyně nebo rovnou ječením, když jsme si zakrývaly oči a mezírkami mezi prsty koukaly na krvák, který nám pustila Sabrina. Byly jsme hlasité. Nikdy předtím jsem nebyla hlučná. Vyrůstala jsem v tiché domácnosti, kde se křičelo jen tehdy, když se moje sestra vrátila domů s pochybným novým piercingem nebo novým nápadníkem nebo obojím. Křik vždycky ustoupil ještě hlubšímu tichu, a tak jsem se snažila hluku předejít co nejdřív hned na začátku, protože jsem ticho nenáviděla – každou takovou vteřinu jsem vnímala jako jakýsi strach.
Moje nejlepší přítelkyně mě naučily, že existuje i jiný druh ticha – pohodový klid, když se navzájem znáte tak dobře, že nemusíte vyplňovat prostor. A díky nim jsem objevila i jiný druh hluku: hluk jako oslavu, jako příval radosti z toho, že žijeme, tady a teď.
Neuměla jsem si představit, že bych někde byla šťastnější a milovala to stejně tak moc.
Dokud nás Sabrina nevzala sem, do jejich letního rodinného domu na pobřeží Maine. Dokud jsem nepotkala Wyna.
Vyšlo v nakladatelství Red.
Text: Emily Henry; se svolením nakladatelství Red
Foto: se svolením nakladatelství Red
