Název zní jako kouzlo z pohádky, ale kniha Vojtěcha Bernatského má daleko blíž k realitě, než by se mohlo zdát. Když kvete wiliwili je příběh o vztahu, který drží i ve chvíli, kdy se všechno ostatní zhroutí. Psaní bral jako únik do světa  fantazie a při rozhovoru s námi přiznal, že emoce u klávesnice prožíval stejně jako hlavní hrdina. 

Vojto, Když kvete wiliwili – to zní skoro jako zaklínadlo nebo poezie. Kdy jste to slovo slyšel poprvé a co pro vás osobně znamená? 

Zaznamenal jsem ho poprvé při rodinné cestě na jeden z havajských ostrovů. Je to pro mě krásná vzpomínka na nezapomenutelné cestovatelské dobrodružství, které jsme tam s dětmi prožili. A právě někde na konci světa, na kouzelném ostrově Kauai mě začal napadat příběh, který přináší moje kniha Když kvete wiliwili. Mimochodem jsem ten nádherný a zároveň tajemný strom několikrát na Havaji viděl a stojí to za to.  

Váš román stojí na velmi silném partnerském vztahu. Jaké bylo psát o lásce z pohledu muže, který o ni může kdykoliv přijít? 

Prakticky pořád jsem se snažil vžívat do situací a pocitů hlavního hrdiny Davida Vronského. V jistém slova smyslu je to po emoční stránce dokonalá autobiografie. Nedokážu si představit, že bych přišel o svoji ženu. O člověka, který je pro mě stejně jako pro Davida přítelem, láskou, smyslem života. O to těžší a niternější prožitek to pro mě při psaní byl. Často se mě moje paní ptala, co se mi stalo, proč mám slzy v očích? A já jsem se omlouval, že to s realitou nesouvisí, že si jenom představuju to, co píšu.  

Kniha působí velmi civilně a přirozeně, a přitom je vystavěná jako napínavé čtení. Byl to od začátku plán, nebo se příběh vyvíjel za pochodu? 

Tabuli vztahů a děje jsem neměl. Určité části příběhu vznikly opravdu za pochodu. Bavilo mě, že ani já sám jsem vlastně do určité míry nevěděl, co zrovna přijde a zasáhne hlavní hrdiny. I přes tragické a špatné chvíle, které se do života přiřítí, je prostě nutné žít dál. Snažit se, bojovat, milovat a neztratit víru a naději. A o tom především je tenhle příběh.  

Vy jste vždycky byl vypravěč – ať už před kamerou, nebo za mikrofonem. Co vám psaní knihy umožnilo jiného než práce v televizi? 

Únik. Ano, únik do jiného světa. Do světa, kde je možné úplně všechno. Do světa, kde konečně můžu mnohem více rozvíjet svoji fantazii. Protože přesně tohle je svět, kde fantazie nemá hranice. V České televizi jsem přes třicet let, mimochodem jsem zrovna v srpnu zahájil třicátou sezonu, kdy nepřetržitě moderuji Branky, body, vteřiny. Jsem v tomhle ohledu v České republice na druhém místě. Víte, kdo je první? Saskia Burešová. No a zpravodajství ČT jsem vděčný za to, že jsem si osvojil práci se slovy a větami. Díky téhle zkušenosti můžu žít svůj dětský sen, že se jednou stanu spisovatelem.  

Příběh má velmi silnou emoci, ale není sentimentální. Jak se vám dařilo udržet balanc mezi hloubkou a přílišnou „slzopudností“? 

Děkuju, ale třeba to někomu přijde moc. Každý máme tuhle hranici položenou trošku jinde. Já se dojímám rád a často, takže je to pro mě těžké. Ano, emoce to je to slovo. Jsou to situace a okamžiky, které s sebou nesou obrovské emoční vypětí. Představoval jsem si, že to prožívám já, a tak jak jsem to všechno cítil, vyťukával jsem to do klávesnice. Vnitřní svět Davida Vronského je mi tím pádem logicky velmi blízký.   

Děj se částečně odehrává na Havaji. Proč právě tohle místo? A bylo od začátku jasné, že se tam podíváte i v románu? 

Ano, byl to plán. I z toho důvodu jsem si na naší cestě po ostrově Kauai dělal pečlivé poznámky. Snažil jsem se ta místa vykreslit přesně tak, jak jsem je sám zažil a viděl.  

Vaše dřívější knihy byly z jiného žánrového soudku – tady jste poprvé opravdu „skočil do hloubky“. Byl to těžký krok? 

Byl a nebyl. Oba žánry mají něco do sebe. Současně mi teď vychází druhá knížka pohádek Sporťákovy pohádky z celého světa a mám z ní taky velikánskou radost. Opět jsem se snažil, aby příběhy bavily děti, ale i ty, kteří jim je čtou. Psaní mě neskutečně baví a je fajn, že můžu skákat z tématu na téma a ze žánru na žánr. Zrovna teď si hraju na pana Čapka. Dopisuji psí pohádky. Uvidíme, jaké téma nebo příběh zase v budoucnu nasaju. 

Řeknete si někdy po dopsané stránce: „Tohle bych chtěl číst i jako čtenář?“ A stalo se vám to u téhle knihy? 

Vnímám to spíš jako nekonečnou řečnickou otázku pro toho Vojtu, který sedí u klávesnice. Pokud se potutelně usmívám, jsem dojatý a mám slzu v oku anebo se popadám za břicho, je to dobrý signál. A pokud to vnímají podobně i moje děti a manželka, což jsou vždycky první kritici, je vyhráno.  

Příběh má několik rovin – emoce, vztahy, napětí, možná i špetku naděje. Co podle vás čtenáři zůstane v hlavě jako první? 

Svůj rukopis jsem dal přečíst paní učitelce našeho Matýska, který chodí do třetí třídy. A ona mi řekla, že to je krásné pohlazení po duši. Pokud by to podobnou emoci vyvolalo i u čtenářů, byl bych moc šťastný. Víte, snažil jsem se v téhle nelehké době napsat příběh o veliké lásce a naději, která nesmí nikdy umřít. Tak snad si lidé při čtení ještě víc uvědomí, jaká síla je v lásce a rodině. To by mi udělalo radost.  

A poslední otázka: je psaní spíš osamělý maraton, nebo týmová štafeta s redaktorem, rodinou, baristou v kavárně a vnitřním kritikem? 

Je to pohádka, je to závislost, je to nekončící debata s postavami a hrdiny příběhů. Je to potápění do světa fantazie, je to tmelič rodiny a činnost, která mě neskutečně naplňuje. 

Vyšlo v nakladatelství Rosier, říjen 2025 

Anotace 

Když kvete wiliwili, tak koušou žraloci. Havajské přísloví v sobě skrývá varování. K osudovému předělu v životě Davida Vronského dojde, když letadlo s jeho manželkou Helenou havaruje nad Pacifikem. Zůstává jen tichá naděje, která se odmítá vzdát. Strhující román o síle lásky, která překonává hranice času, paměti i prostoru.  Silný příběh o bolestné ztrátě, neochvějné víře a neuvěřitelných náhodách, které se dějí, když je nejméně čekáme. Příběh, který se dotkne srdce každého čtenáře. 

Foto se svolením Vojtěcha Bernatského

Vojtěch Bernatský (* 1975) 

Čtyřnásobný držitel ceny TýTý, moderátor, který v České televizi kromě jiného už bezmála třicet let uvádí pořad Branky, body, vteřiny. Když kvete wiliwili je jeho šestou knihou, ale prvním románem. 

Text: Josef Zahn
Foto: archiv Vojtěcha Bernatského