Britská autorka Alison Belshamová, která se proslavila kriminální sérií Tatérka, zavítala na podzim na literární festival Kniha Brno, kde představila zatím poslední díl druhé detektivní série Nevinní andělé. 

Má na vás nějaký vliv, že pocházíte ze země nejslavnější detektivkářky Agathy Christie?  

Myslím, že ne. Agathu Christie jsem četla jako teenager a je to dobrý start pro mladé čtenáře, kteří se chtějí seznámit s detektivní literaturou. Mělo to určité kouzlo, od té doby jsem se k jejím knihám ale nevrátila, není to můj styl. Nečtu ani nepíšu takzvané „útulné detektivky“.  

Detektivní žánr ale čtete?  

Je to neskutečně široké odvětví a „literaturu zločinu“ čtu hodně. Nečtu ale klasické detektivky, spíše thrillery a policejní příběhy. Miluju knihu Mlčení jehňátek nebo severské detektivky. 

Mezi čtenáři jde o nejčtenější literaturu. Proč myslíte, že je tak oblíbená?  

Možná proto, že vnáší nějaký řád do dnešního chaotického světa. Zločin je vždycky vyřešen, pachatel dopaden… Já ji čtu, protože mám ráda dobře vystavěný příběh, a čtenářům přináší mnohé výzvy. Přemítáte, kdo to tak asi mohl udělat, a někdy jste překvapená, protože jste to nečekala. Než se ale dostanete k výsledku, musíte vynaložit určité úsilí.  

A proč ji ráda píšete?  

Zkoušela jsem psát různé žánry, ale moc mi to nešlo. Nejlepší je podle mě psát to, co sama nejlépe znáte a máte to i nejraději.  

Co vás na procesu nejvíc baví?  

V první řadě postavy. Vytvořím celý jejich vlastní svět. A potom stavba příběhu. Vymýšlíte, kdo a proč zločin spáchal. Musíte pachatele představit už na začátku knihy, ale tak, aby to detektivovi ani čtenáři nebylo zřejmé. Přemýšlíte, jaký podnět svede detektiva na scestí, a jaký naopak správným směrem. Spřádáte takovou síť, která vede k vyvrcholení, a když se na příběh podíváte jako na celek, řeknete si: no jasně, že to udělal on! Nebylo to ale hned jasné. Všechno to postavit tak, aby to dávalo smysl, je velké intelektuální cvičení, a to mě na tom baví.  

Vrahové mívají nejrůznější vražedné metody, v Tatérce například stahování z kůže. Fascinuje vás to?  

Je to občas dost děsivé. Čtenáři to ale chtějí! Mě na tom baví testovat, kam až moje představivost může zajít. Někdy jsem sama sebou překvapená.   

Co to o vás vypovídá?  

Že mám dobrou představivost (směje se).  

Mají autoři detektivní literatury něco společného? 

Jak jsem řekla, je to velmi široký žánr, a nemám pocit, že nás spojuje nějaký jeden prvek. Všichni autoři zločinu, které osobně znám, jsou velmi odlišní lidé s různými životními příběhy a zkušenostmi.  

Váš první detektiv je Francis Sullivan, v druhé sérii Lexi Bennettová. Je to jiné, psát ženské a mužské protagonisty? 

Nezáleží na tom, jakého jsou pohlaví, ale jací jsou lidé – a tím se odlišují. Francis je mladší, na začátku kariéry. Většina detektivů jsou rozvedení muži ve středním věku, často alkoholici. Chtěla jsem vytvořit jinou postavu. Říkala jsem si: jací všichni tito muži byli na začátku, než se dostali tam, kde teď jsou? Francis proto řeší svůj vůbec první případ, nepije, je plný ideálů. Až napíšu dvacáté pokračování, také se z něj stane cynický rozvedený alkoholik (směje se). Naopak Lexi je starší, zkušenější. Má poněkud mužskou mentalitu. Je tvrdohlavá, odhodlaná a ve vyšetřování jde někdy až za hranu.  

Je v ní něco z vás? 

Vůbec ne. Já bych nebyla schopná toho tolik obětovat. Ona pro vyřešení případu udělá všechno. Je to velmi silná žena. Možná mě ale tolik fascinuje právě proto, že je jiná než já, a možná bych taková taky chtěla být? Kdo ví?  

Nevinnými anděly, kteří vyšli na podzim, série s Lexi končí?  

Prozatím ano. Neznamená to však, že je to úplný konec. Myslím, že nám toho Lexi má ještě hodně co říct. Potřebovala jsem ale na chvíli pauzu. Napsala jsem osm kriminálních příběhů v kuse a chtěla jsem se věnovat něčemu jinému.  

Čemu?  

V lednu v Anglii vyjde gotický román Winterbourne, který jsem napsala pod pseudonymem Elisabeth Wolf.  

Proč pod pseudonymem? 

V Anglii je to běžné. Když změníte žánr, nakladatel vám doporučí vydat ho pod jiným jménem, aby čtenář, který má rád vaše knihy, nesáhl po nové a neřekl si: co je proboha tohle?  

Proč zrovna gotický román?  

V gotickém románu vystupuje vždy mladá nevinná hrdinka a nějaký strašidelný dům, v němž se něco stane, a působí v něm nadpřirozené síly. To mě fascinuje. Můžete popustit uzdu své fantazii. V první řadě mě na tom ale baví svoboda. Když píšete detektivní literaturu, následujete jasně daný formát a linku příběhu. Jde o hodně faktickou práci, kdy musíte vyhledávat spoustu informací, studovat si různé metody vyšetřování, aby to bylo správně. V gotickém románu si můžu vymýšlet a psát o čem chci.  

Máte jedno radši než druhé? 

To se tak nedá říct, je to prostě úplně jiné. Potěšení z psaní a touha přivést postavy na svět jsou ale vždycky stejné. Střídat žánry je velké osvěžení a nenudíte se.  

Tatérku, svůj první román, jste napsala až po padesátce. Co jste dělala předtím?  

Živila jsem se jako copywriterka a byla jsem protloukající se spisovatelka. Vždycky jsem chtěla psát a zkoušela jsem to. Napsala jsem několik knížek v různých žánrech, které ale nikdy nevyšly. Myslím, že je to docela běžné. Někdo možná napíše román, který vyjde na první dobrou. Já jsem se tím ale nejdřív musela prokousat, naučit se řemeslo. Zkoušela jsem také scenáristiku, tou se ale jen tak neuživíte.  

Nakonec jste se našla v beletrii?  

Ano. Je to velmi jiný způsob psaní. Ve scénáři musíte vměstnat celý příběh do poměrně krátkého formátu, zatímco román nemá jasně dané hranice. Scénář je také hlavně o dialozích a akci, nedostanete se postavě do hlavy, nevíte, co si myslí. Scenáristika mě naučila psát více „vizuálně“, vidět, jak se jednotlivé scény odehrávají. Kdyby ale chtěl někdo mé knihy zfilmovat, scénář bych si sama nenapsala. Nechala bych to na profesionálech, kteří vědí, co dělají.  

Uvidíme vaše příběhy na plátně? 

Bylo by to skvělé! Neposlouchá nás náhodou nějaký filmař? (směje se). 

Vydalo nakladatelství Kniha Zlín, 2025 

ALISON BELSHAMOVÁ 

Britská autorka kriminálních příběhů, která se dlouhodobě živila jako copywriterka. V roce 2016 vyhrála soutěž Pitch Perfect v rámci skotského festivalu detektivek Bloody Scotland, kde představila námět Tatérky, z něhož nakonec vznikl román a vzápětí bestseller. Na první třídílnou sérii navázala druhou s novou inspektorkou Lexi Bennettovou. Autorka střídá žánry a nyní jí v Anglii vychází gotický román pod pseudonymem Elisabeth Wolf. Žije v Edinburghu.  

text: Marie Vejvodová 
foto: Jaroslav Fikota