Existuje temnota, kterou nerozjasní ani slunce. Úvod do thrilleru jako vyšitý. Cesta uprostřed lesů francouzských Pyrenejí osvětlená úplňkem jako v béčkových hororech. Na silnici nikde nikdo, jen sanitář z nemocnice jede autem z dlouhé směny a od milenky. Něco se vynořilo z lesa a skočilo přímo před něj. Dupl na brzdu, ale náraz byl strašlivý. Jelen, myslel si muž. Ale když vyskočil ven z auta, vytřeštil oči a byl si jistý, že tenhle obraz nikdy nezapomene. Nikoli zvíře, ale nahý mladík s maskou jelena na hlavě. A na prsou vypálené slovo SPRAVEDLNOST.
Případ dostal na starost major Martin Servaz se svým týmem, oblíbený Minierův kriminalista, který neví, kam dřív skočit. Policie je nejen v Toulouse, ale v celé zemi oslabována nařízeními, jež zvýhodňují zločince oproti obětem, snižují se stavy a lidé se bouří a protestují v celé Francii. Policii považují za svého nepřítele. Zejména v okrajových panelákových čtvrtích, kde jako v ghettech žijí nespokojené menšiny a už i nezletilí se stávají zloději, násilníky a dealery drog. Jedním z těchto vyvrženců s bohatým záznamem v trestním rejstříku je i mladík s jelení hlavou a černou pletí, Moussa Sarr. Jeho matka, ani bratr nechtějí mluvit. A další oběť je brzy na scéně.
Do toho ještě komplikují vyšetřování protikoronavirová opatření, zákaz vycházení, zavřené malé obchody i restaurace, nošení roušek. Práce kriminalisty vyžaduje naprosto komplexní a vyčerpávající postup, nedá se dělat od stolu v kanceláři. Servaz přemýšlí, jestli je na takovou práci vůbec ještě stavěný. Nadto někdo z kriminálky donáší tisku utajované informace. Navíc Servaz řeší i své soukromé problémy.
Bernard Minier umí namíchat detektivní román z fikce i skutečnosti jako správně okořeněný guláš, ne nepodobný svou chutí severským kriminálkám. Kniha Lov, kdy se kdosi ujímá spravedlnosti na vlastní pěst a ještě se přitom královsky baví, zaujme svou mrazivostí i událostmi ve společnosti, jež nelze přehlížet. Všímá si politické situace a reakcí skutečných lidí, které vkomponoval do příběhu s neuvěřitelnou zápletkou.
Text: Zuzana Dorogiová
Foto: Bruno Levy, Štěpánka Levá
