Tři sta šedesát pět poutníků se po milionu let vrací na Zemi, kde po lidské civilizaci nezůstala jediná stopa. V románu Dorian se vrací do budoucnosti však Martin Vopěnka nevypráví jen dobrodružný příběh o novém začátku. Klade otázky o smyslu lidského života, hranicích techniky a umělé inteligence i o schopnosti člověka neopakovat staré chyby. „Dorian musí uvěřit, že se neocitl na konci, ale na samém začátku,“ říká spisovatel. 

Dorian se vrací na Zemi po milionu let. Planeta je na pohled stále důvěrně známá, ale všichni, které tu zanechal, jsou dávno mrtví. Co pro vás bylo na takovém návratu nejpodstatnější: dobrodružství v neznámém světě, nebo ztráta vlastního času? 

Šlo mi o to vystavit hlavní hrdiny situaci, kdy na Zemi nebude opravdu už nejmenší stopa po lidské civilizaci. Vrátí se předlouho po jejím zániku, přestože z ní byli vysláni. Tím pádem jsem si mohl hrát jednak s dobrodružným psychologickým příběhem, ale hlavně také s existenciálními otázkami, kterým musí čelit. Protože: má jejich život smysl, když civilizace, kterou znali, už není? Když všichni ostatní jsou milion let po smrti? Co když má lidský život smysl jedině skrze sdílení? 

Kniha nejprve sleduje Doriana a posádku po přistání, teprve potom se vrací k Robertovi a Valeriet do doby po odletu. Proč jste zvolil právě toto pořadí? Co se ve čtenářově pohledu na výpravu změní, když pozná osudy těch, kteří zůstali? 

V té daleké budoucnosti, do které oněch 365 poutníků přiletělo, se jim občas dějí podivné věci. Čtenář je s nimi v napětí prožije. Ale až když si přečte druhou část, začne mu vše do sebe zapadat. Ukáže se totiž, že ani relativistický posun nepřetnul určitý kontakt mezi poutníky v budoucnosti a civilizací, ze které vzešli. Lidský čas je prostě jiný než ten fyzikální. 

Robert vypraví své blízké (syny Doriana a Valeriana a jejich mámu) do budoucnosti, zatímco sám zůstává, aby se pokusil zachránit svůj svět. Je jeho rozhodnutí podle vás spíš projevem rodičovské lásky, nebo také víry, že dokáže zvrátit dějiny? 

Robert je vizionář a boj proti zkáze světa a zlu, které představuje diktátor Mong (jehož předobrazem byl pro mne Putin), považuje za své poslání. Zároveň je však angažovaný i osobně, protože pokud by jaderná válka zničila atmosféru planety, jeho synové by se v budoucnu neměli kam vrátit. 

Dorian a Valerian jsou bratři, ale na návrat i na nové úkoly reagují velmi odlišně. Co vám jejich rozdílné povahy dovolily vyprávět o odvaze a odpovědnosti? 

Mladšího Doriana charakterizuje jemné, etické a zodpovědné uvažování, zatímco Valeriana přímočarost, rozhodnost a smysl pro čest. Obojí se v příběhu ukáže jako velmi potřebné. 

Jejich sestra Valeriet má schopnost pomáhat druhým a lidé v ní postupně vidí téměř výjimečnou bytost. Ona sama přitom touží také po obyčejné blízkosti a rodině. Bylo pro vás důležité ukázat cenu, kterou člověk platí za to, že se stane nadějí pro ostatní? 

Velmi dobře tu cenu a bolest znám, protože předobrazem pro Valeriet (sestru Doriana a Valeriana) byla moje současná žena Juliet. Valeriet zachraňuje svět jinak než Robert – ženskou spirituální silou a laskavostí. Tím, jak je citlivá a zároveň silná, je jejím údělem trpět. 

Posádka má k dispozici techniku schopnou postavit sídlo a zajistit téměř vše potřebné k životu. Přesto jí technika nedokáže dát pocit domova. V jaké chvíli se podle vás z úspěšné záchranné mise může stát skutečné lidské společenství? 

Zpočátku jsou tím pádem na své technice zcela závislí. Jenomže dříve či později se nějaká sofistikovaná součástka pokazí a systém ji nedokáže obnovit. Je tedy jen otázkou času, kdy poutníci upadnou z vysoce vyspělé technické civilizace zpět do doby kamenné. Ale lidská je ta mise od samého začátku – ihned se začínají projevovat silné i slabé stránky lidské povahy. 

Kvantový počítač Mozek dokáže vyhodnocovat možnosti lépe než lidé, ale o budoucnosti mají rozhodovat oni sami. Kde byste vy v takové situaci vedl hranici mezi pomocí umělé inteligence a předáním odpovědnosti? 

Pokud má lidská civilizace přetrvat a mít smysl, musí se s tímto vypořádat. To znamená udržet si moc nad technikou včetně AI. Je třeba AI zotročit tak, aby pro nás pracovala, ale neměla žádný vliv. Věřím, že příslušníci skutečně vyspělé civilizace, pokud taková ve vesmíru existuje, se procházejí tamní přírodou, a technika, která jim slouží, je ukrytá. 

Část přeživších chce na nové Zemi obnovit technickou civilizaci, jiní hledají prostší život a bližší vztah k přírodě. Mají podle vás obě strany něco, co ta druhá přehlíží? 

Obnovit technickou civilizaci nebylo v plánu, protože ta původní selhala. Mise je vypravena do budoucnosti se silným etickým kodexem, který hájí hlavně Dorian. Avšak někteří tento kodex poruší a v komunitě vypukne boj o moc – lidé se z minulosti nedokážou poučit. 

Sedmnáct členů posádky se po probuzení nedokáže odpoutat od minulosti. Jejich stav se v knize stává i otázkou, jak pečovat o člověka, který nový začátek prožívá jinak než ostatní. Co vás na této dějové linii zajímalo nejvíc? 

Jejich stav jsem bral jako příležitost ukázat, že lidský čas nemusí jednoduše akceptovat relativistický posun ve fyzikálním čase. Tito lidé, kterým se říká „nepřemístění“, nedokázali ten posun udělat. Zůstávají hluboce rozpolcení ve vesmírné lodi a odmítají vykročit do nového života. Nejsou toho schopni. Zato se skrze ně zrcadlí, co se dělo na Zemi po odletu posádky. 

Výprava doufá, že začne znovu bez chyb starého lidstva, ale konflikty si lidé přivážejí s sebou. Nakolik je podle vás možné změnit společnost změnou prostředí, když jejími zakladateli zůstávají stejní lidé? 

Bylo by zajímavé zkoumat, jak velká (anebo spíš malá) skupina by to musela být, aby dokázala vytvořit lepší společenství. 365 se ukáže jako moc. Jenomže i v malé skupině může dojít k problémům – například když se dva zamilují do stejné osoby a odmítnutý se s tím nedokáže smířit. Vztahy mezi novými osadníky jsou základem mého příběhu. 

Název slibuje návrat do budoucnosti a podtitul „nový začátek na staré planetě“. Co musí Dorian na konci své cesty přijmout, aby pro něj budoucnost skutečně mohla začít? 

Musí se smířit se svou rolí. Která spočívá, jak se ukáže, v tom, že bude zakladatelem nového cyklu lidské civilizace na planetě Zemi. Musí pochopit, že už není studentem prestižní vysoké školy, ale je trosečníkem bojujícím o přežití. A hlavně musí uvěřit, že se neocitl na konci, ale na samém začátku. K čemuž mu pomůže láska. Zamiluje se a není na to sám. 

Foto Michal Linhart 

Martin Vopěnka (* 1963) 

Český spisovatel, publicista, nakladatel a cestovatel. Vystudoval Fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou na ČVUT a před rokem 1989 pracoval ve Výzkumném ústavu psychiatrickém. V roce 1991 založil nakladatelství Práh, které vedl pětatřicet let. Je autorem více než třiceti knih pro dospělé, děti a mládež, přičemž jeho díla byla přeložena do patnácti jazyků. Ve své tvorbě propojuje dobrodružné příběhy s úvahami o směřování civilizace, lidské odpovědnosti, víře a vztahu člověka k přírodě a technice. Za román Nová planeta získal v roce 2016 Zlatou stuhu. Od roku 2013 je předsedou Svazu českých knihkupců a nakladatelů. 

Vydalo nakladatelství Laser, 2026 

Anotace: 

Lidstvo skončilo. Jeho příběh ale ještě ne. 365 poutníků vedených dvacetiletým Dorianem a jeho starším bratrem Valerianem přistává na Zemi milion let po zániku lidské civilizace. Všichni, které kdy znali, jsou už dávno mrtví. Před nimi leží planeta, která už jejich domov v ničem nepřipomíná. O milion let dříve se jejich sestra Valeriet a otec Robert zoufale snaží zachránit alespoň zbytky světa, který se nezadržitelně hroutí. Oba příběhy dělí propast času, přesto jsou propojeny mnohem pevněji, než si kdokoli dokáže představit. Nový začátek však nutně neznamená nového člověka. I v daleké budoucnosti je přítomna lidská naděje, láska, strach, ale i touha po moci a staré chyby. A když začne selhávat technologie, na níž závisí přežití výpravy, rozhodne o budoucnosti lidstva něco mnohem staršího než jakýkoli stroj. Je Země skutečně koncem lidského příběhu? Nebo teprve jeho prvním dnem? 

Text: Josef Zahn 
Foto: Michal Linhart