Je horší spravedlivá oprátka, nebo život s vědomím neodpustitelné viny? I na to odpovídá novinka Ivana Fíly. Tvůrce, který přichází do literatury ze světa filmu s dalším románem – Tisíc očí, ambiciózním a vrstevnatým dílem. Autorovi se podařilo do textu vklínit obsah překlenující téměř sto let dějin, aniž by ztratil ze zřetele psychologickou hloubku jednotlivých postav. Zvláštní uznání si zaslouží popisy prostředí, svou sugestivností doslova paralyzují. Posluchač je nucen klást si otázky: Dřímá v každém z nás potenciální vrah? Je možné odpustit neodpustitelné? Spolu s tvůrcem vchází na scénu v roce svých 75. narozenin jako hlavní vypravěč Miroslav Donutil. Nečte „cizí“ text, ale slova svého dávného přítele. A jeho Hans Reichard, zosobnění nacistické bestiality, která se dokáže adaptovat na jakýkoliv režim, je další nezapomenutelná postava v Donutilově neopakovatelné interpretaci.
Nebyl to ale jen on, koho jsem ztvárnil. Jsou místa, kdy se setkává s dalšími postavami, a tak jsem měl možnost číst i dceru, Kalinu, další charaktery německých důstojníků a podobně. Takže jsem se musel soustředit na to, abych je výrazově a hlasově odlišil.
Lidé vás znají především jako člověka, který má blízko k humoru. Tady je příběh temný. Byl pro vás výzvou?
On se pro mě ten příběh stal výzvou, už když jsem dočetl knihu, protože je opravdu skvostně napsaný … Já jsem to i napsal na obálku: přečetl jsem ho jedním dechem. Od toho se opravdu nedalo odtrhnout. Četl jsem to rád.
Je dlouholeté přátelství s Ivanem Fílou důvod, že ta spolupráce byla třeba jiná než na jiných audioknihách?
Já vždycky říkám, že nejhorší je žijící autor! (smích) Ten vám do té práce hodně zasahuje. Zažil jsem to s Václavem Havlem, když seděl na zkouškách a opravoval své texty, když jsme je říkali, a trval na přesně napsaných slovech. Ivan na nich samozřejmě taky trvá, a toho jsme si všichni vědomi, proto jsme četli všechno to, co tam bylo napsáno doslova. Ale tím, že jsem měl výhodu v tom, že jsem s ním o románu a postavách, konkrétně o Reichardovi, mluvil už dávno před napsáním a v průběhu tvorby, věděl jsem o něm daleko víc. Ivan to touží natočit jako film a představuje si, že bych tu postavu hrál.
Vy jste nedávno oslavil velké životní jubileum, dá se říct, že i tenhle román a tahle postava je pro vás jedním z narozeninových darů?
Určitě. Ten román sám o sobě, když jsem tu knihu poprvé sevřel v rukou a mohl si ji přečíst, byl vážně dárek. Jsem přesvědčený, že je opravdu velkým přínosem. Ve vědění obecně, ve zkoumání té části historie, která se něm vyskytuje.
Našel byste v tom, o čem Fíla v románu Tisíc očí vypráví, nějakou paralelu s dnešní dobou?
Myslím, že ji ani hledat nemusíme. Stačí jen to, jakým způsobem to Ivan Fíla napsal. Vytváří takový průlet dějinami od začátku třicátých let až po dnešek, kdy se máme možnost setkat s koncentračními tábory, se sovětskou tajnou službou, s gulagy, StB, s politikou, která tu dobu provází. Každý si v tom najde, o čem třeba ještě nevěděl, co ho osloví. Co ústřední postava prožívá, dosvědčuje krutost uvažování, doby, povah… Je to vážně širokospektrální román.
Ve svém věku už máte za sebou spoustu různorodých událostí, které se odehrály během vašeho života. Myslíte, že tahle doba je lepší než ty uplynulé, připomínající příběh Tisíce očí?
Máme demokracii a svobodu. To je prostě neoddiskutovatelné. Máme možnost číst, říkat, vyjadřovat co chceme a jak chceme. Tato svoboda tady, jak víte, dlouhá léta nebyla. Tenhle román vypráví i o té nesvobodě, i o té krutosti, i o tom, co všecko jsme museli prožít, abychom dospěli do stádia, ve kterém se nacházíme nyní. A já jsem za ten stav vděčný, protože jsem valnou část svého života prožil v normalizaci, a teď je konečně prostor pro to žít a uvažovat svobodně.
Ve své kariéře se zase tak často audioknihám nevěnujete, o to je větší vzácnost, když na nějakou kývnete. Jakou roli ve vašem životě hrají knihy a literární příběhy?
V mém životě knihy hrají velkou roli, zásadní, čtu rád. Že se nevěnuji audioknihám přikládám tomu, že možná se někdo ostýchá mě k takové práci přizvat. Já to dělám rád a myslím si, že tady na tom, co jsme četli s režisérkou Markétou Jahodovou, je znát, že k tomu mám blízko…
Narazili jste během nahrávání na nějaký složitý moment?
Nenarazili… Kromě snad jedné věci. Já mám moc rád rozličné jazyky, rád se je učím a rád jimi mluvím. Ale němčina je mi vzdálená. Takže všechny ty německé složeniny, kdy oni to řeknou naprosto suverénně, tak ty mi dělaly potíže.
Jak se podle vás liší natáčení audioknih od všeho ostatního hereckého?
Od rozhlasu se zase tak moc neliší. Ale od práce ve filmu, v televizi a na divadle je to diametrálně odlišné. Jste tu sám, máte k dispozici jednu židli, jeden pultík, text před sebou, mikrofon a za sklem vidíte režiséra, zvukaře, a to je tak všecko. Takže se musíte soustředit na tu práci a věnovat se jí, aby to, co čtete, znělo přesvědčivě.
Touhle audioknihou oslavuje OneHotBook nový milník, je to titul s číslem 888, kterým mimo jiné dosáhlo vydavatelství takové délky nahrávek, že by utvořily celý jeden rok poslechu. Co byste za sebe popřál posluchačům audioknih?
Aby se jim všechny ty knihy, které jste tady kdy načetli, líbily, nebo alespoň většina, aspoň nějaké… Aby byli šťastní, že to pro ně někdo dělá. A zároveň OneHotBook přeji… aby mě víc využívali!

Vydalo nakladatelství OneHotBook, 2026
Miroslav Donutil (* 1951)
patří k nejvýraznějším osobnostem českého herectví. Dlouholetý člen činohry Národního divadla proslul jako mistr dramatických i komediálních rolí a také jako fenomenální vypravěč. Diváky si získal bezprostředností a nezaměnitelným hlasovým projevem. Mezi jeho nezapomenutelné výkony patří postavy ve filmu Pelíšky či rekordní počet repríz v inscenaci Sluha dvou pánů. Je držitelem prestižních ocenění a právem se řadí k nejrespektovanějším umělcům své generace. Patří také k vyhledávaným dabérům – jeho hlasem opakovaně promlouvali mimo jiné Gérard Depardieu, Kevin Costner či Philippe Noiret.
Text: Ivan D. Hladík
Foto: OneHotBook, Jaroslav Fikota