Lektor a psychoterapeut Jan Burian ve své nové knize osobního rozvoje Sebepřijetí na základě vlastních zkušeností a vědeckých výzkumů radí, jak se spřátelit sami se sebou a žít naplněnější život. 

 „Sebepřijetí“ je velký pojem. Dalo by se shrnout, co je potřeba, abychom se dokázali přijmout?  

Sebepřijetí je pro mě stav, kdy jsem sám se sebou v bezpečí. Kdy na mě neútočí neustálá sebekritika, srovnávání s druhými, sebelítost nebo katastrofické představy. Sebepřijetí je podmíněné všímavostí, takže si jsem schopný uvědomovat si, co prožívám, laskavostí, což je aktivní péče o sebe i o druhé, a propojením s druhými lidmi. Na praktické rovině to znamená učit se rozlišovat, co v sobě nebo ve své situaci změnit mohu, a co nikoli, a být schopen přijímat celé spektrum svých prožitků – včetně těch, za které se stydíme. 

Je to celoživotní proces? A je to s věkem snazší?   

Ano, je to proces. V průběhu života se budou objevovat nové a nové výzvy, které se učíme přijmout. Věk hraje roli v tom smyslu, že teprve v dospělosti jsme méně závislí na tom, zda nás druzí přijímají, nebo ne. Tím pádem je snazší i sebepřijetí. Nicméně záleží na vzorech, zejména z dětství.  

Jak je to v případě, že jsme ty „správné“ vzory neměli?  

Pokud jsme měli rodiče, kteří nás nepřijímali takové, jací jsme, výzkumy z posledních desetiletí jednoznačně ukazují, že mozek a nervová soustava se mění a vyvíjejí celý život. Nejsme tedy odsouzeni k tomu, jak nás zformovalo dětství. S věkem přibývá zkušenost a potenciálně i moudrost, ale záleží na tom, zda na sobě aktivně pracujeme. 

Podařilo se vám osobně se přijmout?  

Nerad se stavím do role někoho, kdo to „vyřešil“. I dnes těžko přijímám některá svá omezení. Jsem zapomnětlivý, bolí mě záda a občas jsem nepříjemný na svou maminku – a pak cítím stud a lítost. Práce na sobě pro mě nikdy neskončila.  

Co vám nejvíc pomáhá? 

Snažím se rozvíjet laskavý postoj k sobě i k druhým. Laskavost není nějaké ňuňu ťuťu, je to něha, ale i síla a odhodlání bránit sebe i druhé. Pomáhá mi laskavé přijetí i náročných nepříjemných pocitů jako je úzkost, smutek a hněv. 

Co je pro vaše klienty na cestě sebepřijetí nejtěžší? 

Největší překážkou jsou skoro vždy škodlivá přesvědčení o sobě, zformovaná v dětství. „Jsem nepřijatelný, když to nedokážu.“ „Nesmím udělat chybu.“ „Musím si vše vyřešit sám.“ „Nezasloužím si, abych o sebe pečoval.“ Tato přesvědčení vznikla kdysi jako ochrana před bolestí, v dospělosti ale fungují jako nepřetržitý vnitřní stres. 

Takže pracujete na rozpuštění těchto negativních přesvědčení.  

Také pracujeme s emocemi. Konkrétně nejtěžší totiž bývá udržet pozornost u samotného tělesného prožitku emocí, aniž bychom hned utekli do hlavy. Lidé jsou zvyklí, že jakmile se objeví silná emoce, začnou přemýšlet, jak vyřešit problém. Ten problém ale někdy nemá řešení, které se dá vymyslet. Někdy je řešením ty emoce prostě prožít. Emoce, které neprožijeme a nepřijmeme, nikam neodejdou. Většinou se ukládají do různých napětí nebo ochabnutí v těle a stávají se základem pro psychosomatická onemocnění. Druhou věcí, která bývá velmi těžká, je připustit, že potřebujeme pomoc. Mnoho lidí má hluboce zakořeněný dojem, že svěřit se je slabost. 

Proč je snazší udělat něco hezkého pro druhého, a pro sebe ne?  

Od dětství jsme se učili, že péče a laskavost směřují ven jako způsob, jak si zajistit přijetí. Omluvit druhého, pochválit ho, udělat pro něj něco hezkého jsou naučené strategie, jak si udržet vztah a pocit bezpečí. Fungují. Obrátit tutéž péči dovnitř vyžaduje jiný druh bezpečí: vnitřní. To mnoho z nás nikdy pořádně nerozvinulo. 

I naše sebehodnota se často odvíjí od druhých.  

U většiny lidí je podmíněna tím, nakolik jsou užiteční, úspěšní, oceňovaní druhými. Péče o sebe samého tedy může snadno vypadat jako sobectví nebo rozmazlenost, a ne jako základní potřeba. Bez laskavosti k sobě se ale laskavost k druhým dříve nebo později vyčerpá, vyhoříme, dojdou nám zdroje. 

Všímáte si rozdílu mezi muži a ženami? 

Muži a ženy nesou lehce odlišné kulturní a rodinné vzorce výchovy. Muži bývají častěji naučeni, že emoce jsou slabost, mají si věci vyřešit sami nebo že stěžování si je nepřijatelné. Ženy mívají snazší přístup ke sdílení a k vyjadřování pocitů. Zase se u nich ale setkávám s přehnanou odpovědností za emoce druhých nebo se sklonem k sebeobviňování. Nedá se to ale zobecnit. Určitě existují muži, kteří jsou skvěle schopni vnímat a přiznávat své emoce, a naopak ženy, které je vnímají těžko. 

Jednou z technik sebepřijetí jsou například pozitivní afirmace. Jak ale slova proměnit v žitou zkušenost?  

Samotná slova nestačí. Vztah k sobě se nemění jen přes rozum, ale přes prožitek. Pomáhá rozložit práci s přesvědčením o sobě na několik kroků: Nejdřív všímavost – všimnu si, co cítím a co si myslím, bez hodnocení. Pak realita – realisticky prověřím, zda moje přesvědčení odpovídá skutečnosti. Například k myšlence „jsem neschopný“ si řeknu: „občas se mi něco nepovede, ale také se mi spousta věcí povedla a jeden neúspěch ze mě nedělá špatného člověka“. A pak třetí krok – laskavost: „co by mi teď řekl moudrý a přátelský člověk, který mi skutečně přeje dobro?“ Pokud tímto způsobem budete svá přesvědčení zkoumat pravidelně a vytrvale a budete při tom vnímat, jak se emoce projevují ve vašem těle, mohou se postupně změnit i ta nejhlubší omezující přesvědčení. 

Mezi další doporučované metody patří meditace. Některé lidi ale může naopak odradit.  

Nejčastější chybou je snaha „udělat meditaci správně“ nebo se zbavit myšlenek. V knize popisuji příběh Radovana, který si z online kurzu odnesl přesně tento dojem. Čím víc se snažil, tím víc byl frustrovaný. Nakonec usoudil, že meditace „není pro něj“. Přitom jediné, co bylo špatně, bylo, jak k ní přistupoval. Meditace všímavosti totiž není o zastavení myšlenek. Je to opakované, laskavé vracení pozornosti k přítomnosti. Znovu a znovu, bez sebeodsouzení, když pozornost odejde. A ona vždy odejde, je to přirozené. Všimněte si, že odešla, a klidně se vraťte. To je celé cvičení. 

Co byste poradil lidem, pro které je těžké si „jen tak sednout a meditovat“? 

Říkám jim, ať začnou velmi krátce. Dvě, tři minuty. Meditaci berte jako dárek sobě, ne jako úkol navíc. Pravidelnost je důležitější než délka. Chvilka každý den udělá víc než hodina jednou za týden. Meditovat můžete navíc i v pohybu – na procházce, při sportu, tanci, ale i při běžných činnostech, jako je mytí nádobí nebo péče o tělo. Meditovat se dá dokonce i při rozhovoru. To je skoro to nejtěžší, udržet si všímavou a laskavou pozornost v komunikaci. 

Co jste si odnesl z prvního českého neurovědeckého výzkumu meditace všímavosti, na němž jste se podílel? 

Potvrzuje to, co kontemplativní (zaměřený na hluboké přemýšlení, rozjímání nebo vnitřní soustředění, pozn. redakce) tradice říkají po tisíce let. Klíčový objev je neuroplasticita, což znamená, že se mozek a nervová soustava dokážou měnit a vyvíjet celý život a mnohem víc, než se dříve předpokládalo. Výzkumy, které zachycují Richard J. Davidson a Daniel Goleman v knize Altered Traits, dokazují například prokazatelné přínosy meditace všímavosti – a nejde jen o pocit klidu. Mění se struktura mozku, způsob, jakým reagujeme na stres, naše schopnost regulovat emoce. 

Takže přínosy potvrzuje i věda.  

Zajímavé jsou i výzkumy laskavosti a štědrosti z centra Greater Good na univerzitě v Berkeley. Lidé, kteří jednají laskavě, mají zdravější srdce, nižší krevní tlak, silnější imunitu a žijí déle. Laskavost stimuluje produkci endorfinů, dopaminu a oxytocinu –, a to nejen u příjemce, ale i u toho, kdo dává. Věda tedy jasně říká, že péče o sebe a druhé není sentimentalita. Je to účinný biologicky zakotvený způsob, jak žít zdravější a kvalitnější život. 

Vydalo nakladatelství Portál, 2026 

JAN BURIAN (* 1972)  

Lektor a psychoterapeut. Nabízí psychoterapii založenou na empatickém naslouchání, prožívání emocí a vnímání těla. Profesně se dále věnuje rozvoji empatie a všímavosti při komunikaci a mediaci sporů. Absolvoval psychoterapeutický výcvik a trénink pro lektory MBCT organizovaný Centrem pro mindfulness v Oxfordu. Od roku 2012 vede kurzy mindfulness  zaměřené na zvládání stresu a emocí pro širokou veřejnost, firmy, ale např. i ve vězení. Podílel se na prvním českém neurovědeckém výzkumu meditace všímavosti. S rodinou žije v Praze. 

text: Marie Vejvodová 
foto: archiv Jana Buriana