Pavel Hénik ve své tvorbě napříč žánry hledá především silné příběhy a lidské osudy. V rozhovoru mluví o psaní, zodpovědnosti autora i o své nejnovější biografii Hany Zagorové, která mu změnila pohled na legendární zpěvačku.
Vaše tvorba je překvapivě pestrá – od beletrie přes rozhovorové knihy až po biografie významných osobností. Na první pohled se může zdát, že každá z vašich knih míří jiným směrem. Je něco, co je všechny spojuje?
Určitě je spojuje moje velká vášeň pro tvůrčí psaní. (smích) Ale je tam i jeden společný dramaturgický prvek. Mé první čtyři knihy jsou romány a v té době jsem se také hodně věnoval psaní povídek. U těchto žánrů je samozřejmě klíčový příběh. Já s ním ale pracuji ve všech ostatních žánrech. Ať to byla biografie Václava Neckáře, rozhovorová kniha s palubním střelcem vojenského vrtulníku anebo výpravná publikace o roce 1968. Uvšech těchto knih jsem se snažil aplikovat principy příběhového vyprávění. Pokaždé se soustředím na to samé: aby vyprávění bylo poutavé a čtenáře kniha bavila, a je jedno, jestli je to populárně naučná rozhovorová kniha o plastické chirurgii, anebo novela o dospívající šestnáctileté dívce.
Máte jako autor nějaký vysněný projekt nebo téma, do kterého byste se jednou rád pustil?
Strašně rád bych napsal humornou knihu o našem psovi Egonovi. Je to americká akita, které jsou povahově velmi specifické. Představte si takového téměř šedesátikilového huňatého samorosta připomínajícího medvěda. Příběh už mám vymyšlený. Jen napsat humornou knížku považuji za velmi náročné, proto zatím nechávám námět dozrát. Někdy takhle přemýšlím o příběhu tři i více let, píšu si poznámky a nechám nápady uležet. A teprve až v okamžiku, kdy jsem si jistý, jakou formou chci děj vyprávět a co přesně se tam bude odehrávat, jsem schopný dokončit první verzi textu za tři měsíce. Snad se mi to tedy podaří i tentokrát.
Co je podle vás nejtěžší na psaní životopisu člověka, kterého veřejnost dobře zná a často má pocit, že o něm ví všechno?
Samozřejmě, že silným hnacím motorem je touha objevit něco nového, ať už neznámou informaci, nebo dosud nepublikovanou fotku, která všem vyrazí dech. Ale já to v prvé řadě vnímám jako velkou zodpovědnost vůči skalním fanouškům, kteří velmi často danou osobnost z celého srdce milují, strávili s ní mnohdy většinu svého života a moc pro ně znamená. Často si tedy při psaní v hlavě pokládám kontrolní otázku: „Bude zrovna tohle pro fanoušky zajímavé?“ A pak je to samozřejmě obrovská zodpovědnost vůči osobnosti, o které píšu.
Která z knih, které jste dosud napsal, pro vás byla nejnáročnější a proč?
Každá byla svým způsobem náročná. Třeba prvotina Manekýni tím, že mě jako začínajícího autora stálo opravdu enormní úsilí najít nakladatele. Román Brrrnění byl zase komplikovaný tím, že jsem text s přestávkami přepisoval přes dvacet let a vlastně se u toho učil psát i přijímat kritiku. Při rešerších na rozhovor s plastickým chirurgem Ondřejem Měšťákem jsem měl zase pocit, že absolvuji rychlokurz chirurgie. U knihy Báječný a hořký rok 1968 jsem dva roky sbíral staré časopisy. Nashromáždil jsem jich přes tisíc a v obýváku pak nebylo přes štosy tiskovin na podlaze kam šlápnout. Ale úplně největší výzva byla aktuální biografie HanyZagorové. U ní jsem cítil, a stále ještě cítím, tu zodpovědnost a nervozitu asi úplně největší ze všech svých titulů.
Pojďme se tedy nyní zaměřit na váš nejnovější počin, unikátní biografii Hana Zagorová: Žít tady a teď. Kolik času vám zabralo shromáždit všechny materiály a co bylo při jejich zpracování nejnáročnější?
Podklady a rešerše jsem dával dohromady zhruba rok. Následujících sedm měsíců jsem pak psal Hančin životní příběh a průběžně dělal přes dvacet rozhovorů s různými osobnostmi z Hančina života. A poslední tři měsíce patřily grafické přípravě knihy. To byla taky obrovská nálož práce, protože v knize je neuvěřitelných šest set padesát obrazových příloh. Spousta z nich jsou poměrně neznámé nebo dokonce nikdy nevydané fotografie. Hodně mi záleželo, aby fotky ladily obsahově s textem a zároveň to vypadalo graficky hezky. To bylo opravdu náročné a grafik pan Vyskočil si se mnou opravdu užil. (smích)
Po měsících strávených nad životem Hany Zagorové – změnil se nějak váš pohled na ni?
Standa Hložek mi v rozhovoru řekl jednu krásnou větu: „Hanka byla velmi moudrá žena.“ Tahle věta se mi potvrdila asi tisíckrát. Hanka byla opravdu velmi moudrá, a také empatická, naslouchající a nápomocná. Narazil jsem na příběhy řady lidí, kterým například jediná Hančina věta zcela změnila život. Hanka měla opravdu magickou moc vstupovat do lidských srdcí. Vstoupila i do toho mého. A musím se přiznat, že občas se zastavím, a řeknu si „takhle by ale Hanka nejednala“. Vlastně jsem se od ní mnohému naučil a spoustu věcí si díky ní uvědomil.
Která etapa života Hany Zagorové vás při psaní nejvíce oslovila nebo zasáhla?
Hanka měla opravdu pestrý život, dalo by se říct, že by vydal na deset dalších. Během příprav knihy jsem objevil nejedno životní zákoutí, které ve mně hodně zarezonovalo. Kdybych měl zmínit pouze jedno, tak to bude období, kdy hvězda mladičké zpěvačky začínala strmě stoupat a do toho přišla zdrcující diagnóza tuberkulózy, která Hanku připoutala na nemocniční lůžko na řadu měsíců. Tohle bylo pro ni velmi zlomové období, během něhož si hodně urovnala hodnoty. Já to vnímám jako jeden ze zásadních milníků její životní cesty.
V průběhu práce jste mluvil s řadou lidí, kteří Hanu Zagorovou dobře znali. Vybavíte si některou vzpomínku, která ve vás zůstala ještě dlouho po skončení rozhovoru?
Mě hodně dojalo, jak procítěně lidé o Hance mluvili. Někteří měli před rozhovorem obavy, jestli si vzpomenou ještě na něco, co dosud neřekli. Ty obavy byly ale zbytečné. Povídání bylo mnohdy tak intenzivní, že jsem měl kolikrát silný pocit, že tu Hanka s námi svým způsobem pořád je. V tomhle je ona opravdu neuvěřitelný fenomén. Velmi silné emoce jsem zažil s Vlastou Peterkovou, když jsme si společně procházeli PDF s fotkami. Nad některými se dlouze zasnila a bylo vidět, jak moc má Hanku ráda. Podobně silný pocit jsem měl u Renaty Veselé, která Hance dlouhá léta dělala pravou ruku. Její více než tříhodinové povídání bylo tak barvité, že jsem cestoval spolu s nimi po všech koncertních štacích a náramně si to užíval. Samozřejmě velmi silné emoce ve mně zanechalo povídání se Štefanem Margitou. Musím přiznat, že to byl jeden z nejsložitějších rozhovorů, který jsem kdy dělal, protože jsem měl velkou trému. Ale dopadlo to suprově. Štefan mě přijal u sebe doma a po pár minutách nenuceného hovoru jsem měl pocit, že jsme staří dobří známí. Ale nerad bych zde někoho opomenul, tak raději přestanu vyjmenovávat, protože jsem nenarazil na nikoho, koho by vzpomínání na Hanku nevrhlo do takového zvláštního stavu procítěné zasněnosti.
Co podle vás čtenáře v této knize překvapí nejvíc? Je tam něco, o čem se dosud příliš nevědělo?
Mou snahou bylo provést čtenáře celým Hančiným životem a její kariérou, se všemi klíčovými událostmi jejího pracovního i osobního života, a to opravdu chronologicky, poměrně podrobně. A hlavně jsem se snažil, aby to nebylo černobílé, ale naopak velmi barvité vyprávění. Nevím, jestli zrovna toto čtenáře překvapí, ale rozhodně si myslím, že je to potěší, protože je to podle mě zcela nový autorský přístup. Překvapením ale bude jistě spousta nových informací, které zazněly v rozhovorech s lidmi, kteří se o Hance doposud veřejně nevyjadřovali, ale velmi dobře ji znali. Zmíním například Luboše Kříže, dlouholetého Hančina manažera, hudebního producenta Michaela Prostějovského, historika Daniela Růžičku nebo třeba Václava Koptu, který Hance napsal několik zásadních textů. Překvapením také možná bude, kolik toho měla Hanka společného s Lucií Bílou, se kterou je v knize také moc pěkný rozhovor. A nemůžu opomenout opravdu hezké povídání s Markem Ztraceným.
Kdybyste mohl Haně Zagorové po dopsání knihy položit jedinou otázku, jaká by byla?
Během psaní mě napadala spousta osobních otázek. Velkou většinu se mi podařilo zodpovědět právě díky desítkám hodin strávených s lidmi, kteří si byli s Hankou hodně blízcí. Čím víc jsem se o Hance dovídal, tím více jsem litoval, že jsem neměl nikdy možnost se s ní osobně setkat. Proto kdybych měl nějakým zázrakem nyní možnost jí položit jednu jedinou otázku, byla by to tahle: „Milá Hanko, nešla byste prosím se mnou na skleničku šampíčka? Strašně rád bych si totiž s vámi jen tak pokecal o životě.“
Pavel Hénik (* 1977)
Český spisovatel, autor románů, povídek, biografií i rozhovorových knih. Ve své tvorbě rád střídá žánry a experimentuje se stylem. Je dvojnásobným vítězem Velké povídkové soutěže Knihy Dobrovský. Napsal mimo jiné biografie Václava Neckáře a Hany Zagorové. Od roku 2025 se věnuje výhradně psaní.
text: Kateřina Svobodová
foto: se svolením Pavla Hénika
