Berlín, zlatá 20. léta minulého století. Do nakladatelského domu Ullstein přichází rozvedená novinářka Rosalie, která je zároveň nejlepší přítelkyní redaktorky a úspěšné spisovatelky Vicki Baumové.
Když se krásná a zároveň chytrá Rosalie na jednom banketu náhodou setká s generálním ředitelem nakladatelského impéria Franzem Ullsteinem, okamžitě mu učaruje. Z pohádkového setkání se však postupně vyvíjí skandál. Milostné aféry, kariéra, špionáž – témata, která se tak často objevují na titulních stranách novin a časopisů z produkce nakladatelského domu Ullstein, se nyní stávají ústředním tématem jejich rodiny.
Jak moc se tři sebevědomé ženy dokáží postavit společenskému tlaku a zaběhnutým pravidlům? Poutavý příběh inspirovaný skutečnými událostmi a zároveň fundovaný náhled do zákulisí známého nakladatelského domu.
Ukázka z knihy Dům knih:
Taxikář se zaklením dupl na brzdu a trhl volantem na stranu, aby se vyhnul koňské drožce, která mu zatarasila cestu.
„Jeďte opatrně,“ zavolala Rosalie posuvným okénkem k řidiči a pevně se chytila koženého poutka nad dveřmi kabiny. „Ráda bych dorazila do nakladatelství bez úhony.“
Řidič zabručel něco nesrozumitelného a konečně zabočil do Kochovy ulice. Zastavil před rohovým domem u křižovatky s Charlottinou ulicí, velkolepou třípatrovou budovou s číslem 23. „Bez úhony, slečinko,“ prohlásil drze a posunul si svou čepici do týla, přidržel jí dvířka, a zatímco vystupovala, zíral na její nohy v hedvábných punčochách a řemínkových sandálech s vysokými podpatky. Bože, pomyslela si Rosalie, jak jiný je život v Paříži. Pokaždé, když se odtud vrátila do Berlína, potřebovala alespoň den, aby si zvykla na zdejší způsoby chování. Vtiskla muži do dlaně bankovku a vstoupila do budovy otáčivými dveřmi, nad nimiž držela stráž velká, do kamene vytesaná sova.
Jako vždy, když překročila tento práh, začalo její srdce i teď tlouct v jiném rytmu. Tady byl domov tištěného slova a největšího nakladatelského impéria Evropy. Samozřejmě: Paříž má víc šarmu, víc vznešenosti a elegance, ať si přítelkyně Vicki Baumová říká, co chce. Avšak nakladatelský dům Ullstein stojí v Berlíně a nic podobného nikde jinde neexistuje.
„Pěkně vítám, paní doktorko Gräfenbergová,“ pozdravil ji portýr a Rosalie se na něj vřele usmála.
„Děkuji, pane Tomaschke,“ odpověděla. „Je tak hezké, když mě někdo pozdraví mým jménem.“
„To je přece samozřejmé, milostivá paní,“ řekl Tomaschke se skrývanou pýchou. „Znám jména všech, kteří tudy vcházejí a vycházejí.“
„Pan Bernhard mě očekává,“ řekla Rosalie a portýr zdvihl sluchátko, aby ji ohlásil.
„Můžete jít,“ odvětil. „Dám nahoru vědět.“
Ve vstupní hale panoval čilý ruch. Poslíčci s vozíky nebo náručemi plnými spisů spěchali chodbami. Jedny dveře se rozletěly a Rosalii se naskytl krátký pohled do obrovské sazárny, kde zdánlivě nekonečná řada mužů brala olověná písmena ze sazečských kas a hbitými prsty je skládala do slov a vět, které si následující den přečtou čtenáři v novinách a časopisech. Kancelář Georga Bernharda se nacházela ve druhém poschodí a Rosalie se rozhodla, že nepůjde po centrálním schodišti, nýbrž použije páternoster.
Text: se svolením Grada Publishing
Foto: Štěpánka Levá
