Na hřbetech a obálkách dětských knih statisticky převládají jména autorek. Když se nicméně podíváme na seznamy bestsellerů, často v nich figurují naopak mužští autoři. Co stojí za tímto nepoměrem? A souvisí to s tím, že kluci čtou méně než dívky? Nejen na to téma jsme vyzpovídali Jana Tkáče, autora české bestsellerové série Kroniky beskydských draků.
Vaše série má momentálně tři díly a za poslední dva roky jste prodal téměř 50 tisíc knih. To je na české poměry velmi nadprůměrné číslo. Proč si myslíte, že jsou vaše příběhy u dětí tak oblíbené?
V Kronikách beskydských draků jsem se snažil zkombinovat tři věci: dobrodružství, humor a rodinu. Vynechal jsem různá trendová témata – chtěl jsem napsat příběh, který si na nic nehraje. Jako malý kluk jsem přesně takové knížky četl nejraději.
Kroniky beskydských draků ale nebaví jen děti – pozitivní ohlasy přicházejí i od samotných rodičů. Co nejvíce oceňují dospělí čtenáři?
Tohle bylo překvapení – původně jsem psal Kroniky pro děti od 8 let, ale rodiče je začali číst s mnohem menšími dětmi. Pátral jsem po tom, jak je to vůbec možné, protože příběh se mi zdál být pro pětileté dítě relativně náročnější. A pak jsem zjistil, že kouzlo je v tom, že knížka baví i dospělé. Dospělým se líbí humor a trochu je podezřívám, že i v nich zůstali ti malí kluci a holky. A když čtou svým dětem, vzniká něco unikátního – společný čtenářský zážitek, kdy se celá rodina těší na další kapitolu.
Nečekané dobrodružství draka Ilíka: Tajemné Beskydy, již vyšlo
Dostaňme se nyní k tématu, které slibuje úvod článku. Vnímáte nějaký rozdíl mezi mužským a ženským stylem psaní?
Myslím, že ženské autorky mají tendenci do svých knih vkládat více výchovných prvků. Zatímco mužští autoři umí být méně „dospělí“. Příklad z praxe: Moje redaktorka mi v rukopisu vytknula, že se hlavní hrdinové (dvanáctiletí draci) chovají nezodpovědně. Po delší diskusi nade mnou zvítězila s argumentem, že v reálu draci – kluci možná opravdu nejsou moc zodpovědní, ale že by přeci jen měli jít trochu příkladem. Takže jsem tu scénu přepsal: pořád udělali klukovinu, ale měli u toho trochu špatného svědomí.
A teď trochu kontroverzní otázka: Dá se říct, jestli je nějaký z těch přístupů lepší?
Pokud chceme, aby děti více četly, neměli bychom proti sobě stavět knihy různých stylů. Myslím, že by bylo určitě skvělé, kdyby víc mužů psalo dětské knihy a vyrovnaly by se poměry, ale v dnešní době jde hlavně o to, aby dítě od čtení neodradila nevhodně zvolená kniha, kterou vybrali ambiciózní rodiče. Malý čtenář si ke knihám musí nejprve vypěstovat vztah a pak začne objevovat, co všechno mu knižní svět nabízí.
O kvalitní mužské autory je obecně mezi vydavateli velká poptávka (podle statistik tvoří muži pouze cca 30 % trhu). Vy sám jste v jiných rozhovorech uvedl, že jste měl na své knihy nabídky i od zavedených nakladatelství. Proč jste se nakonec rozhodl jít vlastní cestou?
Před vydáním knihy jsem si zjišťoval, jak to na českém knižním trhu chodí. Pokud vydáváte prvotinu, nemůžete od nakladatelství čekat nějaký speciální přístup. Jak ve zpracování knihy, tak v její propagaci. Založení vlastního nakladatelství mi umožnilo knížku vymazlit podle svých představ. A možná největší rozdíl byl v marketingu, který pomohl nastartovat prodej prvního dílu.
Podívejme se nyní na druhé avizované téma: problém se čtenářstvím, konkrétně s nízkým zájmem o čtení z řad chlapců. Může souviset to, že kluci méně čtou, s výše zmíněným nepoměrem mezi autory a autorkami?
To si nemyslím. Kluky to vždycky táhlo k akční zábavě. Za mých mladých let jsme si chodili hrát ven, dnešní kluci si pustí Playstation a jdou si zahrát multiplayer střílečku. I proto jsem do knížek přidal QR kódy, které umožní dnešním dětem kromě čtení rozšířit zážitek o něco dalšího.
Úvod vaší série jste pojal zajímavým způsobem – má hned dva první díly. Nečekané dobrodružství draka Ilíka zachycuje partu malých draků vynálezců, Tajemství ztracené kronikyzase reprezentuje víc holčičí svět. Jak tento krok vnímají čtenáři?
To vzniklo trochu náhodou, ale jsem rád, že to tak dopadlo. V mých příbězích je svět dračic kvůli magii dost oddělený od života draků. Takhle mají čtenáři možnost nahlédnout do obou částí dračího života. A čtenáři to oceňují. Oba díly čtou kluci i holky – a dokonce i mezi mužskými čtenáři jsou příznivci obou dílů.
Faktem je, že pokud má začít s Kronikami trochu větší čtenářka (typicky od 9 let), doporučujeme začít Ájiným příběhem. Ten je pro ni vhodnější, protože má víc magie i vztahů.
Tajemství ztracené kroniky: Tajemné Beskydy, 2026
Pojďme nahlédnout na další aspekt vašich knih – i když se tematicky dotýkají draků, odehrávají se v současnosti. Příběh stojí na tom, že se draci v Beskydech našli, a na každé předsádce máte fotku maskující se dračice jako důkaz. To je velmi originální přístup. Hrají s vámi děti tuhle hru rády?
Umístění do současných Beskyd má u dětí velký úspěch. Řekl bych, že je to podobné jako v případě Harryho Pottera a tajného čarodějnického světa. To, že na londýnské nádraží můžete jíthledat nástupiště 9 a tři čtvrtě, je stejné jako možnost najít draky v Beskydech. Děti milují příběhy, co se odehrávají v prostředí, které můžou navštívit. Dává jim to možnost se více vžít do příběhu. A navíc… naši draci v Beskydech skutečně žijí, máme důkazy!
Kolem vašich knih se vytvořila silná komunita. Spousta čtenářů dokonce vyráží přes půl republiky přímo na místa, kde se děj odehrává. Čekal jste, že vaše knihy přesáhnou rodný region?
Na začátku jsem z toho měl trochu strach, ale ukázalo se, že do Beskyd to vlastně pro nikoho v Česku není tak úplně daleko. Rozhodně kvůli tomu nemusíte nasednout do letadla. Pro spoustu rodin je to vlastně výhodná situace – děti jsou motivované poznat kus naší vlasti, a navíc jsou Beskydy cenově dostupné. Pro mě je důležité, aby nic souvisejícího s Kronikami nebylo předražené.
Silná komunita se projevuje ještě jedním způsobem. Vaše knihy získaly řadu čtenářských ocenění. Které vnímáte jako to nejcennější?
Čtenáři Kronik jsou skvělí a já si vážím toho, jak moc nás podporují. Výjimečné ocenění byla Kniha dětského srdce. Tu pořádá Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského. Od ostatních cen se liší ve dvou podstatných detailech: hlasovat můžou jen děti a svůj hlas mohou dát jakékoliv dětské knize bez ohledu na datum vydání. Od zavedení tohoto pravidla tam vyhrával jen Harry Potter a Deník malého poseroutky. Naše Kroniky se staly první českou knihou, které se podařilo tuhle „tradici“ prolomit.
Tajná mise Salamandr: Tajemné Beskydy, 2026
Dračí příběhy si stále víc žijí vlastním životem. Vaši hrdinové už vystoupili ze stránek a objevují se i na dalších výrobcích. Co vás vedlo k tomuto kroku?
Pro mě Kroniky nejsou jen knihou, ale celým dračím světem. Proto jsem v Beskydech vybudoval trasy, po kterých se můžete vydat a hledat beskydské bytosti. A ze stejného důvodu jsem chtěl od začátku dát malým čtenářům možnost přinést si něco z příběhu do reálného světa. Začínali jsme s magickými amulety, potom se velkým hitem staly drakomyšky, což jsou nejmenší dráčci žijící v Beskydech.
A nakonec nás komunita přesvědčila, abychom zajistili plyšáky. To bylo náročné, ale pro děti je to bezkonkurenčně nejoblíbenější dárek. Doufám, že časem bude možné naše plyšáky koupit s knížkou přímo v knihkupectví.
JAN TKÁČ (* 1973)
Čtení miloval už od mládí. První knihu se pokusil napsat ve dvanácti, leč neúspěšně. Následně ho pohltilo IT, které ho baví (a živí) dodnes. Během covidu začal chodit po Beskydech – a tady vznikly první zárodky Kronik beskydských draků, když autor objevil (nebo autora objevily?) první z místních bytostí. Jan Tkáč je noční sova, a tak jeho knihy vznikají především mezi druhou a třetí hodinou ranní. Inspirace ho však neopouští, a tak se v současnosti mohou Kroniky pyšnit už třetím dílem.
text: Jitka Ládrová
foto: archiv Jana Tkáče
