Vojtěch Bernatský vydává současně román Terapeut v troskách a Sporťákovy psí pohádky. V jednom sleduje vztahového terapeuta, který si neví rady s vlastním manželstvím, ve druhém posílá psí hrdiny za dobrodružstvím. V rozhovoru vypráví, proč ho přitahují lidské vztahy, jak mu děti pomáhaly vybírat pohádkové hrdiny a co obě zdánlivě odlišné knihy spojuje: humor, láska a naděje. 

Současně vydáváte Terapeuta v troskách pro dospělé a Sporťákovy psí pohádky pro děti. Která z těch knih se vám psala svobodněji a mezi kterými dvěma světy se vám přepínalo hůř? 

Pro mě je psaní především radost a velmi návyková droga. Vlastně mě moc baví přeskakovat a přepínat ze života profesionálního moderátora do světa fantazie amatérského spisovatele. Mimochodem Sporťákovypsí pohádky jsou i pro dospělé. Opět jsem se snažil, aby si i starší čtenáři přišli na své. Výhodou psaní dvou knih najednou je, že můžete právě mezi těmi dvěma světy přeskakovat. Pohádkový svět fantazie můžete na chvíli nahradit vztahovou krizí stárnoucích manželů a pak se zase můžete vrátit k pudlovi Laskonkovi, který je zmrzlinářem a došla mu vanilka. Nicméně i přes tu vzdálenost obou knih je tu překvapivě dost společných motivů – láska, přátelství, rodina, naděje a vlastně i odpuštění. 

Patrik Pátek umí druhým lidem pojmenovat jejich trápení, ale když se rozpadne jeho vlastní jistota, jsou mu zkušenosti terapeuta málo platné. Co vás na téhle situaci přitahovalo natolik, že jste na ní postavil román? 

To je mnohdy velký životní paradox, který občas postihne skoro každého z nás. Vlastní život neumíme pojmenovat a definovat tak brilantně jako osudy a vztahy jiných. A taky své vlastní přešlapy a útrapy vnímáme logicky úplně jinak, po svém. Partnerské vztahy mě fascinují už desítky let. Vlastně od dětství jsem dost často vrbou mnoha lidem, kteří prožívají nelehká období ve svých životech. Nevím, čím jsem si to zasloužil. Snad umím naslouchat a pak i obejmout. Prostě jsem měl najednou pocit, že by z toho všeho v mé hlavě byla hezká knížka, která by mohla pobavit, ale zároveň ukázat na absurdnost a povrchnost některých životních rozhodnutí.  

Patrikova ordinace je plná neobvyklých příběhů, od partnerství ve třech až po ženu, která naváže citový vztah s AI. Podle čeho jste vybíral případy, které budou vtipné, ale zároveň něco podstatného řeknou o samotě a potřebě být vyslyšen? 

Dnešní doba je plná samoty a osamělých duší, které zdánlivě působí úplně jinak. Do Patrikovy ordinace přicházejí páry nebo i vícečlenné skupiny, které prožívají mnohdy absurdní situace a životní období. Zpočátku jsem si říkal, jestli třeba tohle není už moc. Ale pak jsem si uvědomil, že co je pro někoho bizarní, pro jiného může být naprosto normální. Jde o mezigenerační pohledy na vztahy, ale taky zaběhlé scénáře, které tu ve vztazích byly, jsou a budou. Pravdou je, že vlastně každý z těch případů, které terapeut Patrik řeší, jsem buď jako vrba vyslechnul, anebo jsem o nich četl. Samozřejmě jsem si některé přikrášlil, malinko pozměnil a upravil, ale základ tam většinou je.  

Vydalo nakladatelství Rosier, 2026 

V knize se opakovaně vrací otázka, zda lze po nevěře obnovit důvěru. Chtěl jste při psaní dospět k nějaké odpovědi, nebo jste si ji spolu s Patrikem teprve hledal? 

Myslím, že odpověď na tuhle otázku hledá skoro každý člověk. Dokud se mu něco takového nestane. Pak už ji najít musí. Měl jsem jasnou představu o konci knihy a jak to u mě bývá, postupně jsem se víc a víc snažil vžít do situace hlavního hrdiny, a nakonec je konec trochu jiný, než jsem původně zamýšlel. Moje babička Marjánka byla s dědou Láďou 60 let a vždycky mi říkala, že zatímco dřív když se něco rozbilo, se to lidi snažili slepit, dnes to rovnou vyhodí. A to samé platí i o vztazích. To je asi moje odpověď na otázku, jestli lze obnovit po nevěře důvěru.  

Patrik se dokáže zasmát druhým i sám sobě ve chvílích, kdy mu do smíchu vůbec není. Jak poznáte, že humor těžkou scénu prohloubí, a kdy by naopak její bolest shodil? 

Humor léčí a pomáhá. Aspoň já to tak vnímám. Nic není nikdy černobílé a i v těch nejtěžších chvílích je dobré si ulevit a odlehčit zdánlivě neřešitelnou situaci. Snažil jsem se, aby v mé knize byly silné příběhy, ale aby zároveň ukazovala cestu ven. Cestu za novým příběhem, který by byl jen důkazem, že když se něco nepovede, život nekončí. Anebo zůstat v tom původním příběhu a zabojovat. Tak jak to vnímala moje babička.  

Vedle příběhů klientů sledujeme Patrikův vztah k manželce Lindě, dětem, rodičům i asistentce Elišce. Která z těchto postav vám při psaní nejvíc změnila původní představu o tom, kam se bude román ubírat? 

V průběhu psaní Terapeuta mi umřel tatínek. Byl to vždycky jeden z mých prvních kritiků. Ať už šlo o televizi nebo o psaní. Bolest a definitivnost jeho odchodu se, připouštím, do románu trochu zapsala. Mrzí mě, že už si knížku nepřečte. A pak je tu asistentka Eliška, jejíž role byla pro mě důležitá a vlastně stačilo jen málo a mohlo být všechno jinak.  

U svého předchozího románu jste mluvil o tom, jak pečlivě jste konzultoval odborné detaily. Tentokrát jste vstoupil do prostředí vztahové terapie. S kým jste probíral věrohodnost Patrikovy práce a kde jste dal přednost potřebám příběhu? 

Pár rozhovorů s přáteli, kteří se párovou terapií zabývají, jsem měl. Nicméně rozhodně nejde o odbornou knihu s radami, jak řešit tu či onu situaci. Jde o příběh terapeuta, který je svůj a řeší problémy po svém. A navíc má spoustu problémů i ve svém vlastním životě. Ve svých padesáti letech už jsem něco zažil a viděl, ale určitě se vztahovým poradcům nechci plést do řemesla. Potěšilo mě, že jedna z editorek, která si knížku přečetla, si myslela, že ji napsal opravdový vztahový terapeut.  

Sporťákovy psí pohádky jsou věnované dětem, které touží po čtyřnohém kamarádovi a zatím ho nemají. Co bylo prvním impulzem právě pro psí svět? Máte některého z patnácti hrdinů obzvlášť rád? 

Od dětství jsem kynolog amatér. Vždycky jsme doma měli psa a navíc Češi jsou pejskaři. Tak jsem si říkal, že by se příběhy o psech mohly líbit. Úžasně jsem se při jejich psaní vyřádil a mám z té knížky velkou radost. Doma už mi rok říkají Čapku 😊. Já bych nerad některého z hrdinů upřednostnil. Oni by se na mě ti ostatní zlobili. Jsme taková jedna velká psí smečka. Velmi blízký je mi třeba knírač Čmaňa. Asi tušíte, kdo byl jeho obrazem. 

Vydalo nakladatelství Rosier, 2026 

Bobiku odmítají kvůli výšce, Frantovi se spolužáci smějí kvůli čumáku a Trubičkovi nikdo nevěří, že by mohl být záchranářem. Všichni nakonec ukážou, co v nich je. Vymýšlíte pohádku od jejího hrdiny, od legrační situace, nebo od myšlenky, kterou chcete dítěti předat? 

První byla vždycky rasa. S tou většinou přišly naše děti. Pak jsem se ponořil do jejího studia. Hledal jsem zajímavosti, schopnosti a povahu. No a pak mě většinou napadl nějaký příběh. Nechci, aby to znělo nějak nabubřele, ale asi mám někde v mozku to svoje centrum fantazie dost velké. Pohádky mi jdou nějak samy a když se do jejich psaní ponořím, jsem nezastavitelný.  

V pohádkách si hrajete se jmény, značkami i celými psími profesemi. Který slovní nápad vás při psaní rozesmál nejvíc? A stává se, že se vám podaří pobavit spíš rodiče, kteří dětem předčítají? 

Jo, to jsem já. Neskutečně mě ta hra se slovy baví. Je to vlastně můj celoživotní koníček. A tady byla spousta příležitostí. Třeba módní psí společnosti Buldogari, Vrče a Hafana, Kňuči nebo mé oblíbené Kostko Štěkel a Psanel. Nesmí chybět slavný módní návrhář Pesáče. Někteří psi postují na psejsbooku a psinstagramu a taky psik psoku. A dost často bohužel chodí do psích fastfoodů Pes Donaldu nebo HAF FC a dávají si pesburgery, psuríto a taky velké hafnolky. Nedávno mi dvě dámy v nejlepším věku napsaly, že už mají velká vnoučata, ale že si určitě mé pohádky koupí, protože je to neskutečně baví. To je krásná odměna a motivace, viďte?  

Příběhy se odehrávají od Hořic přes Milán až po Měsíc a ilustrace Matěje Pospíšila jim dávají další podobu. Překvapil vás některý z hrdinů na obrázku tím, že vypadal jinak, než jste si ho představoval? 

Matěj mi ilustroval všechny tři pohádkové knížky a je fantastický. Sedli jsme si lidsky i z hlediska vnímání ilustrací k mým příběhům. Z jeho psů jsem doslova nadšený. Třeba pokousaný čivaví bratranec Bohdan je k sežrání 😊.  

V obou knihách se vrací lidé a psi, kteří udělají chybu, ocitnou se stranou nebo potřebují druhou šanci. Je to téma, které si vás při psaní samo nachází? Co byste si přál, aby si z těchto dvou knih odneslo dítě a co dospělý čtenář? 

V obou případech je to podobné. I když se něco zdá jako neřešitelné a nemá to východisko, vždycky existuje cesta ven. Je asi jedno slovo, které spojuje všechny moje knížky, a to je naděje. Ta nikdy nezmizí. A pak ještě láska, rodina a přátelství. A v neposlední řadě ještě jeden nesmírně důležitý společný prvek – humor. Moc si přeju, aby moje knížky čtenáře pobavily a třeba jim i ukázaly, že život je tady a teď. Že s úsměvem jde všechno líp.  

Vojtěch Bernatský (* 1975)  

Dlouholetý moderátor České televize, kterého diváci znají především ze sportovního zpravodajství Branky, body, vteřiny. Jako spisovatel začínal humornými knihami o otcovství, počínaje Dvojtátou. Později se pustil do pohádek a románů; po knize Když kvete wiliwili nyní vydává Terapeuta v troskách a Sporťákovy psí pohádky. Sám sebe s úsměvem označuje za profesionálního moderátora a amatérského spisovatele. 

text: Josef Zahn 
foto: Kateřina Bernatská