Česká lékařka, která dlouhodobě propaguje zdravý životní styl. Málokdo by v této přísné doktorce z pořadu Jste to, co jíte hledal básnířku. Kateřina Cajthamlová má však už od dětství k poezii vztah. A její kniha 50 let básnění není úplně typická sbírka poezie. Svým řazením připomíná spíš deník, v jehož verších můžeme pozorovat autorčin vývoj i postupnou proměnu témat – od první lásky přes dramatické události devadesátých let 20. století až po rozvod.
Když jste knihu dávala dohromady, co vás při probírání starými básněmi trklo nejvíc?
Všímala jsem si bědování i snahy dělat si legraci – a citátů, co pomáhaly získat nadhled a odstup.
První báseň ve sbírce je z roku 1975, poslední z roku 2013. Neměla by se tedy kniha jmenovat 38 let básnění?
Od rozvodu v roce 2005 jsem byla osm let pohlcená prací, natáčením, dětmi a splácením hypotéky. Po setkání s mou životní láskou Petrem už pak nebyl důvod psát – bylo mi tak krásně, že jsem žádnou potřebu básnit neměla. Až letos mě nakladatel Miloš J. Kohout požádal o přebásnění mých anglických veršů z let 2002–2005 a o báseň ze současnosti, takže skutečně básním 50 let.
Jak se vám překládaly ty 20 let staré verše v angličtině?
Znovu jsem se vžívala do svých tehdejších pocitů lásky a přátelství ke svému tehdejšímu milému Johnovi, který mě inspiroval svým rozvodem k rozvodu mému.
Vystudovala jste medicínu, pohybujete se v odborných kruzích. Jak jde tohle z podstaty vědecké prostředí dohromady s vášní pro poezii?
Pořad byl práce, ryzí racio. Veršovala jsem o svých vztazích, láskách a snech i pocitech. Během natáčení na zastavení nebyl čas, skoro jsem vyhořela. I teď při přípravě knihy k tisku se ukázalo, jak jsem kritická a náročná: žádná nostalgie, ale kontrola veršů, smyslu, přesnosti vyjádření… dvě třetiny mé tvorby letěly do koše.
Líbí se mi, že se ve svých básních nezaměřujete jenom na své nitro, ale popisujete i svět kolem sebe. V paměti mi utkvěla zejména báseň o rozpadu Československa. Pamatujete si konkrétně, jak jste tuhle báseň psala? V jakém rozpoložení?
Byla jsem nadšená z ODS, Havla a tehdejší svobodné doby – a z rozpadu Československa jsem byla v šoku. Dodnes je mi to líto. Co se v době psaní básní ve mně i kolem dělo – to vše se mi vybavuje dodnes… i díky mým veršům.
Máte oblíbenou vzpomínku spojenou s psaním nějaké konkrétní básně?
Všechny anglické básně Johnovi jsem psala jak na běžícím pásu. U některých mi koukal přes rameno. Básně z doby svého manželství si také pamatuji – byla to děsná doba a jen to psaní mne občas drželo nad vodou.
Kniha je graficky zajímavě zpracovaná. Připomíná sešit a básně jsou doprovázené kresbami i ručně napsanými črty básní. Jsou to skutečně naskenované stránky vašich textů?
Ano. Jsem z toho až dojatá, když vidím, jak se mi měnil rukopis… Miloš udělal úžasnou knihu, klenot. Moc si jeho práce vážím. A to, že dominují motýli je fascinující! Efekt motýlích křídel i motýlci v břiše… Vystihl to přesně!
Měla jste tendence mu do toho při práci trošku „kecat“?
Vůbec! Jen jsem si přála sedm obrázků – a nakonec jich je v knize čtrnáct a skeny mých rukopisů! Jsem dojatá.
Vaše básně doprovází citáty i verše slavných básníků. A tak se na závěr nabízí otázka – máte oblíbený citát nebo životní motto?
„Jen ten zemřel, na nějž se nevzpomíná“, citát mého milovaného dědečka, mě uklidňuje. A životním mottem pro mě dlouho bylo: „Co netesáš do kamene, pouštěj po větru“.
Vyšlo v nakladatelství Neklidná růže.
text: Žofie Sedláčková
foto: se svolením nakladatelství Neklidná růže
