Uchvátila čtenáře romantickým oddechovým románem Štěstí má barvu levandule. Nyní přichází s novinkou. Povídali jsme si s ní nejen o nové knize, ale také o cestě za štěstím, cestovatelských touhách či vášnivém sbírání knih. (text: Tereza Becková, všechny fotografie: Franziska Kuttler)

Jste spisovatelkou na plný úvazek, či se v současnosti věnujete i něčemu jinému než psaní knih?
Studiem jsem získala kvalifikaci pro práci redaktorky, jenže mezitím jsem začala psát. Mimo psaní navíc pracuji pro literární agenturu.

Mohla byste nám říci něco o sobě – o svých koníčcích, současném životě, svých snech o štěstí?
Nějakou dobu jsem cestovala po světě, ale táhlo mě to zpátky do rodného Berlína, kde žiju s rodinou ve starém bytě v Charlottenburgu. Psaní mi zabere většinu času, což jsem si uvědomila, když jsem byla zaměstnaná v nakladatelství. Je skvělé, že mám ve městě rodinu a většinu přátel, dokonce v bezprostřední blízkosti, takže se můžeme pravidelně vídat. Kromě toho se ráda proháním po tenisovém kurtu, cvičím jógu, abych si při těch hodinách strávených psaním udržela páteř v dobré kondici. Hodně čtu a také ráda zkouším nové a složité kuchařské recepty. O čem sním? O tom, že si jednou pořídím malý domek někde v klidném prostředí, třeba v Toskánsku, Mosellandu nebo Uckermarku, hlavně musí být útulný, mít zahradu a krb!

Co vás dokáže rozčílit a vytočit?
Jsem naštvaná a ohromená, když vidím politický posun doprava, který v současné době probíhá v Německu – a ve velké části Evropy. Vzhledem k historii této země by člověk čekal leccos, ale tohle ne.
Co se týče menších, každodenních věcí, bohužel mi začne vadit i ta nejmenší maličkost, pokud si pravidelně nedám něco na zub.

Angažujete se společensky?
Podporuju Amnesty International a sponzoruju orangutana na Borneu přes Borneo Orangutan Survival.

Řekněte nám prosím pět věcí, které o vás ještě nevíme.
1. Pravidelně mluvím ze spaní, to pak vysvětluju, jak se některé věci dělají, a mávám přitom rukama.
2. Během přestávek v psaní házím šipky.
3. Dlouho jsem byla přesvědčená, že já sama nikdy nebudu chtít – a ani nebudu schopná – napsat knihu.
4. Tři měsíce jsem se svým autíčkem Smart cestovala po Itálii a pracovala jako pomocná síla při sklizni ekologických plodin, obdělávala jsem zeleninové záhony, olivové háje a vinnou révu, a přitom jsem přibrala deset kilo.
5. Už několik let jsem vegan (a není to reakce na mé italské špeky!).

Jak vypadá váš běžný den, když píšete knihu? Máte nějaké rituály, zvyky, pravidla a tak podobně?
Ráno se ještě rozespalá odvleču do své oblíbené kavárny, protože jinak bych asi zůstala v posteli a četla si půl dne (což se mi občas stává). Jakmile ale začnu, ráda píšu několik hodin v kuse – když jsem opravdu motivovaná, pokračuju odpoledne na gauči nebo u stolu. Nejlepší na tom je, že mám hned za stolem zavěšený terč, takže při malých přestávkách v práci si mohu házet šipky. Mám to štěstí, že ve svém druhém zaměstnání hlavně čtu, a tím trávím obvykle zbývající hodiny dne, pokud se zrovna nesejdu s přáteli nebo rodinou.

Kde se nejraději uvelebíte s knihou?
To je jednoduché: na nejpohodlnějším gauči na světě, který je zároveň mou domácí kanceláří.

Jaký jste typ čtenáře? Můžete nám říct, podle jakých kritérií knihy vybíráte? Podle barvy, žánru, autora nebo vůbec nijak?
Patřím mezi „sběratele knih“, kteří jsou postrachem stěhováků. Do knihovny naskládám všechno, co by mohlo být něčím zajímavé – a to jsou samozřejmě všechny knihy bez ohledu na žánr! Vždycky může přijít den, kdy tou pravou knihou pro mě bude třeba polský sci-fi román nebo čínská detektivka.

Kam ráda jezdíte? Máte nějakou fotku z dovolené, kterou byste chtěla ukázat čtenářům?
Miluju Itálii, strávila jsem tam několik měsíců. Nejraději jezdím do jednoho malého městečka ve Venetu, kde uprostřed vinic a olivových hájů žije asi nejmilejší a nejpohostinnější manželský pár, za kterým pravidelně jezdím pomáhat při sklizni oliv.

Jak jste se dostala ke psaní?
Při své práci jsem jako redaktorka pravidelně pročítala rukopisy, a když se v románu, jehož začátek mi připadal skvělý, najednou objevil anděl, který v tomto textu opravdu neměl co dělat, něco ve mně vyšumělo a já se nakonec sama chopila pera nebo klávesnice. Nevím, jestli můj román dopadl lépe, ale každopádně jsem si dala velký pozor, aby se v něm neobjevilo jedno slovo: ANDĚL!

Co vás inspiruje a jak hledáte nová témata?
Jak ráda bych zde uvedla něco nového a třaskavého, ale jako u mnoha jiných autorů jsou to knihy a cestování. Knihy ve mně podněcují nejvíce nových myšlenek, probouzejí obrazy, které se dají rozvíjet, zatímco cestování mi pomáhá objevovat nová místa a postavy pro mé knihy.

Můžete krátce shrnout, o čem je vaše nová kniha Štěstí hřeje jako slunce?
Carlin život se hroutí na všech frontách: Přerušila studium architektury, společné bydlení v Marburku ji štve a práce v kavárně ji nenaplňuje. Když jí stálý host Fabrizio odkáže malou dílnu na výrobu hraček ve Florencii, je zaskočena. Ve Florencii pak poznává italský život ve všech jeho úžasných podobách, navíc ale v dílně narazí na starý dopis a pátrá po jeho tajemství…

Jakou scénu bylo nejtěžší napsat?
Snad stokrát jsem přepisovala začátek, dokud jsem s ním nebyla spokojená. I když jsem byla s psaním mnohem dál, stále jsem se k němu vracela a znovu ho měnila.

Máte nějakou svou oblíbenou scénu?
Je to ta, ve které Carli leží lehce podnapilá se svou nejlepší kamarádkou Fritzi pod hvězdami a povídají si. Nejenže se mi moc líbí krásné prostředí, ale také to, že v této scéně je velmi jasně cítit blízkost mezi těmi dvěma.

Máte nějakou oblíbenou postavu?
Ach, mnoho. Je těžké vybrat z nich jen jednu. Líbí se mi například Boris, Fritzi a Adele – všichni jsou svým způsobem k pomilování!

Existují konkrétní místa, ke kterým máte vy a vaše kniha zvláštní vztah?
Speciálně kvůli této knize jsem opět odcestovala do Toskánska a strávila týden ve Florencii, abych na sebe nechala působit atmosféru a objevila pro knihu zajímavá místa. Toto město mě nepřestává okouzlovat svým zlatým světlem, řekou Arno a křivolakými uličkami. Je neuvěřitelně živé a moderní a zároveň tak plné historie, prostě skvělé město – nemluvě o tom, že tam mají nejlepší zmrzlinu na světě!

Je vaše kniha autobiografická, nebo aspoň do příběhu zahrnujete i osobní zážitky? Je kniha založená na skutečných událostech?
Myslím, že každý z nás se někdy ocitl v podobné situaci jako Carli na začátku románu, kdy máte pocit, že nic nefunguje. Rozhodně já jsem se tak cítila. To je ale vše, pokud jde o můj život. Carli je úplně jiný člověk než já, například se snadno nechá vyvést z míry. Ale to je přece na psaní (a čtení) právě to vzrušující: můžete se vžít do kůže jiných lidí a cítit, jak by se zachovali v situacích, ve kterých byste jednali úplně jinak.

Jak jste se na psaní knihy připravovala?
Ve Florencii jsem pobyla asi týden a nechala jsem se unášet městem, abych se na knihu naladila. Například jsem šla po ulici, kde se měl nacházet Carlin byt, a našla jsem ideální místo pro hračkářskou dílnu. Během těchto procházek se mi v hlavě rodily scény a postavy, které jsem pak zakomponovala do knihy. Později jsem se snažila zachytit náladu, jak jsem ji vnímala během dnů strávených na místě.

Chcete svou knihou předat čtenářům nějaké poselství?
Ne přímo poselství, protože věřím, že každý čte knihu po svém a sám si z ní vybírá to, co je pro něj v danou chvíli důležité. Ale možná jsem tím chtěla říct, abychom se nenechali příliš ovlivňovat očekáváními, ať už přicházejí od nás, nebo zvenčí.

Co byste vzkázala čtenářům a čtenářkám, než se pustí do vašeho románu?
Kdybych si musela vybrat, mou nejoblíbenější destinací by byla Itálie. Zelené toskánské kopce, krémová pistáciová zmrzlina, osvěžující limoncello – kdo by mohl odolat? Ve své nové knize vás vezmu na cestu do jednoho z nejkrásnějších italských měst, Florencie. Doufám, že se vám tam bude líbit stejně jako mně, a přeji vám při čtení krásné hodiny strávené pod toskánským sluncem!

Pauline Maiová (*1987) se narodila a vyrůstala u Tegelského jezera v Berlíně. Vystudovala literární vědu a během svých cest po jižní Francii a Itálii si zamilovala způsob života a vřelost tamních lidí, malebnou krajinu i vynikající středomořskou kuchyni. V současnosti opět žije v Berlíně, ale touha cestovat ji neopustila – stejně jako touha podělit se o zvláštní atmosféru oblíbených míst se svými čtenáři.