Čím dál více dětí a dospívajících tíží duševní potíže, čelí krizi sebehodnocení, hledají své místo ve světě a často si nevědí rady. Jsou ale s pomocnou rukou připraveny instituce, kde děti tráví značnou část času: školy? Do diskuse o nastavení školního prostředí a wellbeingu žáků vstupuje se svou novou knihou Wellbeing ve škole, škola v pohodě zkušená pedagožka Jaroslava Ševčíková.
Co vás přivedlo k napsání knihy? Byl nějaký konkrétní okamžik nebo zkušenost, která vás inspirovala?
Jsem dlouholetá praktikující učitelka na základní i střední škole a zároveň didaktička na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého. Sleduji z pozice obou povolání revize školního kurikula (plán toho, co a jak se má ve škole učit, pozn. red.), které probíhají. Jejich součástí je i požadavek na wellbeing ve škole. Knihu jsem napsala z toho důvodu, že tuším, že pokud nebude téma seriózně komunikováno, učitelé ho budou těžko přijímat. Je třeba o problematice mluvit, a to i v souvislosti s tématy zhoršujícího se duševního zdraví lidí, zejména dětí v základních školách, a se zvýšenou frekvencí jejich rizikového chování.
Začala jsem se wellbeingem ve škole odborně a vážně zabývat, realizuji výzkum, prezentuji ho na akademické platformě, ale téma jsem chtěla dostat do diskusí v realitě základních škol a praktikujících učitelů. Nechci, aby učitelé wellbeing odmítali jako cosi cizorodého, co do školy nepatří, jen proto, že jim není revidovaným kurikulem dostatečně vysvětlen.
Ve vaší předmluvě píšete o škole jako o „tajemném a krásném místě“. Jak se tato osobní vize promítla do obsahu knihy?
Doufám, že silně. Chci, aby školu považovali za inspirativní a tajemné místo i žáci, nejen já. Vím, že většina učitelů dokáže školu takto žákům představit. Aspoň většině žáků. Protože je jasné, že z třiceti žáků ve třídě nemohou být nikdy absolutně okouzleni všichni, ale jen ta část, která přistoupí na hru, přijme výzvu k tajemství učení a poznávání. Ti budou v tajemno a krásno věřit. Pak ho najdou. Snad se ta myšlenka knihou prolíná.
Jak byste laikovi vysvětlila, co si pod wellbeingem ve škole představit?
Definice je shodná pro laika i odborníka. Wellbeing ve škole považuji za takové myšlenkové nastavení, kdy každý žák chce a může realizovat svůj potenciál, může pracovat produktivně, je schopen odolávat běžným stresům výuky (učení) a přispívat své učící se komunitě, tedy třídě. Chce být její součástí. Škola je totiž instituce vzdělávací. A žáci by měli mít ambice se učit, získávat vzdělání.
Hojně se píše o extrémní citlivosti dnešních dětí a mladistvých. Je wellbeing to, co by je dokázalo zocelit? Lépe připravit na život?
Podle mne ano. Ale jen, když bude správně pochopen. Ne jako existence v jakési komfortní zóně, kde nic nemusím a nic nechci, ale snaha o přijímání životních – ve škole pak učebních – výzev. A jejich realizace.
V knize píšete, že školy mohou být na první pohled považovány za konzervativní instituce. V čem se podle vás nejvíc změnil přístup českých škol k wellbeingu za poslední roky?
Nedělala jsem k tomu výzkum, nemám data. Ale z pocitů a zkušeností si myslím, že je to asi v tom, že víc přistupujeme na situaci, že škola je nejen vzdělávací, ale spíš výchovně vzdělávací institucí. Nejen vzdělává, ale i vychovává. Často bohužel v tomto supluje roli rodiny a okolní společnosti. Ve školách si uvědomujeme, že učit se může žák lépe tehdy, když se cítí ve fyzickém i emocionálním bezpečí. Což ale neznamená, že žákům budou z cesty odstraněny všechny běžné překážky, jako je aktivně se učit, přijmout hodnocení svého výkonu, respektovat pravidla a podobně.
Jaké největší překvapení pro vás vyplynulo z výzkumů, které v knize citujete?
Hlavně to, že sami žáci si uvědomují, že škola je určena ke vzdělávání. Nevyžadují to, co pro ně často žádají politici a někdy i rodiče, aby si ve škole mohli hrát a bavit se. To žáky při výzkumu skoro nikdy ani nenapadlo. Takže je to konstrukt, který jim někdo podsouvá. A když přijdou do školy, a učitel před ně položí učební výzvu, nedovolí jim jen si hrát, žáci nejprve cítí zklamání a zlobí se na školu. Většina ale pochopí, že bez výzev a učení se by byl život nudný.
Jak může kniha pomoci vedení školy nastavit příznivější klima a podporovat wellbeingu dětí i učitelů?
Kniha v první kapitole popisuje, jak a proč vstupuje wellbeing do života škol, přes celonárodní i celosvětové dokumenty a strategie. Vysvětluje, jak ho vnímat. Kapitola Wellbeing ve škole je celá věnována tomu, jak ho začlenit do nových školních vzdělávacích programů. Třetí kapitola poskytuje konkrétní aktivity do výuky.
V podstatě nejde o nic zcela nového, velká část wellbeingu už ve školách dávno je, v generování klimatu a kultury školy. Jde jen o to veškeré poznatky propojit a aplikovat. A to školy a učitelé umí. Je ale třeba k tématu přistupovat s otevřenou myslí. Nebrat wellbeing jako nátlakový požadavek, jako cosi navíc, za co má zase učitel nést odpovědnost, když společnost selhává. Ale jako podporu naší učitelské práce.
Myslíte, že kniha může být inspirací i mimo školství? Třeba v rodinách?
Doufám, že ano. Rodič je nejdůležitější spojenec školy při vzdělávání dětí. My učitelé spoléháme na jeho podporu. Když on podpoří dítě a jeho wellbeing v rodině, není problém, aby dítě, proměněné v žáka, dokázalo generovat svůj wellbeing ve škole. Ve čtvrté kapitole se nad tím zamýšlím a jsou zde i tipy pro rodiče. Vzešly také z výzkumů.
V knize pracujete s desetiletými zkušenostmi z terénu. Jaké výpovědi učitelů nebo žáků vás při psaní nejvíce zasáhly?
Nechci to prozrazovat úplně, ale dojala mě úvaha, vlastně taková deklarace žáků v jedné škole. Najdete ji na straně 78. A lépe by smysl školy a cestu k smysluplnosti školní práce nikdy nepopsal ani žádný odborník. A ty děti to zvládly. Měla jsem slzy v očích. Protože mi došlo, že toto je cesta a smysl učitelské práce. Aby děti, v roli žáků ve škole pochopily, že škola je tu pro ně a je jejich. Že my učitelé děláme to, co, jak doufáme, je pro ně nejlepší, co je připraví na život, osobní štěstí a uspokojení z jakékoliv práce, kterou si v životě vyberou.
Narazila jste při výzkumu na nějaké mýty o wellbeingu ve škole, které jste chtěla knihou vyvrátit?
Ano. Nejhorší z nich je, že wellbeing je nějaký stav pohodičky a existence v komfortní zóně, bez ambicí, beze smyslu života. Tak to není. Člověk potřebuje cíle, výzvy a podněty. Bez nich upadá do letargie a stagnuje. Kdo by nesl a rozšiřoval to úžasné vědění světa, kdyby žáci nepřijímali výzvy a neposunovali vědomosti svých rodičů a učitelů dál? Ono, něco nového objevit vždycky trochu bolí, stojí to námahu. Ale ta odměna! Radost a štěstí z vyřešeného úkolu a toho, že ho člověk zvládl, překonal překážky, rozšířil si znalosti nebo dovednosti. To je k nezaplacení! Chci, aby to zažívali všichni žáci.
A na závěr: co pro vás osobně wellbeing znamená? Máte své vlastní „wellbeing“ rituály? Něco, co vám dělá dobře?
Wellbeing je pro mě mít smysl života, moci pracovat s dětmi a studenty, učit se, vzdělávat se a být prospěšná. Je to pro mě šťastný a smysluplný život.
Vydalo nakladatelství Portál, 2025
O autorce
PhDr. Jaroslava Ševčíková, Ph.D. (* 1967)
Učitelka střední školy Kostka a odborná asistentka Ústavu pedagogiky, Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Specializuje se na obecnou a školní didaktiku. Ve výzkumu se zabývá problematikou principů výuky (didaktických zásad) pro efektivní učení žáků, včetně vhodného klimatu a wellbeingu. Je držitelkou nejvyššího resortního vyznamenání, Medaile Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR, za vynikající pedagogickou činnost. Na střední škole, v přímé pedagogické činnosti, podporuje žáky v oblasti environmentální výchovy, v oblasti fairtrade, v dobrovolnických aktivitách, i překonávání výzev ve formě oborových olympiád.
První dojem
Na první pohled může kniha s rozsáhlým rejstříkem, bohatým citačním aparátem a sadou odborných definic působit jako další z akademicky laděných titulů určených jen úzkému okruhu odborníků. Ve skutečnosti ale klame tělem. Jaroslavě Ševčíkové se podařilo napsat dílo, které osloví nejen pedagogy, ale také ředitele škol, vychovatele, asistenty pedagoga a v neposlední řadě rodiče.
Z knihy je patrné, že autorka má děti ráda, hluboce jí záleží na jejich rozvoji a ve výzkumu, který knize předcházel a jemuž se obsáhle věnuje, naslouchala těm nejdůležitějším – samotným žákům – i těm, kteří je každý den provázejí cestou za vzděláním. Podle autorky je nezbytné, aby škola byla bezpečné, klidné a inspirativní prostředí. V knize proto nabízí konkrétní a praktické rady, jak tohoto cíle dosáhnout. Jde o základní literaturu pro všechny, kteří to s duševním zdravím dětí – vlastních i svěřených – myslí opravdu vážně.
Text: Vladimír Barák
Foto: Archiv Jaroslavy Ševčíkové
