První lady české fantastiky Kristýna Sněgoňová se po pěti letech vrátila do fanoušky milovaného světa krve a prastaré magie, kde vedle sebe v křehkém vztahu žijí lidé a víly. Román Krev pro rusalku hraje v její tvorbě stěžejní roli a zaručil jí místo na výsluní a první příčky v žebříčcích prodejů. Co vše můžeme čekat v pokračování nazvaném Krev pro divoženku, které se dostala na pulty knihkupectví 6. listopadu? Přečtěte si náš nový rozhovor s autorkou a nechte se vtáhnout mezi divoženky.
Krev pro rusalku je fanoušky milovaná kniha a jejich nadšené reakce na její pokračování nás o tom znovu přesvědčují. Ale jak to bylo na začátku? Věděla jsi hned, že se do světa víl jednou vrátíš, nebo je Krev pro divoženku spontánním rozhodnutím?
Hned po vydání Krve pro rusalku jsem chtěla pokračovat, ale nešlo to. Byla jsem tou knihou a vším okolo ní tak přehlcená, že jsem se po pár stranách psaní zasekla. Průběžně jsem se snažila vracet se, ale zasekávala jsem se čím dál víc, dokud jsem celý příběh nezahodila a nezmizela z toho světa skoro na pět let.
Víme, že se příběh tentokrát netočí kolem Dominika Stolbenka ani Léto, a máme tu tak nové postavy. Co bys nám o nich řekla? Máš k některé z nich osobní vztah?
Tentokrát jsem se na svět lidí a víl podívala očima nezkušeného speciála – Eliška je začátečnice, službu bere vážně, snaží se být dobrou vránou, ale přitom zůstat laskavým člověkem. Věří v systém i lidi kolem sebe, a i proto dělá jednu chybu za druhou. Přišlo mi zajímavé podívat se tentokrát na malou služebnu, kde si to někdo chce jen odsedět, někdo dělá věci po svém a někdo pořád věří, že soužití lidí a víl může fungovat.
Kromě nových postav nás také čekají nové lokace. Co tě vedlo k tomu, přestěhovat děj z Brna rovnou do třech slezských měst Ostravy, Karviné a Havířova? Máš tam vazby? Proč jsou pro tebe a příběh tato města důležitá?
Brno je moje láska, ale narodila jsem se ve Frýdku-Místku a v Havířově u prarodičů jsem strávila spoustu času. Všechno, co se o Slezsku říká, je pravda, a já ho proto i přesto miluju. Vrátit se tam aspoň takhle a ukázat, že ne všude funguje Centrála speciálních činností stejně jako v Brně, bylo moc fajn.
Víme tedy už, že nás v Krvi pro divoženku čeká spoustu nového. Proč by si ale měli čtenáři nejdříve přečíst Krev pro rusalku?
Protože je to moje první kniha, protože jsem v ní popsala svět, ve kterém se ta další odehrává, a protože se v Krvi pro divoženku objeví několik starých známých. Může být dost matoucí číst Krev pro divoženku a Krev pro rusalku přitom neznat, ale navíc… no, mám ji ráda a myslím, že čtenáři taky.
Svět éterických žen, které pijí krev, je fascinující universum, kde je toho ještě mnoho neprobádaného. Můžeme se těšit na Krev pro meluzínu? A kdy?
Myslela jsem, že jsem se do světa víl vrátila jen jednou, ale když jsem ten příběh uzavřela, najednou mi v hlavě pokračoval dál. A vyprávěla ho jedna z vedlejších postav, která nečekaně přirozeně řekla: „Koukej, jak jsem žila po tom, cos o mně přestala psát.“
Rusalky, divoženky, meluzíny, žínky. Dočkáme se ale někdy víláka? A je to vůbec ve tvém světě možné, aby se narodila víla mužského pohlaví?
V tom mém se vílám rodí zásadně jen ženy-víly nebo muži-lidé, kteří jsou většinou ostrakizovaní, když se přijde na to, komu se narodili. Ráda bych si ale napsala postavu člověka, jehož matka byla víla. A on se i tak rozhodl stát se speciálem, který na ně má dohlížet.
Vyšlo v listopadu v nakladatelství Epocha.
Kristýna Sněgoňová je česká spisovatelka. Píše převážně sci-fi a fantasy povídky, novely, romány, je také autorkou básní a divadelní hry. Je několikanásobnou nositelkou titulu Lady Řádu fantasy, Nositelkou meče, vítězkou literární soutěže Vidoucí (2018), Ceny Karla Čapka a držitelkou Mloka (2014, 2018).
Text: Mirka Rezlerová
Foto: Michaela Merglová
