Je tenká počtem stran, ale silná obsahem. Kniha Nebuď p*ča aneb jak (ne)pracovat s dětmi je upřímná a surová. „Do vydání jsem nemluvil sprostě,“ upozorňuje její autor Tomáš Morávek, ředitel neziskové organizace (Ne)ohrožené děti, ale také krizový intervent na dětské krizové lince a vychovatel v několika zařízeních pro děti vyžadující okamžitou pomoc.
 

Jak kniha přišla ke svému provokativnímu názvu? Byl jasný od začátku?

Vůbec, název jsem ve finále ani nevybíral já. Je to věta, kterou mi řeklo jedno dítě, když jsem v oboru začínal. Fakt jsem se tehdy snažil, řídil se všemi pravidly vychovatelství, všechno jsem si hlídal. Stejně jsem něco posral, a to dítě to se mnou konfrontovalo. Pořád jsem si v hlavě přemílal, co bylo špatně, když jsem profesně dělal všechno správně.

A jak to tehdy bylo?

Ten devítiletý kluk mě tehdy zarazil a říká: „Strejdo, ty nad tím moc přemejšlíš. Prostě příště nebuď p*ča.“ A mě došlo, že to je ono. Takže kdybych měl celou knížku shrnout do jedné věty, tak by to bylo vždy: „Nebuď p*ča…“ a nějaký dovětek. Třeba: „…neslibuj dítěti, co nemůžeš dodržet.“ Takhle každopádně vznikl název – od devítiletého kluka, pro kterého jsem se jako p*ča zachoval.

Teda, vy tím slovem nešetříte. Přistupujete k němu díky kontaktu s dětmi v ústavní péči jinak než většina alespoň navenek korektní společnosti?

Do vydání knihy jsem nikdy nemluvil sprostě, natož v rámci práce s dětmi. Dokonce je vedu k tomu, že vulgárnost nepoužíváme. A když už je použijeme, tak jako výjimečný ventil, protože nadužívání tuto ventilační schopnost snižuje. Nicméně když je samo sprosté slovo v názvu knihy, tak jsem se ho při povídání o knize naučil používat.

Popisujete autentické příběhy dětí žijících v ústavní péči. Psal jste knihu kvůli možnosti vyvolat veřejnou debatu?

Vydání mělo více záměrů. Jeden z nich byl, aby ty děti věděly, že na jejich příběhu někomu záleží. Na jejich pocitech, na jejich právu… Když se něco stane dítěti ve funkční rodině, tak je přirozené, že za něj rodič bojuje, hájí ho. A za tyto děti málokdo bojuje. Rodič buď chybí nebo tam je, ale nefunguje. Kniha je zároveň dobrým nástrojem, jak toto téma otvírat. To, že je dítě v ústavní péči neznamená, že se s ním může zacházet jakkoliv.

Vyšlo v nakladatelství Portál.

Může dítě za to, když je společností vnímáno jako „zlý rozmazlený fracek“?

Těžko říct, do určité míry ne, ale od určité fáze ano. Pokud se dítě se svojí rolí identifikuje a skončí v ní vědomě – protože je jednodušší i nadále třeba krást, byť už žije v pečujícím prostředí – tak se na tom podílí. V knížce popisuju příběhy dětí, které takové nejsou. Nebo by nemusely být. Prošly si zátěžovou situací a nějaká jejich strategie byla dělat cokoliv, aby přežily. I když to není v souladu se současným nastavením systému a zákona. 

Zaujal mě mimo jiné příběh tří malých bratrů, kteří si schovávali jídlo, hygiena byla nic moc…

Ano, ze začátku kradli. Nechtěli ale mamonit a nahrabat si co nejvíc. Dlouhá léta žili na skládce o hladu, a to, co neukradli, tak neměli. Dítě, které každý den řeší, co bude jíst a jestli vůbec bude jíst, nebo do čeho se zabalí, když bude venku pršet, tak nebude řešit, jestli s tím zrovna společnost souhlasí nebo nesouhlasí.

Můžete představit vaši neziskovou organizaci (Ne)ohrožené děti, jejímž jste ředitelem?

Zakládali jsme ji s mou manželkou a ještě jednou kolegyní. Všichni jsme si prošli ústavními zařízeními a shodli jsme se na tom, že by to chtělo nějaké změny. Abychom jenom nekritizovali, že to někdo dělá špatně. Ideální by bylo, kdyby dítě mělo zážitek: „Tam se o mě hezky starali.“ Ale neděje se to. Řekli jsme si, že otevřeme vlastní zařízení a půjdeme příkladem.

Jakým?

Že nejde pouze o zajištění biologických potřeb dítěte, ale i o práci s duší.

Ústavním zařízením jste si prošel pracovně jako dospělý nebo ještě jako dítě?

Pracovně. Byly to jak dětské domovy, tak „ZDVOPKY“, tedy zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc.

Kniha je živě pojatým soupisem vašich zážitků nejen s dětmi, ale i s pracovníky v ústavní péči. Byl některý z nich spouštěčem k napsání?

Byl to každý jednotlivý příběh konkrétního dítěte. Když jsem do tohoto oboru vstupoval, poněkud naivně, že se o děti pečuje vždy láskyplně, a vždy je to v jejich zájmu, a poprvé jsem se setkal s nárazem reality. Nejprve jsem si říkal, že jsem měl pech, že jsem do toho zrovna tak vlítl. Když jsem se s tím pak ale setkával poměrně často, došel jsem k závěru, že by se o tom mělo mluvit. Že to není jeden Pepíček z Horní Dolní, ale je to spousta dětí a určitě nejen tam, kde jsem se pohyboval.

Jste původně vystudovaný herec a moderátor. Jak jste se dostal jako vychovatel do několika zařízení mezi děti potřebující pomoc?

A myslel jsem, že budu herec a moderátor! Jenže na jednom festivalu jsem se poprvé setkal s ústavními dětmi ze „ZDVOPEK“. Tehdy jsem slíbil jedné holčičce, že se za ní stavím a dopovídáme, co jsme začali v rámci různých her a divadla. Když jsem se na ní byl podívat, nějak se mě to vnitřně dotklo. Z pouhé návštěvy jedné konkrétní holčičky se ze mě stal dobrovolník v daném zařízení. Jednou jsem se tam dostal do konfrontace s pracovnicí, se kterou jsme se neshodli na výchovném postupu, a ona mi řekla zásadní větu: „Vy jste tady jenom dobrovolník, to jsou moje děti a nemáte do toho co mluvit.“ V tom měla pravdu, byl jsem člověk zvenčí, který přišel říct svůj názor.

I když šlo o polévání dítěte vodou, jak píšete v knize…

Řekl jsem si, že jestli těm dětem chci pomoct a mám za ně bojovat, tak budu muset změnit svoji dráhu. Budu se muset stát součástí ústavních zařízení. Vystudoval jsem vychovatelství, prošel různými kurzy jako krizová intervence, motivační rozhovory, práce se sebevražedným dítětem nebo sebepoškozujícím se dítětem.

V knížce popisujete, že dětem na začátku jasně vysvětlujete pravidla, co ještě může zůstat mezi vámi, co už máte za povinnost oznámit. Jakým způsobem navazujete komunikaci, aby mohla vznikat důvěra?

V jasně ohraničených mantinelech má dítě bezpečný prostor. Přesně ví, co může, a co nemůže. A ví, jak zareaguju, když se stane to a to. Není to tak, že jsem na dítě přísnější, protože se špatně vyspím, nebo milejší, protože mám zrovna dobrou náladu. Na to děti reagují pozitivně. Nebývají ale zvyklé na mužský vzor. Ze začátku ke mně někdy přistupují s obavou, jestli nebudu další hrozba, jestli je třeba nepraštím, když mě naštvou. Velmi rychle ale vykrystalizuje, že je pro ně ve finále benefit, když je ten holohlavý potetovaný pán na jejich straně.

Vaše motto zní: „Je normální, že silnější chrání slabšího.“ Pomáhají vám znalosti bojových sportů i v prostředí ústavní péče?

Mimo jiné jsem trenérem kontaktní sebeobrany a jedno z pravidel je, že se konfliktům snažíte různě předcházet. Správný souboj, který vyhrajete, je ten, kterému se zvládnete vyhnout. A to lze aplikovat do běžné komunikace s lidmi. Zároveň když už se bavíme o pracovní roli, tak mojí rolí není chránit sebe, ale chránit slabší, děti. Ne vždy se tam ale podaří vyhnout konfliktu.

Jak rozpoznat, co je v zájmu dítěte? Kde je hranice mezi rovinou subjektivního prožívání a objektivního kontextu?

Ať už jsem vychovatel nebo strejda v rámci „ZDVOPKY“ nebo ředitel v (Ne)ohrožených dětech, tak mou náplní práce je chránit děti. Ano, není to vždy snadné, lidé v systému jsou nějak nastavení, každý máme své subjektivní prožívání. I v rámci profesionality je to občas náročné, i když jsme na to vyškolení. Ale je nad námi dohled, máme psycholožku, intervize, supervize… Jsme to, za co jsme placeni, a to je opravdová pomoc dětem. Aby se cítily milovány.

Tomáš Morávek DiS. je původně vystudovaný herec a moderátor, dnes vychovatel v několika zařízeních pro děti vyžadující okamžitou pomoc, krizový intervent na dětské krizové lince a ředitel neziskové organizace (Ne)ohrožené děti. Má více než devět let praxe v ústavních zařízeních pro děti, praxi z nízkoprahového zařízení v sociálně vyloučené lokalitě i praxi s dětmi s poruchami autistického spektra. Rovněž je to certifikovaný instruktor bojového umění.



 

Text: Jan David
Foto: Petra Flesarová