Trvalo to dlouhých jedenáct let, než se Andrzej Sapkowski vrátil ke své nejslavnější postavě. V Rozcestí krkavců se mladý Geralt – toho času ještě bez přídomku „z Rivie“ – poprvé vydává na cestu. Narazí na mnoho nestvůr, zamotá se do politiky a poučí se o lidské přirozenosti, vznešenosti i malosti. My jsme při té příležitosti Andrzeje Sapkowského vyzpovídali a dostalo se nám typicky zaklínačských odpovědí – občas ostrých jak Geraltovy meče, občas bonvivánských, ale vždy upřímných!
V prvé řadě děkuji za rozhovor a za to, že jsem se zase po letech mohl vrátit k zaklínači Geraltovi a do jeho světa. I vzhledem k událostem na posledním WorldConu, kde čelil některým nechutným dotazům George R. R. Martin, kdy konečně dopíše svou Píseň ledu a ohně, když zanedlouho zemře, si myslím, že takových poděkování není nikdy dost. Jak to vlastně máte vy nejen v Polsku? Máte stále z fanoušků radost, nebo se také šíří ten jed představy, že jim coby úspěšný autor něco „dlužíte“?
Pro fanouškovské prostředí, takzvaný fandom, se skvěle hodí latinské přísloví z dob starověkého Říma: senatores boni viri, status autem mala bestia neboli „senátoři jsou dobráci, ale senát je bestie“. Mé vlastní dlouholeté zkušenosti to potvrzují v celé šíři. A dnes jsem rád, že mohu mít mezi svými známými mnoho dobrých viris (et mulieres). A že vím, jak si poradit s bestií a jejím bestiálním chováním.
Ke Geraltovi jste se vrátil po mnoha letech. Jak byste shrnul svůj vztah ke své nejslavnější postavě v průběhu let? Narážím na to, že především okolo vydání posledního dílu ságy, Paní jezera, kolovaly zvěsti, že Geralta nesnášíte. Mimochodem, nemohu si nevšimnout, že v aktuálním románu je drobný vtípek na téma zaklínačů a hlupáků, kteří proti nim jdou s vidlemi…
Vida ji, tu bestii! O tom, že prý „nesnáším Geralta“ se dozvídám teprve teď, od vás. Nikoli poprvé mě udivuje, jak nesmyslné a nepodložené klepy dokáže plodit a rozsévat kolem sebe ono fanouškovské prostředí, ta mala bestia, o níž byla řeč výše. Už jsem s tím měl tu čest. A nic si z toho nedělám. Polemika nebo dementování je jen přilévání oleje do ohně, toto prostředí se podobnou polemikou živí a kvete z ní. Je lepší prostě to nechat být. A asi nemusím dodávat, že mé „vztahy s postavou“ absolutně nic neohrožuje a že jsou – a budou – neotřesitelně dokonalé a vzájemně výhodné. A tím pádem výnosné.
A možná bych svou otázku ještě doplnil. V eseji V Šedých horách zlato není, který vyšel v českém překladu už v devadesátých letech, jste psal o spisovatelích, kteří se prostě zamilují do svých světů. Často to vede k tomu, že začnou psát o dětech svých původních hrdinů…
Zamilovávání se autorů do svých světů a hrdinů nijak neodsuzuji, dobře mu rozumím. Považuji ale ten jev za poněkud triviální a ne úplně pozitivní, obzvlášť pokud ono zamilování oslepuje natolik, že poškozuje literární kvalitu tvorby. A rozšiřování a opakování se také škodí. Jak dlouho můžete točit klikou flašinetu, který hraje pořád tutéž melodii? Jak lze nakonec, když sami začnete být znudění a unavení, nechat točit někoho jiného?
Ve stejném eseji zmiňujete, že autoři přidají vedle Šedých hor, kde zlato není, i nějakou tu Planinu šedého lejna, kde stále ještě žádné zlato není… Nedílnou součástí vašeho nového románu jsou poměrně obsáhlé pasáže o geografii a historii Kaedwenu. Jak to máte tedy se zaklínačovým světem? A lákalo vás někdy se podívat za hranice království a zemiček popsaných v románech a povídkách?
Internet je plný map a dalších materiálů týkajících se topografie zaklínačského universa. Beru to jako tvorbu pro radost a v žádném případě to neuznávám za jakýsi kánon. Ostatně rozhodující roli pro mě pokaždé hraje vymyšlený děj, a pokud je třeba, vždy topografii přizpůsobím příběhu. Například žádný z internetových topografů nepřišel na to, aby do Kaedwenu umístil velké pojezeří, jenže mně se v Rozcestí krkavců jezera hodila do příběhu. A tak se tam najednou ocitla.
Jak v Bouřkové sezóně, tak nyní se setkáváme s mladým (a ještě mladším) Geraltem. Stephen King vzpomíná, jak je pro něj obtížnější napojit se na mladé hrdiny svých pozdějších knih, ale že když se to povede, je to úžasný pocit. Jak se vám píše o mladém Geraltovi? Je třeba krotit cynismus? Mám pocit, že oba poslední zmíněné romány jsou hodně temné a desilusivní stran lidské společnosti… Odráží se v těchto knihách nějak i váš vztah k nejen polské politice?
Začnu od konce: s tou politikou jde o falešnou stopu. Politika mě zajímá málo nebo vůbec. Ohledně toho ostatního, jsem profesionál, umím psát. Co je těžkého na tom psát z perspektivy a optiky mladíka? Už jsem psal z optiky a perspektivy kočky v povídce Zlaté odpoledne (příběh je jakýmsi dovětkem ke klasice Alenka v říši divů a česky vyšel ve sbírce Magické střípky – pozn. redakce)!
Už jsem zmínil, že mě pobavila scéna s vidlemi, nicméně vaši věrní čtenáři najdou v románu řadu dalších narážek na formativní zážitky Geralta. V prvé řadě striga, mladí milenci na útěku… Vybíral jste si podle nějakého klíče, do jakých trablů a situací se mladičký Geralt dostane?
Pokud lze klíčem nazvat precizní a do detailu naplánovaný děj, a přesné vedení příběhu v rámci tohoto plánu označit za držení se klíče, pak ano, rozhodně jsem pracoval podle klíče. Obvykle tak pracuji.
Překvapil vás Zaklínačův úspěch? A teď myslím i napříč Evropou a v anglosaském světě? Čemu jej připisujete?
Nemám rád takové otázky a obvykle na ně neodpovídám. Z rozpaků.
Anglický překlad Krve elfů vyhrál cenu Davida Gemmella. Co pro vás tato cena znamenala a znamená? Setkal jste se někdy s Gemmellem? A máte pořád někde sekeru, která se k ceně uděluje?
Dostal jsem dvě takové ceny: sekerku-miniaturu, visí mi na zdi. A mám docela velkou a mohutnou sekeru, mohl bych s ní sekat kosti. Na kotlety, samozřejmě. Té ceny si velmi vážím. S Gemmellem jsem se nikdy nesetkal. A bohužel ani nesetkám, zemřel v roce 2006.
V češtině vaše knihy vydává nakladatelství Leonardo a velkou roli v tom sehrává jistý Robert Pilch. Což mě přivádí k tomu, že v Paní jezera zajde bídnou smrtí právě jistý Robert Pilch, dezertér. Co musí člověk udělat, abyste ho jmenovitě sprovodil ze světa ve své knize?
„Robert Pilch, dezertér“ a jeho poprava je jediný případ, kdy jsem se něčeho podobného dopustil, a to výlučně proto, že skutečného Roberta jsem dobře znal a věděl jsem, že stejně jako já to bude považovat za zábavné a pouze zábavné, za nic jiného. Jak předtím, tak potom o osudech – dobrých nebo špatných – všech postav rozhodoval výhradně naplánovaný děj. Nikdy jsem nevycházel z žádných skutečných osob a nikoho jsem nekarikoval.
Osobně mě u vašich knih bavily i nejrůznější narážky na žánrovou klasiku. Jako když například ve finále ságy jedna z postav křičí „orli“ a mně naskočí krom jiného jedna ze scén z Tolkienova Návratu krále. Tolkien je vtipně zakomponován i do scény, v níž rodinka půlčíků zmasakruje skupinu marodérů a vy přitom citujete charakterizaci hobitů z Pána prstenů, konkrétně poznámku o jejich dobré mušce. Jaký vlastně máte dnes vztah k Tolkienovi?
Obrovský vliv Tolkiena na svůj autorský styl nebudu popírat. Nikdo, kdo píše fantasy, se ho neodváží popřít, všichni máme Tolkiena ve své spisovatelské DNA. Učiním jen jednu poznámku: u mě Tolkien nebyl jediný, měl velkou společnost. „Orli“ však byli nejspíš jedinou záměrnou narážkou – a to zaměřenou parodicky. Těch nezáměrných narážek mohlo být víc a platí, že kdo hledá, ten najde!
Číst Zaklínače pro mě bylo vždy nejen zábavné, ale i hodně edukativní. Už na základní škole mě donutilo přemýšlet moudro upíra Regise, proč lidé urážky často spojují se sexem, tedy zdrojem příjemných požitků. Kde se tahle úvaha vzala?
Děkuji za hezká slova. K upírovu vyjádření o urážkách a kletbách mě inspiroval názor mé německé překladatelky, paní Barbary Samborské. Když mě paní Barbara překládala, často poznamenala, že německé nadávky a kletby jsou hlavně „aus dem analen Bereich“, čili spojené s vyměšováním a částí těla, které vyměšuje. Naopak polské jsou hlavně „aus dem sexuellen Bereich“, týkají se sexu a orgánů k sexu sloužícím. Něco na tom je, že?
Zcela určitě! Děkujeme za rozhovor!
Vyšlo v nakladatelství Leonardo, 2025
JAK VZNIKL ZAKLÍNAČ
Geralt z Rivie se poprvé představil polským čtenářům v roce 1986, a to v povídce Zaklínač, která vyšla v časopise Fantastyka. Ten o rok dříve vyhlásil soutěž o fantastickou povídku, které se účastnil i Andrzej Sapkowski. Polské fantastice, která dala světu Stanisława Lema, v té době dominovala science fiction a mladý autor, který měl poměrně slušně načtenou anglosaskou fantastiku, si řekl, že bude originální a právě tím porotu zaujme. I sedl a napsal fantasy povídku. Pragmaticky přitom přistupoval i k tomu, o jakou povídku by se mělo jednat. Fantasy si pro své potřeby rozdělil do tří kategorií. První z nich je The Quest, čili Výprava nebo Mise. V takových příbězích nějaká různorodá družina putuje za jakýmsi svatým Grálem, aby zachránila svět před Zlem. Druhou kategorii tvořily příběhy ve stylu jack and slay, ve volném překladu „bij a zabíjej“ – to jsou příběhy, v nichž slabý příběh vyplňuje mezery mezi jednotlivými boji. A konečně třetí kategorií je tzv. euhemerizace, čili nově vyprávěná pohádka, V té přitom obvykle dochází k naprostému popření pohádkového stereotypu. A právě do tohoto půdorysu se perfektně hodil Geralt. Protože zaklínač – nebo chce-li vědmák – je profesionál, který bloumá krajem a za tu lepší, tu horší peníz dělá to, co v pohádkách dělají (zadarmo) ševcovští učedníci a bludní rytíři. Sapkowského úvahy se ukázaly jako správné. Samotná povídka sice obsadila až třetí místo, ale upřímně – kdo si dnes pamatuje příběhy, které tehdy obsadily první dvě místa? Zaklínače si lidé pamatují, a hlavně jej čtou i dnes!
Ilustrace: Jana Komárková
Andrzej Sapkowski (* 1948)
Andrzej Sapkowski je jedním z nejvlivnějších představitelů moderní fantasy, známý především jako autor mezinárodních bestsellerových sérií Zaklínač a Husitská trilogie. Zaklínač byl přeložený do více než 40 jazyků a s více než 30 miliony prodanými výtisky po celém světě se stále rozšiřuje a přitahuje nové generace čtenářů. Spisovatel byl za svou kariéru několikrát oceněn, včetně pěti cen Janusze A. Zajdela, devíti cen české Akademie science fiction, fantasy a hororu, ceny Síně slávy Evropské společnosti science fiction (1996), ceny Legenda Davida Gemmella (2009), ceny European Grand Master Award (2010), Stříbrné medaile za zásluhy o kulturu – Gloria Artis (2014) a ceny World Fantasy Award za celoživotní dílo (2016). Jeho dílo přetvořilo podobu fantastiky a stvrdilo autorovo postavení jako jednoho z nejvýznamnějších spisovatelů moderní žánrové literatury.
text: Boris Hokr
foto: Krzysztof Kowalczyk
