Měla to být jedna knížka. S doktorem – abych vynahradil mamince, že jsem sám medicínu studovat nechtěl. Vybral jsem si profesora Vladimíra Beneše, jehož vystupování se mi vždycky líbilo. Neznali jsme se, a tak jsem mu poslal mail, který jsem dával dohromady tři dny. Vše jsem mu v něm vysvětlil, popsal a vlastně jsem ani nečekal, že odpoví. Odpověď přišla za půl minuty. Jedním slovem. ANO. Fyzikálně není vůbec možné, že by mail dočetl.
S profesorem Benešem jsme strávili desítky hodin v jeho pracovně a pak další hodiny na tenisovém kurtu. Stal se věrným čtenářem mých dalších knih. Naučil jsem se od něj, že se nemám trápit tím, co o mně říkají jiní. Taky jsem pobral první dávku cynismu, což se dalšími knížkami jen stupňovalo. Vyšetřovatel vražd, lékař letecké záchranky, vyjednavač s únosci. Černého humoru jsem za poslední roky slyšel spoustu do knih i mimo ně. Jestli snesete malou ukázku, zde je.
Uběhlo pár dní od vydání knížky s vyšetřovatelem vražd Josefem Marešem a volal mi právě profesor Beneš. „Tak jsem ji četl,“ hlásil a já byl samozřejmě zvědavý na jeho názor. „Dobrý. Ale mrtvých jsem měl asi víc.“ Aha.
Od každého jsem se postupně naučil něco. Od dopravního pilota Davida Hecla to, že když má člověk sebešílenější sen a jde si za ním, může se mu splnit. Protože co si jako malý kluk při lepení letadýlek vzal do hlavy on, šílenost tak trochu byla. Od Josefa Mareše jsem si vzal, že po světě nechodí jen dobří lidé. A že nemám věřit každému, což občas bývá můj problém. Radši jsem mu ani neříkal, jak jsem kdysi kamarádovi půjčil peníze a už jsem je nikdy neviděl. Kamaráda ani peníze.
Lékař letecké záchranky Marek Dvořák mě otrkal jako zatím nikdo. Svými narážkami mě drží tak ve střehu, že jsem měl od začátku jen dvě možnosti: buď začít brát neuroly, nebo se mu zkusit vyrovnat. Od vyjednavače Adama Dolníka jsem se naučil, že je lepší občas místo mluvení držet hu… Pardon, být zticha. A tak to zkouším. Zároveň však nesmím zapomenout na jeho pomoc při koupi domu. „Teď se pár dní neozývejte… Nenabízejte kulatou částku…“ Podobné mi dával rady.
No a spoustu se toho učím i teď. Od první ženy, která přichází po sérii pěti mužů. Je to nové. Je to jiné. Už dvakrát mi upekla piškoty, což pro mě ještě nikdo nikdy neudělal. Rozhodně tedy ne pětice Beneš, Hecl, Mareš, Dvořák a Dolník. Ale i bez piškotů jsem jim vděčný, protože díky nim už řadu let zažívám jednu velkou jízdu. Navíc kdyby na mě byl někdo ošklivý, mám teď docela dobré známé.
A abych nezapomněl, ta žena se jmenuje… Pardon, už nám došlo místo. Takže zase někdy příště. Nejpozději na podzim, kdy nová knížka vyjde.
Martin Moravec (* 1981)
Spisovatel a novinář. Narodil se v Rychnově nad Kněžnou, jako kluk objížděl matematické olympiády, ale pak se cosi zvrtlo. Napsal první článek do okresních novin, dostal za něj šedesát korun a v tu chvíli věděl, že už nic jiného dělat nechce. V osmnácti odešel studovat do Prahy a se svým ostrým východočeským přízvukem byl pro mnohé spolužáky žurnalistiky atrakcí. Dlouho nechápal, co se jim nezdá na větách typu: „Dám si maso s rejžej.“ Nebo: „Půjdu k doktoroj.“ Zároveň nastoupil na praxi do sportovního oddělení deníku MF DNES a v roce 2003 přesídlil do čtvrtečního Magazínu DNES, který od roku 2006 vede. K tomu začal psát knížky: nejprve to byl soubor fejetonů Enter, mami!, pak sportovní biografie Jsem (Petr Koukal) a Jiná (Gabriela Soukalová) a pak už se dostal ke svým oblíbeným knižním rozhovorům.
text: Martin Moravec
foto: se svolením Martina Moravce
