Její loňský debut Neklidná růže líčí bláznivé eskapády ženy ve středním věku, která navzdory trapasům nepřestává hledat pravou lásku. Letošní novinka Tajemný soused je příběh, který se docela dlouho tváří jako klasický romantický příběh, místy dokonce romantická komedie, jenže postupně v nás klíčí podezření, že tady nic nebude, jak se zdá… 

Jak se vám psala tahle postupně houstnoucí atmosféra?

Překvapivě dobře, ale přiznávám, že jsem se k těmto pasážím několikrát vracela, aby atmosféra působila opravdu autenticky. Nejtěžší bylo najít hranici jejich únosnosti. Chtěla jsem, aby čtenář nejen vnímal varovné signály, ale aby je zároveň přijal jako přirozenou součást vývoje, a teprve později si uvědomil, jak důležité ve skutečnosti byly.

Čtenář je vlastně trošku jako žába – hodíte ho do vody a necháte ho postupně vařit, přičemž on pořád doufá, že to nedopadne tak, jak se obává.

I já jsem si několikrát v životě připadala jako pomyslná žába. Viděla jsem stoupající bublinky a pak jsem si nadávala, že jsem si jich nevšímala. Myslím, že je to přirozená součást lidského vývoje.

Berete Tajemného souseda jako varování pro mladé ženy? Aby si dávaly pozor?

V určitém smyslu ano. Podstatou mého psaní není jen vyprávět příběh, ale nabídnout i motivaci či ponaučení. Pokud se někdo díky knize dokáže včas zastavit, rozpoznat varovné signály a vyhnout se podobné zkušenosti, pak pro mě příběh splnil svůj nejdůležitější účel.

V knize se na několika místech objevují zásahy „shůry“, varovné signály, které si můžou věřící vyložit jako zásah anděla strážného, ateisté jako zdravou intuici. Věříte na ochranné anděly, kteří nad námi bdí?

Jsem sice ateista, ale věřím, že existuje něco „nad námi“ – energie, osud, propojení. Nic se neděje náhodně a každá událost má svůj smysl, posouvá nás dál a učí nás. A sošky andělů? Ty jsou krásné, pár jich doma mám.

Kdybyste měla říct jedno poselství, které doufáte, že si čtenáři z vaší knihy odnesou, co by to bylo?

Že nikdy není pozdě začít znovu. Někdy to chce odvahu, jindy pomoc druhých, ale vždycky to stojí za to.

Co jste o sobě při psaní zjistila?

Že už bez něj nemůžu být. Je to prostor, ve kterém můžu být naprosto upřímná – k sobě i k ostatním. Vím, že dnes lidé často dávají přednost příběhům, u kterých nemusí tolik přemýšlet, ale mě baví tvořit svět, v němž se čtenář občas zastaví, zamyslí a třeba si v sobě něco přehodnotí.

Neměla jste během psaní pocit, že si od té temnoty musíte občas vydechnout? Co jste dělala, abyste si pročistila hlavu?

Dala jsem si sklenku vína a poděkovala sama sobě za svůj současný život. Za to, že jsem nikdy nevzdala nové začátky… u mě to totiž vyšlo až napotřetí.

Otázka na závěr: části knihy jsou rozdělené lehce znepokojivými malbami Miloše J. Kohouta. Uvažovala jste, že byste si některou pověsila doma?

Jsou nesmírně výstižné a když se na ně člověk podívá pozorně, objeví v nich i skryté motivy, které na první pohled uniknou. V tom je Milošova práce výjimečná – dokáže grafikou vyprávět další vrstvu příběhu. A doma mi už jedna visí!

 

Vyšlo v nakladatelství Neklidná růže, září 2025

Text: Žofie Sedláčková
Foto: Miloš J. Kohout, Lenka Hatašová