Autorka románu Šťastná doba do příběhu promítla vlastní zkušenosti z knižního světa i atmosféru devadesátých let, kdy přišla svoboda. V rozhovoru mluví o veletržní posedlosti, zrádnosti paměti i o štěstí, které často rozpoznáme, až když nám uniká.
Když víme, že sama dlouhá léta pořádáte knižní veletrh, nelze se neptat: Kolik je v Barboře Markéty Hejkalové? A byla byste raději, kdyby čtenáři tuhle podobnost hledali, nebo naopak ne?
Barbořiny veletrhy hodně vycházejí z těch mých, ale její osobní život, to nejsem já. Nevím ovšem, jestli mi to bude někdo věřit. Lidem, kteří si myslí, že spisovatelé píší jenom o sobě, protože nic jiného nevymyslí, v hledání podobností nezabráním. Ale kdo ví, že pořádám knižní veletrh? Profesionálové z knižního světa, pár lidí z Vysočiny… Doufám, že většinu čtenářů bude zajímat spíš příběh a děj, než co má hrdinka společného s autorkou.
Barbora veletrhem nejen žije, ale někdy mu podřizuje téměř všechno ostatní – i dcera Líba cítí, že veletrh byl pro maminku důležitější než rodina. Je právě tady hranice mezi vámi a Barborou, nebo jste využila vlastní zkušenost s tím, jak snadno se práce, která člověka baví, může změnit v posedlost?
Barbořina dcera Líba si na to stěžuje a sama chce žít jinak, ale i ona uznává, že když jí šlo o život, máma všeho nechala a přijela za ní. Děti bývají k rodičům někdy až moc kritické, ale řekla bych, že to nemyslí úplně vážně. A naopak: to, že veletrh má v Barbořině životě často přednost, neznamená, že pro ni rodina není důležitá.
Veletrh trvá dva dny, ale chystá se celý rok, má svůj pevný harmonogram a hodně věcí se mu musí podřizovat. To mi někdy rve srdce, ale nejsem si jistá, že to jde jinak. Možná jím trochu posedlá jsem. Někdy si musím připomínat, že veletrh není živá bytost, blízcí lidé jsou mnohem důležitější.
V Barbořině životě se veletrh objevuje vlastně dvakrát: nejprve jako brněnský veletrh jejího mládí, později jako knižní veletrh, který sama pořádá. Je to záměrný oblouk – že si člověk v dospělosti nevědomky vytváří vlastní verzi světa, který ho fascinoval v mládí?
Veletrh se v Barbořině životě objevuje dokonce třikrát, důležitý je ten frankfurtský, na kterém byla (stejně jako autorka) v den znovusjednocení Německa 3. října 1990. Mezinárodní strojírenský veletrh v Brně, na němž jsem jako studentka pracovala na stánku anglicko-finské firmy Lokomo Rauma Repola, to byl úplně zázračný svět, několikadenní ostrůvek zlatého Západu uprostřed socialistické všednodennosti. Veletrh je život zhuštěný do několika dnů a všechno se musí stát v pravý čas, nebo se to nestane vůbec.
Šťastná doba je název, který po přečtení knihy působí skoro ironicky. Jednotlivé postavy opakovaně věří, že právě teď by měly být šťastné, nebo naopak až zpětně zjistí, že šťastné vlastně byly. Myslíte, že člověk vůbec dokáže poznat šťastnou dobu ve chvíli, kdy ji právě žije?
Někdo se šťastnou povahou možná ano, ale já si štěstí uvědomuju spíš až ve chvíli, kdy mi začíná unikat, neumím se úplně radovat z kouzla okamžiku. Název není míněn vyloženě ironicky, ale ani prvoplánově idylicky. Štěstí a tedy i šťastná doba znamená pro každého něco trochu jiného.
Barboru sledujeme od dětství až po ženu s mnoha životními etapami, vztahy, mateřstvím, rozchody, úspěchy i zklamáními. Co bylo při psaní takto dlouhého lidského života nejtěžší? A měla jste její osud od začátku promyšlený, nebo vás psaní samo někam odvedlo?
Nejtěžší bylo psát o všedních dnech. Veletrh je rok od roku lepší, přibývají k němu další, Barbora má spokojené manželství, zdravou a chytrou dceru… Takový život chceme žít, ale je těžké napsat o něm tak, aby to nebyla nuda.
Barbořin příběh jsem docela promyšlený měla, ale některé jiné postavy mě moc neposlouchaly – například Filip si dělal úplně co chtěl a taktak jsem ho stačila sledovat.
Jedním z nejsilnějších principů románu je, že každý člověk má trochu jinou verzi téhož příběhu – Barbora vidí své manželství, mateřství i veletrh jinak než lidé kolem ní. Zajímá vás jako spisovatelku naše schopnost upravovat si vlastní minulost tak, abychom v ní obstáli?
Možná si ani nechceme minulost vylepšovat, jen každý vnímáme určité věci různě. Když s manželem, sestrou, nebo přáteli vzpomínáme na nějaký společný zážitek, cestu, situaci, často mě překvapí, že si ho každý pamatuje trochu jinak. Na ději se shodneme, ale vyznění stejné není, liší se v maličkostech nebo i v podstatnějších věcech. Pro spisovatele je tohle různé vnímání minulosti ovšem velmi vděčné téma.
Román prochází několika desetiletími českých dějin, ale velké dějiny sledujeme hlavně prostřednictvím obyčejných lidských životů. Zvlášť silná jsou devadesátá léta: euforie ze svobody, ale i chaos, naivita a příležitosti pro podvodníky. Chtěla jste Šťastnou dobu napsat také jako generační výpověď o tom, co jsme od nové svobody očekávali a co nám nakonec přinesla?
Devadesátá léta jsou pro mě a mnoho dalších lidí z mé generace hodně důležitá. Je to doba, kdy přišla svoboda a začali jsme vytvářet nový svět. Název Šťastná doba se hodně vztahuje právě k devadesátým letům. Možná jsem napsala generační výpověď – a asi by mi lichotilo, kdyby to tak někdo vnímal – ale nebyl to můj záměr. Chtěla jsem napsat příběh Barbory a jejího veletrhu, který jí toho hodně vzal, ale ještě víc dal. Každý příběh se odehrává v určitém období, a to na něm zanechává větší nebo menší stopu.
Filipův osud patří k největším překvapením knihy: nezemřel ani se jednoduše „neztratil“, ale desítky let žil pod jinou identitou a vybudoval si úplně jiný život. Dokonce napíše Barboře, že je živý a v Laponsku, ale dopis nakonec neodešle. Proč jste mu nedovolila udělat poslední krok a vrátit se k sestře?
Myslíte, že mě Filip poslechne? Třeba se Barboře ještě ozve, zničehonic se objeví na veletrhu. Život je plný otevřených konců. Filip si ale uvědomuje dvě věci: že přítomnost a budoucnost je důležitější než minulost. A za druhé, že návraty nejsou jednoduché hlavně proto, že mohou rozvrátit životy dalších lidí. Aspoň doufám, že k tomu přistoupí tak zodpovědně!
Na konci Barbora stojí na knižním veletrhu a představuje si lidi kolem sebe jako knihy. Napadne ji, že každý život si zaslouží knihu a některé skončí happyendem. Když sama stojíte na skutečném knižním veletrhu mezi stovkami knih a tisíci lidí, napadá vás někdy podobná věc – kolik nevyprávěných románů právě prochází kolem vás?Máte to také tak?
Ne. Ve chvíli, kdy si Barbora tohle představuje, už veletrh z velké části řídí její vnučka. To není můj případ. Při svém veletrhu dávám pozor, jestli všechno funguje jak má – a také se těším, až veletrh skončí a já budu mít čas na příběhy a romány.
A kdybychom na závěr přijali pravidla vašeho románu a zeptali se úplně jednoduše: kdo ze všech postav Šťastné doby byl podle vás nakonec skutečně šťastný? Barbora, Filip, Líba, Romana – nebo někdo úplně jiný?
Kdybyste se zeptala jich, většina by vám asi odpověděla, že jsou šťastní. Usilují o naplněný život s blízkými lidmi. Někdy se jim to daří víc a jindy míň, jen málokdo se celý život vznáší na obláčku štěstí. Ale ptáte se mě a podle mě je nejšťastnější Barbořina dcera Líba, protože se tak rozhodla.
Ve Šťastné době není knižní veletrh jen kulisou – vidíme i proměnu knižního světa: nakladatele, knihkupce, čtenáře i situaci, kdy Barbořinu akci začne ohrožovat nový veletrh v Brně. Kolik skutečných zážitků a lidí z českého knižního prostředí jste do románu schovala – a mají se někteří kolegové při čtení začít poznávat?
Postavy a situace z našeho skutečného knižního světa vycházejí, ale nakladatelé, knihkupci, autoři i místní politici jsou „složení“ z mnoha skutečných lidí. Až na tři téměř dokumentární výjimky: Barbořin rozhovor s hospodským nedaleko Frankfurtu, snahu komunistického zastupitele být členem veletržní poroty a veleautogramiádu, kterou chce na veletrhu uspořádat známý pražský knihkupec.
A úplně poslední věc: nového veletrhu v Brně se možná bojí Barbora, ale já ani trochu!
Vydalo nakladatelství Host, říjen 2026
Markéta Hejkalová (* 1960)
Spisovatelka a překladatelka finské literatury. Pracovala jako konzulka na českém velvyslanectví v Helsinkách a byla členkou světového výboru PEN klubu. Žije v Havlíčkově Brodě, kde každoročně pořádá Podzimní knižní veletrh. Napsala řadu knih, které byly přeloženy do několika světových jazyků. V nakladatelství Host vydala romány Dům pod náměstím (2022), Století na vlnách (2023), dětskou knihu Kdo se ztratil v Laponsku (2025) i nový román Šťastná doba (2026).
text: Marie Jezberová
foto: Věra Marčíková
