Úspěšná americká spisovatelka fantasy románů Victoria E. Schwab osobně v Praze představila svou poslední knihu Pohřběte kosti mé v půlnoční půdě, kterou podle svých slov napsala pro sebe, a jde o temný příběh, „co se neomlouvá“.
Vaše nová kniha působí, že se od ostatních odlišuje. Mýlím se?
Každá má kniha je jiná. Jsem známá tím, že nepíšu jednu věc dvakrát. Pohřběte kosti mé v půlnoční půdě bych nazvala temnější sestrou Neviditelného života Addie LaRue. Addie byla o naději, tato o hladu. Je temná, neústupná.
Odkud se ta temnota bere? Vždyť jste takové sluníčko!
Ze mě samotné. To je na člověku to nejkrásnější, že každý v sobě máme světlo a stín. Někdy se snažíme si namluvit, že žádné stíny nemáme, není to ale pravda a je mnohem lepší si to přiznat a přijmout je. Stejně tak máme své potřeby, touhy, a o tom je moje poslední kniha. Zvlášť ženy je někdy popírají nebo si myslí, že na ně nemají právo. Píšu o tom, co se stane, když nám život nedává, co si přejeme, a my se rozhodneme si to vzít.
Po čem jste hladová vy?
Po všem! Já jsem velmi hladový člověk. Pořád chci všeho víc: času, umění, lásky, čokolády, čtenářů, nápadů, výzev. Neustále si do života stavím nějaké výzvy, potřebuju je. Učím se japonsky, hraju na housle, trénuju na svůj první maraton. Hrozně ráda třeba skládám puzzle a poslouchám u toho audioknihy. Nikdy se ale nekoukám předem na obrázek, jen na ty jednotlivé kousky. Je to těžší, víc mě to ale baví.
Najdeme v knize vás samotnou?
Ta kniha jsem já! Tři hlavní hrdinky představují mě samu ve třech různých fázích mého života. Alice je ztracená, neví, kdo je a kým chce být. Charlotte to ví, ale bojí se, že ji ostatní nepřijmou za to, kým je. A Sabine to ví a nehodlá se za to omlouvat.
Znamená to, že teď už se cítíte jako Sabine?
Ano, je to ale výsledek dlouhodobé velké únavy. Léta jsem samu sebe upozaďovala. Když jsem začala psát, byla jsem velmi mladá. V knižním průmyslu panovala představa, že fantasy literaturu píšou muži ve středním nebo vyšším věku. Chtěla jsem, aby se mé knihy četly, a nedávala jsem do nich příliš ze sebe. Když jsem před deseti lety udělala svůj coming out, taky jsem to nechávala v pozadí. Bála jsem se, že by to lidé nepřijali. Pak jsem se ale sama sebe zeptala: proč to děláš? Snažíš se být někým jiným, než kým jsi? Chceš žít a psát ve lži? Ne, nechci. A tak jsem sebe postavila do centra dění, ne na okraj.
Když přečteme všechny vaše knihy, půjdeme tak po stopách vašeho života?
Ano. Skrze stránky mých románů můžete být svědky celé mé cesty k dospělosti. Začala jsem psát, když mi bylo jednadvacet a teď je mi třicet osm. Poznáte mě před coming outem, jak se vyrovnávám s jinakostí, cítím se jako outsider, a jak se postupně stávám odvážnější a teď už se nebojím vzít si prostor. Říkám, že předchozí knihy jsem napsala pro ostatní, Pohřběte kosti mé v půlnoční půdě pro sebe.
Je pro vás psaní terapie?
Musí být. Musíte být naprosto upřímná. Svléknout se úplně donaha. A když kniha vyjde, zase se obléknout, aby vás to příliš nezranilo, až vás budou lidé číst.
Jak čtenáři reagují?
Každý čtenář má svou oblíbenou knížku a baví mě, jak se liší. Addie je pravděpodobně doposud nejpopulárnější, někdo má ale nejraději Tvář magie, někdo zase Darebáky. Někteří čtenáři vyrůstají postupně se mnou. Každá kniha si musí najít toho svého. Čtenáři ale vědí, co chtějí a co ode mě dostanou. Možná ne happy end, ale vždycky naději. Procházku peklem, která ale jde přežít. Stín, ale také světlo.
Můžou se s nadpřirozenými postavami z různých historických období identifikovat současné ženy?
Lidé někdy říkají, že fantasy literatura je útěk. I realistická literatura je ale útěk. Kdykoli si čtete o životě někoho jiného, utíkáte od toho svého. Já se snažím podávat nadpřirozený svět jako realitu, historii jako současnost. Když budete číst třeba Pána prstenů od J.R.R. Tolkiena, přenesete se ze svého života do Středozemě. Já ale chci, abyste zůstali ve svém světě a věřili, že i v něm existují kouzla a magie. Aby se pro vás fantazie stala skutečností. Jako děti neustále žasneme a hrajeme si, s věkem o to ale přicházíme. Já vás k tomu chci vrátit.
Čím vás tak fascinují upíři?
Je to svět temna i romance. Upíři jsou přitažliví, a zároveň nahánějí hrůzu. Vymykají se genderu. Jsou svobodní. Jsou to predátoři. V upírských příbězích ženy často vystupují jako oběti. Já ale nechci být oběť. Chci být predátor.
Označila byste se za feministku?
Absolutně. Musím jí být. Ženy si zaslouží to samé, co muži. Mají právo mít touhy a potřeby. Není na tom nic radikálního a nepřestává mě překvapovat, že to za radikální považované je. Kdykoli vyjdu jako žena do světa, jsem v nebezpečí. Jsem kořist mezi predátory. Moje postavy jsou ale samy predátory. Nemusejí se bát – a v tom je ta velká síla.
Píšete queer postavy. Jste spokojená s tím, jak současná literatura pojímá LGBTQ+ témata?
Queer postavy se dlouho vyskytovaly jen v realistických příbězích. Buď šlo o coming out nebo zpracovávaly svou jinakost a trauma. Anebo byly queer jen proto, že to bylo relevantní pro příběh. Co to ale znamená? Že queer postavy nemají stejnou roli jako heterosexuální postavy. Heterosexuálové jsou hrdinové, padouši a všechno další, co vás napadne. Queer postavy jsou klaďasové nebo prostě queer. Proč ale taky nemůžou zabíjet nestvůry?
Ve vašich příbězích můžou.
Ano. Snažím se v tomto ohledu přispívat ke změně. Proto jsem napsala zápornou lesbickou postavu. Protože pokud queer postavy nebudou v příbězích dělat všechno jako všichni ostatní, nebudou to opravdoví lidé. LGBTQ+ literatura je pořád považovaná za „niche“ (úzký specializovaný segment trhu, pozn. redakce). Mou výhodou je, že moje knihy se hodně čtou. Když tedy napíšu o lesbických upírkách, nebudou v knihkupectvích zastrčené někde ve spodním regálu, ale dostanou hodně prostoru všem na očích. Nakladatele a knihkupce nezajímá téma, ale jak se kniha prodává. Když pak tedy přijde nějaký další queer autor, nebude už pro něj třeba tak těžké se prosadit.
Proč je podle vás tak populární žánr young adult?
V YA je všechno obrovské. V tomto životním období zažíváte mnohá poprvé. První láska, jakákoli nová zkušenost má tedy obrovský význam. Přijde vám, že vám mění život. Jako YA autor to tedy můžete „pustit na plný pecky“. Já se ale ve své tvorbě vyvíjím. Psala jsem YA literaturu i literaturu pro děti. Teď bych to ale označila jako pro dospělé. Když píšu pro jiné věkové skupiny, musím se vrátit do doby, kdy jsem to sama prožívala. Vzpomínám na desetiletou nebo sedmnáctiletou Victorii. Psát pro dospělé je tedy teď nejpřirozenější, protože to taky žiju.
Jak přijímáte stárnutí? Bavily jsme se o upírech, kteří jsou nesmrtelní.
Děsí mě. Ne to, že se fyzicky měním, ale že mi utíká čas. Už teď vím, že nikdy nebudu mít dost času napsat všechny příběhy, které bych chtěla. Život hrozně letí. Chtěla bych ho umět stopnout a mít rok třeba jen na čtení, další jen na psaní.
Jak je možné, že jste napsala přes dvacet knih, a pořád máte nové a nové nápady?
Každý v sobě máme studnu kreativity a já ji neustále naplňuju. Uměním, filmy, knihami… Za rok přečtu kolem sto padesáti knih. Ne abych se od druhých inspirovala, ale abych dobila svou kreativitu.
Co vám ale dává sílu přežít tak dlouho v “zákeřném” americkém knižním průmyslu?
Přiznám se, že vztek. Na začátku ve mě nevěřili. Říkali, že o knížky nebude zájem, že o těchto tématech lidi nebudou chtít číst. A mě baví posouvat hranice a dokazovat, že se mýlí.
Co byste nám doporučila k přečtení?
Čtu knihy, které jsou něčím zvláštní, možná až trošku divné. Miluju horory Stephena Grahama Jonese nebo třeba knížku Bunny od kanadské autorky Mony Awad.
Vydalo nakladatelství Booklab, říjen 2025
V. E. SCHWAB (* 1987)
Americká autorka fantasy románů pro děti, mládež i dospělé. Patří mezi nejprodávanější autorky v žebříčku New York Times a od roku 2013 napsala přes dvacet románů. Z toho prozatím nejpopulárnější Neviditelný život Addie LaRue nebo Temnější tvář magie, která získala cenu Telegraph za nejlepší young adult knihu roku. Je autorkou i řady sérií, např. Tvář magie nebo Darebáci. Nejnovější román Pohřběte kosti mé v půlnoční půdě se v USA stal hned po vydání bestsellerem. Pohybuje se mezi USA, Francií a skotským Edinburghem.
text: Marie Vejvodová
foto: Vladimír Šigut
