V těchto dnech vstupuje do kin Hamnet, filmová adaptace oceňovaného románu Maggie O’Farrellové inspirovaného životem Williama Shakespeara. Knihu jsem před pěti lety zhltla na jeden zátah, a na filmovou verzi se tudíž mimořádně těšila. Režisérka Chloé Zhao obsadila do hlavních rolí Paula Mescala a především úchvatnou Jessie Buckley jako Shakespearovu manželku. Kritici nešetří chválou – ale co ona věčná otázka: je lepší kniha, nebo film?
Co nám vlastně zůstalo po Shakespearovi? Velké dílo: mimo jiné 39 her a 154 sonetů. Shakespeare jako autor změnil podobu dramatu i jazyka, stal se symbolem literárního génia, jemuž rozumíme především skrze dílo. Z jeho osobního života se však dochovalo překvapivě málo. Několik úředních záznamů, pár podpisů, portrét, závěť. A o jeho rodině víme ještě méně.
To málo, co je doloženo, jste se nejspíš dozvěděli už na hodinách literatury: Manželský pár, který žil v osmdesátých letech šestnáctého století v Henley Street ve Stratfordu, měl tři děti, starší Susannu a mladší dvojčata Hamneta a Judith. Hamnet zemřel v roce 1596 ve věku jedenácti let. Zhruba o čtyři roky později napsal jeho otec hru Hamlet.
Maggie O’Farrellová se Hamletem zabývala už od dospívání. Teprve při studiu Shakespearova životopisu však narazila na zmínku o jeho synovi, který v jedenácti letech zemřel na dýmějový mor. Poznámka, že v době vysoké dětské úmrtnosti rodiče podobné ztráty „brali jako běžné“, ji zarazila. Jak by smrt dítěte mohla nezanechat žádnou stopu – zvlášť když o několik let později vznikla hra Hamlet?
Také o jeho manželce se z životopisů dozvíte jen to, že byla o osm let starší, prostá venkovanka a do manželství rukavičkářova syna vlákala pokoutně, takže s ní byl tak nešťastný, že před svou rodinou utekl do Londýna. V závěti jí odkázal jen svou „druhou nejlepší postel“, to musela být strašná fúrie! Jenže Anne Hathawayová, nebo také Agnes, jak ji ve své závěti jmenuje její tatínek, pocházela z bohaté rodiny, měla slušné věno, tak proč by měla stát o nějakého holobrádka bez práce?
A tak se O’Farrellová rozhodla, že příběh uchopí jinak. Dlouho se jí to nedařilo. Když Hamnet konečně spatřil světlo světa, měla už na svém kontě osm jiných knih. Narodily se jí tři děti. A mnohokrát se ocitla v situacích, které ji donutily zvažovat lidskou smrtelnost.
Z těchto zkušeností tedy vzešel Hamnet: román o mimořádné ženě, jejíž jméno se většinou zmiňuje jen na okraj, o poutu mezi dvojčaty a manželství poznamenaném žalem i o jedné bleše, která se nalodí v Alexandrii. O rodičích a dětech, o ztrátě a o lásce a událostech, které vedly ke vzniku nejznámějších literárních děl historie. Ústřední postavou není Shakespeare, ale Agnes, žena se silným vnitřním životem, napojená na přírodu, obdařená intuitivním poznáním i bolestnou zkušeností mateřství. Autorka mužskou historii nepřepisuje, jen ji doplňuje o ženskou perspektivu, o pohled do míst, která dosud zůstávala v pozadí. S podobnými tématy mimochodem pracuje i v dalších knihách, které v češtině vydalo nakladatelství Argo: Portrét novomanželky a Kdo mě vzal prvně za ruku. Vždy ji zajímají ženy, emoce, tělo, paměť a tichá místa příběhů.
Vydalo nakladatelství Argo
Velkou zásluhu má na jejich působivosti autorčin jazyk: smyslový, rytmický, přesný a zároveň lyrický. O’Farrellová umí zpomalit čas na jediném gestu i vystavět napětí z obyčejné cesty krajinou. České překlady Terezy Markové Vláškové tuto kvalitu citlivě zachovávají; ostatně právě za překlad Hamneta byla oceněna tvůrčí prémií v rámci Ceny Josefa Jungmanna.
Filmové zpracování přirozeně vyvolává otázku, jak lze takto niterný, jazykově ukotvený román převést do obrazů. Adaptace režisérky Chloé Zhao sází na silné herecké obsazení a vizuální působivost. V době, kdy článek vzniká, si už snímek stihl odnést několik cen včetně Zlatého glóbu, který za svůj mistrný výkon získala také Jessie Buckley, představitelka Agnes. Režisérka i herečka jsou zároveň žhavými adeptkami na Oscara, a právem.
K radosti čtenářů se na scénáři podílela sama autorka, tudíž film nevykazuje časté nešvary adaptací, které si s předlohou dělají, co chtějí. Některé motivy však přesto musely být zjednodušeny, jiné přesunuty do symbolické roviny – kniha pracuje s časem a perspektivou svobodněji, než si film obvykle může dovolit. I přes svou věrnost dvouhodinový film nemůže pojmout všechny detaily románu a není to chyba, prostě jen omezení, které plyne z jiného způsobu vyprávění.
Otázka, zda je lepší kniha, nebo film, mívá v literárních kruzích zpravidla předem danou odpověď. Kniha je hlubší, vrstevnatější, přesnější. A v případě Hamneta to do značné míry platí: román Maggie O’Farrellové zůstává jedinečný svou řečí, schopností vtáhnout čtenáře do nitra postav a zpřítomnit žal jako pomalý, tělesný proces. Filmová adaptace Chloé Zhao však tuto nerovnost překvapivě vychyluje. Nesnaží se román „překonat“ ani ho ilustrovat, ale nachází k témuž příběhu vlastní cestu – skrze obraz, ticho, tváře a krajinu. V klíčových scénách dokáže emoci zprostředkovat s až znepokojivou intenzitou.
Hamnet tak existuje ve dvou podobách, které se nesnaží jedna druhou převálcovat. Kniha dává hlas tomu, co v dějinách zůstalo nevyřčeno, film tomuto hlasu propůjčuje tvář. A právě v tom spočívá jejich společná síla: v připomínce, že za velkými díly nestojí jen génius, ale i ztráta, ticho a láska, které si našly cestu do umění.
Text: Anna Kučerová
Foto: se svolením CinemArt
