Příběhy, které vyprávěla dětem cestou ze školky, se staly předobrazem první knížky herečky Moniky Zoubkové: "Šťastných konců není nikdy dost."

13.09.2023 | Rozhovory
Příběhy, které vyprávěla dětem cestou ze školky, se staly předobrazem první knížky herečky Moniky Zoubkové: "Šťastných konců není nikdy dost."

Známe ji z divadla, televize i filmu. Monika Zoubková je ale také autorkou dvou originálních dětských knížek, které vyprávějí o lásce, laskavosti, naději, a hlavně o rodině a její soudržnosti. A taky se hemží nadpřirozenými bytostmi.
 

S píšícími herci a herečkami se v posledních letech roztrhl pytel. Čím si to vysvětlujete?

Herci jsou od podstaty tvůrčí lidé, někdo skládá písničky, někdo maluje a jiný píše. Dnešní doba nabízí spoustu možností seberealizace. Takže mě psací mánie herců vůbec nepřekvapuje. Vnímám jako povzbuzující faktor, že je nás víc.
 

Co přivedlo ke psaní vás? Náhoda, nebo jste k tomu tíhla už dřív?

Mám dvě dcery, a právě ony byly hlavním impulsem, proč jsem se do psaní nakonec vrhla. Sama jsem netušila, jak moc mě to bude bavit a jak se v tom najdu. Už jako malá jsem si psala deník, v pubertě pak básničky. Hodně jsem četla a snila snad jako každý knihomol, že jednou napíšu svou vlastní knihu. Po JAMU jsem přemýšlela o studiu na Škvoreckého literární akademii, ale nakonec plně zvítězilo herectví. Ale alespoň jsem prošla kurzem tvůrčího psaní. Lákalo mě vytvořit si svůj vlastní text, svůj fantazijní svět. Psaní mi nabízí možnost být sama sebou. Je to velmi osvěžující, protože v divadle jsem závislá na daném textu a vedení režiséra. Řekla bych, že je to pro mě relax a také určitý únik.
 

Jak to přesně vypadá, když jste v tvůrčím procesu?

Obě knížky jsem psala v době, kdy jsem zrovna nezkoušela v divadle. Spojit dvě tvůrčí roviny, navíc s rodinou, by bylo nad mé síly, protože obojí vyžaduje soustředění a přípravu. Ke psaní potřebuji klid. A ten nastává, když jsou děti ve škole. Takže ideální čas je pro mě dopoledne. Vyvenčím psa, udělám si kafe, které nakonec vypiju studené, protože na něj v tom zápalu zapomenu. Naše fenka Berry je takový můj časoměr. Kolem jedné se protáhne, že je čas si něco dát. Pak už nemám šanci. Pokud večer nehraju v divadle, pokračuju v psaní i večer, když už děti, kočky i pes spí, ale to pak usínám i já.
 

A proč se zaměřujete zrovna na žánr, ve kterém vystupují nadpřirozené bytosti a dobro vítězí nad zlem?

Vždycky jsem tíhla ke šťastným koncům, kterých není nikdy dost. Dnes se děje spoustu negativního. Ve svém životě potřebuji harmonii a tu nalézám v pohádkách, které v sobě nesou poselství lásky a naděje. A strašidla mě vždycky přitahovala. Při psaní obou knížek jsem si na nich úplně ulítla. Nadpřirozené bytosti narušují běžný děj, nechovají se podle očekávání, kladou hrdinům nástrahy, dodávají příběhům tajemný nádech a probouzejí v nás fantazii. A to mě baví.
 

Schválně, jakou dětskou knížku máte nejraději?

Z dětství mi zůstala v paměti Hra na Betsy Bowovou, kdy se dívka propadne do minulosti. Před pár lety jsem ji vyhrabala a četla ji i své mladší dceři. Jinak jsem milovala Staré řecké báje a pověsti nebo Knihu o pravěku s nádhernými ilustracemi Zdeňka Buriana.
 

Vaše první knížka Brok, Flek a strašidla vyšla před třemi lety. Jak vznikala?

Když byly děti menší, vymýšlely jsme si cestou ze školky různé příběhy. O lese, ve kterém straší, o pejscích a panu hajném, kteří strašidelné potvůrky napravují. Bavilo nás to. Říkala jsem si, že je to tak hezké, že to musím uchovat. Ty, které mi zůstaly v hlavě, jsem nakonec sepsala. Ve výsledku z toho byla amatérská knížečka, kterou jsem nechala vytisknout v několika exemplářích jako památku, děti si ji samy ilustrovaly. Stala se pak základním předobrazem mojí první skutečně vydané knížky, která vznikla až mnohem později. Příběh se mi zdál i po letech nosný, a tak jsem ho zkusila rozvinout. Po roční práci jsem ho pak poslala do nakladatelství.
 

Podílela jste se nějakou měrou i na ilustracích?

Měla jsem štěstí na obě výtvarnice mých knížek – Michaelu Fleissig a Renátu Tšponovou. Obě vycházely z mých představ a přání, ale zároveň jsem přijímala i jejich pohled. Neměly s knižními ilustracemi zkušenosti, ale zvládly to nad očekávání. Měla jsem dost jasnou představu o obálce nebo jakou by měly mít ilustrace barevnost, co by měly vyzařovat. Posílala jsem jim tehdy i charaktery a popis postav, strašidel, dokonce i slepic. Potkávaly jsme se, vyměňovaly si maily a vypily u toho mnoho kávy… Pak nastala fáze, kdy jsem pro změnu s grafikem řešila strukturu textu, usazení obrázků a spoustu dalších technických detailů. Chtěla jsem, aby Putování za minísky mělo ještě víc ilustrací než první knížka, což se nakonec povedlo. 
 

Oba tituly spatřily světlo světa pod hlavičkou nakladatelství XYZ, které patří pod Albatros Media. Jak byste vaši spolupráci definovala?

Vzhledem k tomu, že jsem dosud pracovala jen s nimi, nemám zatím srovnání. Jsem jim vděčná za důvěru, s jakou přijaly můj první i druhý rukopis. A moc se těším na křest, který připravujeme. Proběhne v půlce září.
 

Jaká ta druhá knížka z vašeho pohledu je?

Moc jsem si přála, aby jí prostupovala něha a laskavost. Aby byla veselá a dobrodružná. Mám ráda knížky jako Tobiáš Lolness nebo Řeka, která teče pozpátku. Pocit z nich jsem chtěla zachytit i v mém příběhu. Jde o volné pokračování mojí první knížky, hlavní postavy tedy zůstávají, ale přibylo pár poťouchlých a zlomyslných strašidel.
 

Máte nějakou svoji oblíbenou postavu? Někoho, komu fandíte víc než ostatním?

Do každé z postav, strašidel či pejsků jsem vložila kus sebe. Je těžké ukázat na jednoho z nich. Fandím lásce, která mezi nimi prorůstá.
 

Co vašemu psaní říkají vaše děti?

Čím jsou starší, tím víc cítím jejich podporu. Ptám se na jejich názor. A někdy mají trefné připomínky a nápady. Stejně tak jako text komentovaly i vznikající obrázky. Starší dcera studuje na Hollarce, mladší dcera je zatím na výtvarném oboru na základce. Jejich pohled je pro mě důležitý. Ráda bych jednou vytvořila knížku, která bude naše společná.
 

Takže máte v hlavě další náměty a budete v psaní pokračovat?

Doufám, že ano. Chtěla bych. Nejtěžší je začít, najít si čas a odhodlat se. Jakmile mám hlavu ponořenou v příběhu, už mě nic nezastaví. Ráda bych ještě pokračovala v dětské sféře, tam je mi dobře. Ale už pokukuji i po té dospělácké. Zachycuji střípky a nápady, a mám několik krátkých textů, které bych časem ráda rozvinula. Zajímal by mě povídkový žánr, ten bych ráda zkusila.
 

Jaký příběh vám aktuálně leží na nočním stolku?

Miluji vůni knih, starých i nových, jsou důležitou součástí mého života. Vlastně čtu pořád. Před rokem jsem objevila skvělou irskou spisovatelku Sally Rooney, od které jsem přečetla vše, co vyšlo v českém překladu. Dočetla jsem úžasnou knihu Euforie od Elin Cullhedové a právě mám rozečtenou knížku Kde zpívají raci od Delie Owensové. No a taky samozřejmě miluju Elenu Ferrante a Margaret Atwoodovou.  Ale mám ráda i české autorky Petru Soukupovou nebo Kateřinu Tučkovou. A docela často poslouchám audioknihy.
 

Právě startuje nová divadelní sezona. Co vás v ní čeká?

V prosinci začínám zkoušet komedii v pražském divadle Studio DVA. A na jaře snad vznikne představení, o kterém už několik let přemýšlím. S kolegou Michalem Kernem jsme ve fázi plánování a hledání prostoru. Jinak pevně doufám, že se mi během podzimu podaří převést do audio podoby moji druhou knihu. Ta první už je v namluvené verzi na světě dva roky.


Na podzim se objevíte i ve dvou filmech Věčný klid a Bratři. Jaký vztah máte po těch letech k filmové kameře?

Užívám si seriálovou, ale zejména filmovou práci, pokud se naskytne. Ta je totiž detailnější, pomalejší a hlubší. Natáčení vždycky provází jisté vzrušení. Jde o hereckou práci, která má vyšší kvalitu, ambice a je inspirativní. Na druhou stranu z filmu vás můžou oproti divadlu třeba i vystřihnout. Tak snad to nebude můj případ…

 

Monika Zoubková vystudovala gymnázium a poté JAMU. Už na škole jí nabídli účinkování ve spolku Kašpar, kde působí dodnes. Aktuálně ji můžete vidět i v divadle Studio DVA nebo v Divadle Palace. Zahrála si např. v seriálech Ordinace v růžové zahradě, Četnické humoresky či Případy mimořádné Marty. A ve filmech Taková normální rodinka nebo Operace Dunaj. V roce 2020 jí vyšla knížka Brok, Flek a strašidla (2020), letos v srpnu její volné pokračování Putování za minísky (2023).



text: Martina Vlčková
foto: Monika Navrátilová

Nepřehlédněte

Z téhle knížky vám bude větší horko než ze sluníčka: Zakázané uvolnění je svůdným rozptýlením, které si užijete nejen o letní dovolené

25.07.2024 | Tipy na knihy

Podmanivé Divé ženy jako klenot vaší knihovny. Debutový román australské rodačky Emilie Hart ve vás bude rezonovat ještě dlouho po jeho dočtení

23.07.2024 | Tipy na knihy

Legendy a latéčka namlsaly čtenáře na feel-good fantasy, prequel Knihkupectví a kostní prach pokračuje ve vytyčené cestě. Co dělala sympatická orkyně Viv, než si založila kavárnu?

22.07.2024 | Recenze

Barbaři z ledové planety: Ze zajetí do víru vášně na planetě ledu. Tato knih přivodí ruměnec na tváři i zběhlým čtenářům erotických románů

19.07.2024 | Recenze

Naučte se cizí jazyk poslechem: Díky audioknihám se můžete pomalu zlepšovat po celý rok a na dovolené se pak v klidu domluvíte sami

18.07.2024 | Ostatní

magazín knihkupec

je nezávislý tištěný měsíčník přinášející informace o knižních novinkách, rovněž ale o důležitých událostech ze světa kultury a umění.

Tento portál je neúplným zrcadlem jeho redakčního obsahu. Některé články, recenze, knižní ukázky a pod. vycházejí pouze v jeho tištěné podobě. Pro tu ovšem musíte navštívit některé kamenné knihkupectví, kde jej dostanete zdarma ke svému nákupu.