Fosilie Michala Kašpárka se objevila v řadě tuzemských výběrů a žebříčků nejlepších knih loňského roku. Oblíbený český herec a dabér Saša Rašilov ml. nyní spojil síly s vydavatelstvím OneHotBook a převedli kousavý román o problematických mezigeneračních vztazích do audioverze.
Fosilie patří mezi nejoceňovanější české prózy loňského roku. Čím vás osobně tahle kniha nejvíce zaujala, popřípadě překvapila?
Tím, že sází na tak zdánlivě minimalistickou věc, jako jsou vztahy tří generací uvnitř jediné rodiny. Jako herec mám takové motivy rád z divadla – dobrý příběh vždycky stojí na vztazích, protože právě ty vytvářejí dějové drama.
Kašpárkův text bývá označován za „katalog mezigeneračních nedorozumění“. Odnášel jste si z jeho četby podobný pocit? A jak aktuální je podle vás toto téma pro současnou českou společnost?
Velmi aktuální (smích). Je pro mě ale do určité míry útěchou, že člověk v průběhu četby reflektuje i svůj příběh a v některých situacích se poznává. Asi nejsnáze se mohu identifikovat s postavou Vladimíra, který je mi blízký nejen věkem, ale řeší i podobné věci v životě – jednak je to onen věčný dialog s rodiči, jednak výchova vlastních potomků. Najednou sledujete ten zlomový okamžik, kdy se z vašeho dítěte začíná stávat dospělý jedinec s vlastními názory. Má generace je dnes hodně konfrontovaná s tím, jak se to, co jsme zavedli nebo vybudovali, s odstupem času přijímá a s jakou odezvou se to setkává. V tom je mi Fosilie velmi blízká.
Vychází v únoru v OneHotBook.
Autor si při psaní hlavního hrdiny Vladimíra údajně představoval právě váš hlas. Do jaké míry jste tedy s postavou souzněl? Bylo tam i něco hlubšího než zmiňovaná mezigenerační zkušenost?
Vladimír je člověk, který podobně jako já s přibývajícími léty a zkušenostmi prochází metamorfózami, kotrmelci, převleky. Vyvíjí se. V jádru je ale pořád znát vliv jeho dospívání za socialismu, během něhož musel člověk obstát sám před sebou a před vlastním morálním kodexem. Co je pravda, a co je lež? Co má hodnotu, co ji nemá? Hrdina má v tomto ohledu velmi poctivý přístup: nic si nenalhává a snaží se být k sobě i ostatním upřímný, třeba v otázce, jestli dětem dává to nejlepší. S tím velmi souzním...
Máte vy sám nějaký recept, jak neztratit kontakt s mladou generací, jejím jazykem a viděním světa?
Kultura – to je to, co umí lidi spojovat. Pohybuji se v ní celý život a považuji ji za ohromně důležitý prostředek dialogu. Snažil jsem se ho se svými dětmi neztratit a doufám, že se mi to daří. Například pokud vím, jaká hudba se jim líbí, pokouším se k jejich výběru přistupovat pozitivně. Neříkám si, že tohle pro mě není, naopak chci té hudbě porozumět a skrze ni také jejich řeči, která jako by občas vyžadovala překladač. Neočekávám, že mi budou děti hned všechno servírovat, a tak dávám najevo, že mám sám zájem dozvědět se víc.
Když se vrátíme zpět ke knize, kromě Vladimíra jsou v textu také postavy jeho tatínka, bývalého tělocvikáře, a dvacetileté dcery, ekologické aktivistky. Kde jste hledal inspiraci pro jejich ztvárnění?
Na umění je úžasné, že i když někdo popíše jedinečné detaily, klidně diametrálně odlišné od mých zkušeností, pořád v nich lze najít hodně styčných ploch. Já například neměl takového otce, jaký je popisován v knize. Ani žádná z mých dcer není zapálená ekologická aktivistka. Přesto při četbě začnete cítit a prožívat věci jejich optikou. Do mluveného projevu mi prosakují vlastní radosti i bolesti z rodinného soužití, protože kniha popisuje něco, co je na vztazích univerzální.
Coby interpret audioknih máte bohaté zkušenosti, ovšem ve studiu OneHotBook jste nahrával poprvé. Bylo načítání Fosilie něčím specifické?
Čtení audioknih je zábavná práce. Při četbě Fosilie jsem se prvně setkal s režisérkou Natálkou Deákovou a jsem za to velmi rád. Vždycky je skvělé, když máte při čtení kromě zvukaře i režiséra, který vám naslouchá a hlídá vás.
A komu všemu byste doporučil poslech Fosilie?
Všem, kdo se snaží žít s ostatními. Což jsou, doufám, téměř všichni.
Text: Michaela Merglová
Foto: Michaela Merglová
