Petra Hůlová patří k nejpřekládanějším a žánrově nejvšestrannějším českým prozaičkám. Její tvorba sahá od psychologických sond do mezilidských vztahů, přes dobrodružné příběhy a alternativní českou historii až po dystopii. Liščí oči jsou autorčiným prvním románem pro mládež. Navnaďte se ukázkou...
Liščí oči je první román pro mládež, který Petra Hůlová napsala. Příběh je kombinací dobrodružného příběhu a alternativní historie a zcela popírá poučku, že historie nezná kdyby. Třináctiletá dvojčata Edu a Zuzku naláká liška, která se zničehonic objeví u nich v koupelně, do tunelu vedoucímu do jiné doby. Je 22. srpna 1968, kolem nich duní ruské tanky, ale oni dva jsou ve dne naštěstí neviditelní. Babička bydlí pořád na stejné adrese a snad by bylo možné zachránit dědu, který právě v těchto dnech padl na barikádě. Začíná dobrodružství, v němž se dostanou k lidem, o kterých dosud četli jen v učebnicích dějepisu, a na místa, kam se jen tak někdo nepodívá. Při záchraně dědečka se jim podaří změnit historii Československa po srpnu 1968. A ta liška? Nemá oči jako jejich babička?
Ukázka:
A pak to řekla ségra. Řekla: „Brácha, my jsme neviditelný!“
A stejně jsme pak chlapovi ještě dlouho mávali rukama před obličejem, jako bychom čekali, že se ukáže, že se pleteme. Nepletli jsme se. Začali jsme skákat po věcech na jeho vozíku. Chlap přiskočil, chytl třesoucí se vozík a vystrašeně se rozhlížel kolem.
Ségra slezla dolů. „Edo, přestaň skákat. Podívej, jak je z toho rozhoupanýho vozíku zmatenej,“ řekla.
Opatrně jsem slezl dolů.
A i přes ten strach nebo spíš strašně divnej pocit jsme se začali smát přímo vedle vozíku. Chlap se mezitím dal zase do práce a vůbec nás nevnímal.
„Hele, koukej na něj,“ prohodila ségra, „jak nakládá ty židle.“
Znovu jsme se div nepotrhali smíchy. Stačilo, aby jeden z nás na chlapa ukázal, a hned jsme dostali další záchvat smíchu. Běhali jsme kolem jako blázni a na střídačku jsme mu foukali do obličeje. Otráveně si ho otíral a máchal kolem rukou, jako by chytal neviditelnou mouchu. Zuzka mu pak chtěla vyndat pár věcí z vozíku, jakože schválně, a jak by se tvářil, kdyby mu zmizely, ale tohle jsem mu dělat fakt nechtěl, a ani na něj sahat. Vtom jsem si všiml, co má v kapse saka. Ukázal jsem na to.
„A co má bejt?“ pokrčila Zuzka rameny. „Chceš mu to zkusit vytáhnout, aby si toho nevšimnul?“
„Jo, přesně to bych chtěl. A víš proč?“
„Abychom zjistili, jestli to dokážem?“
„Ne. Pořádně si prohlídni, co to je.“
Zuzka udělala pár kroků k chlapovi. „To jsou ty včerejší noviny, ne?“
„No právě.“ Opatrně jsem došel až k němu.
„Tři, dva, jedna, teď,“ odpočítala ségra a já noviny pomaloučku a nenápadně vytáhl chlapovi z kapsy. Sedli jsme si s nimi o kus dál, abychom si je v klidu prohlídli.
„Rudé právo. To neznám.“
„Myslím, že takový noviny vůbec neexistujou. Aspoň ne v Praze.“
„A podívej na ty divný názvy článků. Národe, drž v těžkých chvílích spolu. Nevzdáme se. Československý rozhlas varuje: nenechme se vyprovokovat.“
„Hodně divná grafika. A mažou. Hele.“ Ségra mi ukázala palec. Měla ho celý špinavý od tiskařské černi.
„A teď koukej na tohle. To je gól!“ dodala Zuzka. Vpravo nahoře nad názvem novin bylo datum. „No to mě podrž. To je vrchol. Že neuhodneš, co je dneska za den?“
„Čtvrtek,“ povídám. „Nebo vlastně už pátek.“
„A kolikátýho?“
„22. srpna.“
„Ale kterej rok?“
Ségra mi rukama zakrývala oči, abych se nemohl podívat.
„Pusť mě!“
„Tak abys věděl, je 22.srpna 1968!!!“ rozkřičela se ségra na celé kolo.
Už mě nedržela, mohl jsem se podívat sám. Na novinách bylo vpravo nahoře datum 22. srpna 1968 a vlevo od něj nápis „Proletáři všech zemí, spojte se“. Byli jsme v minulosti. V komunismu, o kterým nám toho máma s tátou tolik vyprávěli. Ocitli jsme se se Zuzkou v době, o které jsme se učili v dějepise.
(text: Helena Herynková + ukázka z knihy, foto: Martin Ryz)
