Obálka je tváří knihy, zprostředkovává první kontakt čtenáře s příběhem uvnitř. „Stačí, aby byla černá, a už oproti bílé barvě vytváří otázky – Je to tma? A co je v ní?“ říká Emil Křižka, autor obálek knih Stephena Kinga, Johna Grishama, Eda McBaina a řady dalších spisovatelů. Ve své pracovně v Rožnově pod Radhoštěm vypráví mezi policemi plnými knih i o tom, jak mu pomáhá umělá inteligence.

Jak jste se jako kamenosochař dostal k návrhům knižních obálek?

Když jsem se hlásil na uměleckou průmyslovku v Uherském Hradišti, tak jsem chtěl hlavně malovat obrazy. Jako Rembrandt a Dalí. Na základě zkoušek mi ale řekli, že mám 3D cítění, že je takových lidí méně, a že bych se víc hodil na kamenosochaře. Nakonec to bylo fajn. Naučil jsem se spoustu věcí, ale malování mě neopustilo.

A jak přišly ty knížky?

Úplně náhodou. Živil jsem se už dlouho grafikou, katalogy, vším možným, ale pořád jsem měl nutkání vyprávět příběh. Chtěl jsem tehdy napsat filmový scénář a kamarád mi poradil, ať příběh napíšu jako knihu. Trvalo mi strašně dlouho, než jsem se naučil psát jako autor, ale v průběhu jsem si navrhoval obálku, a přemýšlel o propagaci. Ke knize jsem vytvořil video trailer, to se u nás ještě nedělalo. Další jsem pak začal tvořit na zakázku, k tomu se přidaly knižní obálky. Tak jsem se zase vrátil k malování, i když digitálně. Obálky jsou dneska jako moje obrazy. Mohu přijít do knihkupectví, vždycky mám nějakou výstavu.

Měl jste malování v rodině?

Rodiče nemalovali. Táta měl z kreslení snad dokonce trojku. Já jsem ale maloval od mala, od první třídy jsem si místo písemky kreslil třeba parašutistu. A když mi to učitelka zakázala, tak jsem pomaloval křídou parkoviště před školou.

Na čem jste v dětství vyrůstal?

Fascinovaly mě filmy, vyprávění příběhů. Bavily mě časopisy o filmech, v knihovnách jsem si půjčoval knížky hlavně kvůli obrázkům. Vždy jsem všechno vnímal víc v obrazech.

Jaká knižní obálka přišla jako první po té vaší knize?

Jmenovala se Poslední vlkodlak. Zajímavá byla tím, že mě zapomněli uvést jako autora. Zrovna u té první!

Jsou vám blízká hororová a mysteriózní témata?

Jsem založený na atmosféře a tajemnosti. Každý obraz nebo jiné umělecké dílo vnímám jako výplod vnitřního pnutí. Všechny thrillery, dramata, horory, fantasy, temnější věci… Tam všude se dobře pracuje s atmosférou, což mě zajímá. Bizarní věci jsou pro mě prostě zajímavější.

Proč?

Mám krásný život, dvě zdravé děti, ale dnešní době chybí animálno. Baví mě proto někdy přemýšlet temněji, brutálněji. Není špatné zažít emoce strachu. Od dětství mě fascinoval, a stále fascinuje, obraz v kroměřížském zámku, kde Apollon stahuje Marsyase z kůže. Když jsem byl menší, tak jsem se ho bál. Můžete na něm ale pozorovat spoustu detailů a složit si hutný příběh.

V dnešní době už chlapi nechodí na lov na mamuty, nemají strach z divokých prasat nebo tygrů. Adrenalin vymizel pro ty, kteří ho ze strachu odmítají. Dneska vás ohrozí maximálně auto na přechodu. Thrillery a horory, ať už jako knihy nebo filmy, jsou pro lidi potřebným ventilem. Já se zároveň cítím – když vytvářím jiný, tajemný svět plný nebezpečí – jako jeho tvořící bůh, přichází uvolnění. Je to podobné, jako když jdete na horor do kina. Bojíte se, ale je to vlastně v klidu.

Jste hodně vnímavý?

Hodně se rozhlížím kolem sebe, všímám si víc věcí než ostatní. Díky tomu dokážu tvořit obálku knihy, i když si jdu večer lehnout. Propojuju si v hlavě různé obrazy a druhý den ráno to jdu udělat.

Jak se na práci ladíte?

Časově pro mě není možné přečíst kvůli každé obálce celou knihu, to bych s mým čtením udělal jednu měsíčně. O čem je, má být zřejmé už z její anotace. Je fajn, když zadavatel nadhodí, co mu přijde zajímavé. Někdy se ptám, co si z knihy vybavuje nakladatel, překladatel nebo redaktoři. U překladové literatury se dívám na všechna vydání, která ve světě vyšla. Získávám obrázek, jak to každý z umělců viděl. Pak si všechno propojím, navnímám…

Nesvádí to k nevědomému kopírování?

Ze začátku jsem chtěl dělat věci jako ostatní, které jsem obdivoval. Jenže když jsem měl za sebou pár obrazů jako Salvador Dalí, udělal jsem je sice já, ale nebyl to můj styl. Postupem času člověk sám v sobě začne být upřímný, začne si věřit, i když se mu líbí i něco jiného. Někdy zapomínáme obdivovat sami sebe za to, jací jsme. Nyní, i když mě fascinuje nádherná obálka, tak ji přesto nekopíruji. Vnímám téma vždy trochu odlišněji, svou individuální optikou. Ze všech zahraničních obálek se inspiruji tím nejlepším a udělám to podle mě ještě líp. Ale nedělá mi problém, když zadavatel chce nějakou obálku, co nejvíce podobnou originálu.

Je nějaké nepsané pravidlo, co musí být na obálce knihy kromě názvu? A pomůže jí obličej, postava nebo symbol?

Je důležité správně propojit klíčové věci, o kterých kniha je. Ano, čtenáře přitahuje lidský obličej nebo postava. Lepší ale je, když postava není čitelná, je zezadu, v zajímavém pohybu. Obličej víc zaujme přetvořený, když je ho třeba půlka. Mám rád, když je na obálce vidět unikátní práce, a nikoliv fotka použitá z databáze, která se pak objeví klidně i na jiné knize. Databáze proto nepoužívám, chci tvořit. Skládám si vlastní obrázky z různých dílů, ladím je podle sebe. Stačí, aby obálka byla černá, a už oproti bílé barvě vytváří otázky – Je to tma? A co je v ní? Máte to jako se studnou. Podíváte se do ní a kladete si otázky – Je tam jen voda? Je tam mrtvola?

Když si čtenář v Česku koupí knihu od autorů jako jsou John Grisham, Ed McBain nebo Stephen King, jak velkou má šanci, že se setká s obálkou od vás?

Ed McBain – od něj jsem dělal snad všechny nově vydané tituly, stejně tak jako u Grishama. A když jich je hodně od stejného autora, je ideální vymyslet svazující prvek. V případě McBaina je to použití bílé barvy se skvrnou, ve které se něco mění. A King? Vždycky byl můj sen dělat ho u nás. Nejprve mi to nevyšlo, ale začal jsem tvořit obálky jeho knih na Slovensku. A nevím, jak se to stalo, ale už ho dělám i v Česku. Jediné, co mě trošku mrzí, že typografie není podle mě – nakladatelství už mělo zajetý jednotící styl. Podobné je to u slavné Duny. Udělám obrázek, ale typografie je daná, takže pak se přidá font písma, který se používal před dvaceti lety.

Co vás napadlo k Duně?

Když jsem ilustroval speciální edici Duny, snažil jsem se do ilustrací nedávat obličeje, abych čtenářům nevnucoval, jak kdo vypadá. U obálek ale tak striktní nejsem.

Vnímáte umělou inteligenci jako přítele nebo nepřítele?

Říká se, že grafici nebudou mít práci, protože všichni budou používat umělou inteligenci. Když s ní ale pracuji ve Photoshopu, tak mi hodně pomáhá, posouvá dosavadní limity. Mohu si dovolit spousty dalších, náročných věcí. Využívám ji ale jen proto, abych efektivněji dosahoval svých představ. Vím, jak to má vypadat, proto se nemohu spokojit, když mi umělá inteligence nabízí něco jiného. Stačit to může člověku, který vizuálně neví, co chce. Napíše nějaká slova jako zadání, výsledek ho potom ohromí. To ale není můj případ. Jedinečný lidský rukopis nenahradíte. Možná vzájemně kopírujeme jeden druhého, zároveň je v tom ale vždycky kus každého z nás. Z nových možností proto mám radost.

Jak s umělou inteligenci pracujete?

Na mé zadání mi nabídne tři věci. Třeba měsíční krajinu. Nejsem s výsledky spokojený, ale mohu vybrat různé části a pospojovat si je podle svého. Každý člověk má svůj jedinečný filtr.  

Obálky tvoříte na zakázku, máte dlouhodobé spolupráce s nakladatelstvími. Láká vás něco nového?

Určitě. U některých nakladatelů už mám svůj zajetý rukopis, protože přicházejí s podobnými požadavky. Kdyby přišel další nakladatel, s novými požadavky, může ze mě vytáhnout úplně něco jiného. To mě zajímá. Navíc se teď po natočení dvou celovečerních filmů cítím energeticky nabitý.

Emil Křižka (* 1973) je český grafik, ilustrátor a návrhář knižních obálek pro nakladatelství v Česku i na Slovensku, je také scenárista a režisér. Vystudoval střední uměleckou školu v Uherském Hradišti, obor kamenosochař. Obohatil knižní marketing o video trailery. Napsal knihy Mysterium Tremendum a Hořká múza, natočil krátký psychologický horor Ruchoth Raoth (2017) a úspěšné celovečerní filmy Hrana zlomu (2021) a Tři tygři ve filmu: Jackpot (2022).




Text: Jan David
Foto: se svolením Emila Křižky