Lucie Raušerová napsala knihu, která se nečte snadno – ale kterou nelze odložit. Ve své zpovědi Zrození síly z bolesti s odzbrojující otevřeností sdílí vlastní příběh zneužívaného dítěte, vyrůstajícího v prostředí závislosti, mlčení a bezmoci. V tomto rozhovoru mluví o cestě ke knize, o tom, proč už nechce skrývat pravdu, a také o tom, jak se z nejhlubšího dna může zrodit naděje.
Bylo pro vás psaní terapeutickým procesem, nebo spíše náročným návratem do minulosti?
Obojím. Každé psaní mě stálo kus sil, ale právě tím uzdravovalo. Nebylo to jen vzpomínání – spíš znovuprožití s vědomím, že tentokrát už jsem dospělá, že se mohu zastavit tam, kde tehdy nešlo, a pojmenovat, co tehdy zůstalo beze slov. Psaní mi umožnilo pochopit, co se vlastně stalo, a postavit se vedle té malé holčičky, která to kdysi nesla sama. Tím se něco uvnitř mě začalo měnit.
Ve vaší knize se nebojíte otevřeně mluvit o věcech, které společnost často raději nevidí. Co pro vás znamená „mluvit nahlas“?
Asi bych neřekla, že se nebojím. Bojím se – ale nenechala jsem se tím zastavit. Kdybych se nechala, nemohla bych dnes žít naplno ani psát. Mluvím o tom otevřeně, protože je to potřeba. Společnost musí vidět, co se opravdu děje, co není možné dál přehlížet – a začít s tím něco dělat. Mluvit nahlas pro mě znamená dát pravdě prostor, i když je nepohodlná. Znamená to vzít zpátky svůj hlas, který mi kdysi někdo vzal, a použít ho tak, aby mohl pomoci i jiným. Protože každé vyslovené slovo může změnit ticho, ve kterém někdo jiný stále zůstává uvězněný.
Byla některá pasáž při psaní obzvlášť těžká? Pokud ano, proč právě ta?
Celé psaní bylo těžké – každá část svým způsobem. Některé pasáže byly dojemné, jiné velmi zranitelné. Nejnáročnější pro mě ale byly ty, ve kterých popisuji konkrétní činy násilí. Tam to bylo opravdu těžké – vrátit se k nim, pojmenovat je a unést ten pohled znovu. Ale cítila jsem, že to musím udělat. Že to potřebuju napsat, aby to konečně mělo tvar, jméno a pravdu. A dnes, i když to ve mně pořád zůstává, vím, že už jsem jinde. Kdybych to psala znovu, už by mě to nestahovalo zpátky.
Vaše vyprávění je velmi syrové a autentické. Uvažovala jste někdy o tom některé věci „zmírnit“, nebo jste od začátku věděla, že půjdete takto do hloubky?
Nejen že jsem o tom uvažovala, ale skutečně jsem na začátku psala hodně zmírněně. Bála jsem se pravdy. Bála jsem se, že to neunesu, i toho, co na to řeknou čtenáři. Jenže pak jsem si uvědomila, že pokud chci, aby ta kniha opravdu pomohla, nesmí být zjemněná ani přizpůsobená tomu, co by čtenáři unesli. Musí být napsaná tak, jak se to skutečně stalo. Aby bylo vidět, co se děje, a že je potřeba o tom mluvit a něco s tím dělat.
Co byste vzkázala lidem, kteří prošli podobným traumatem, ale bojí se o něm mluvit?
To je hrozně těžká otázka, protože i když mohou lidé prožít podobné trauma, každý ho nese jinak. Každý potřebuje slyšet něco jiného. Já mohu jen říct, že vím, jak těžké to je. Vím, že s tím člověk někdy bojuje celý život. Ale chci vzkázat, že i když to bolí, neznamená to, že nás ta bolest srazila na kolena. Bolest nemusí být špatná – je to přirozená součást života. Je v pořádku, že nás některé věci bolí. Důležité je, aby nás ta bolest nestahovala zpátky, ale dovolila nám jít dál. Chci jim vzkázat, že i když si to často nemyslí, už teď v sobě mají všechno, co potřebují k tomu, aby mohli jít dál. Nemusí být silní pořád – stačí, když budou opravdoví. Síla často začíná právě tam, kde už ji nehledáme.
Myslíte si, že společnost se umí postavit za oběti, nebo je ještě stále zvyklá zavírat oči?
Nevím, jestli si mohu dovolit tohle hodnotit, ale je to téma, které se mě pokaždé hluboce dotkne. Když slyším o příbězích, kde pachatel dostane jen podmínku nebo směšný trest, bolí mě to.
Protože nic z toho nemůže vyvážit, že oběť si to v sobě nese celý život. I když se uzdravuje, i když s tím pracuje – ta stopa v ní zůstává. Zároveň ale vnímám, že se věci pomalu posouvají. Že se objevují lidé i organizace, které se za oběti staví a dávají jim hlas. Za to jsem velmi vděčná. Ale i přesto mám pocit, že zavírání očí stále převažuje. Že je jednodušší dívat se jinam než čelit realitě, která bolí.
Kde jste dnes? Máte pocit, že jste se z temných let svého života „vyléčila“?
Slovo vyléčila pro mě nejde říct. A asi ho ani nikdy nevyslovím. Myslím si, že zcela „vyléčený“ člověk od všech svých zranění a bolestí vlastně neexistuje – možná proto, že bolest k člověku patří stejně jako radost. Neznamená to slabost, ale život.
Spíš bych řekla, že se posouvám. A v posledních měsících cítím, že jsem se posunula opravdu o velký kus dál. Život mi přinesl věci, které mi v tom pomohly – a já je dokázala přijmout. Dnes čím dál víc věřím, že nic nepřichází náhodou. Že všechno, co se má stát, se prostě stane – přesně ve chvíli, kdy jsme na to připraveni. A za to jsem hrozně vděčná. Nemám cíl se „uzdravit“, protože ani nevím, jak takový cíl vypadá. Pro mě je důležité, jak se cítím – a jestli v tom, co cítím, dokážu zůstat pravdivá. To je pro mě ta největší forma uzdravení, kterou znám.
Kdybyste mohla něco říct svému tehdejšímu dětskému já, co by to bylo?
Řekla bych mu, že vím, že tu pořád je. Že každý krok děláme společně. A že už nikdy nezůstane samo. Zvládli jsme spolu tolik – a zvládneme i to, co přijde. Už ho nikdy neopustím, nikdy ho nebudu nenávidět ani mu nic vyčítat. Ty a já jsme jedno. Ty jsi ta zranitelná, jemná a křehká část. Já jsem ta pevná, silná a neochvějná. A právě dohromady jsme celé.
Vydalo nakladatelství Rosier, 2025
Lucie Raušerová (* 2003)
Vystudovala cukrařinu, ale největší školou je pro ni život sám. Už delší dobu ji zajímá, co všechno člověka formuje – v dětství i v různých životních situacích. Sama si prošla bolestivými traumaty a nemoc ji upoutala na vozík. Založila a vede FB skupinu Život je výzva – přijímám ji, kde sdílí své myšlenky a svou cestu. Kniha Zrození síly z bolesti je její první knihou, která vznikla z potřeby proměnit těžké zkušenosti v něco, co může přinést porozumění a naději.
Text: Jaromír Zahn
Foto: osobní fotografie Lucie Raušerová
