13! (čti „třináct faktoriál) je sbírka povídek Pavla Tomeše, která vychází 19. října v rámci akce Velký knižní čtvrtek. Příběhy spolu sice nesouvisí, ale pro náročnějšího čtenáře je v nich roztroušeno pár narážek, které mají navodit pocit, že jo. Lze je číst v libovolném pořadí a nejspíš vás ohromí, kolik možností vám to dává. 
 

UKÁZKA Z KNIHY:

Jeden den s igelitkou

Narvaná tramvaj, veřejně se někam dopravuju. Vzduch vystoupil už před půl hodinou, vdechuju cizí výdechy a počítám žlutý vlasy na pleši dědka, kterej neomaleně smrdí vsedě pode mnou. Má jich tam míň, než kolik zastávek ještě musím přetrpět na týhle pekelný, poddimenzovaný lince, kde musím přežít tu děsnou směsici potu a nepochopitelný neochoty postoupit dál do vozu. Zastávka Taatá, řve z reproduktoru hlas automatické baby, dveře se otevřou, nikdo nevystupuje, zato všichni nastupují, ostrůvek je plnej lidí, kteří tady ztroskotali uprostřed velkoměsta, někdo mě na někoho přimáčkne. Tiše heknu. Skrz zaprasený okno ještě vidím, že mezi autama kličkuje mamina s kočárem, a nevypadá to dobře, vypadá to totiž, že to ještě stihne, a taky že jo, zarazí nás všechny do tramvaje tím svým malým obrněným tankem, těsně za ní se to zavře, málem jí to ucvakne zadek. Hodí to se mnou přímo pod reproduktor, který pohotově zdemoluje můj ušní bubínek hlášením, že příští zastávka Tamtaatamtá. A děcko v kočáru už řve, přitom má tady, hergot, nejvíc místa, ale stejně řve, a najednou v průhledu mezi zpocenýma hlavama a krkama zahlídnu… překrásnou holku. Úplný zjevení. Něco zoufale hledá na zemi. „Pocem, pocem,“ říká potichu, ale není to asi na mě, ale i kdyby bylo, nemůžu se ani hnout, nemohl bych za ní jít, ale to už mám jiný starosti, ta urputná mamina se mi ten kočár snaží zaparkovat na noze. „S doVOLEním,“ řekne uraženě.

Tramvaj sebou trhne a všichni sebou trhnou a tramvaj jede, ale dlouho jí to nevydrží, začne zběsile cinkat a brzdí. Lidské domino se dává do pohybu a lidi na sebe padají, ať žije městská hromadná, ztrácím rovnováhu, musím přešlápnout, zvedám nohu a hledám pro ni nové, lepší místo. Ale nemám zrovna šťastnou nohu, hned vím, že je něco špatně, do něčeho měkkýho a teplýho se mi nevratně zaboří bota. Cítím, že to něco má křehkou konstrukci, která se botě rychle poddává. Něco příšerně zavřeští a něco neodvolatelně křupne.

Stojím na zastávce a přímo přede mnou stojí ta překrásná holka. Vlastně ani nedokážu popsat, co je na ní tak překrásnýho. Když se zaměřím na nějakej detail, vypadá úplně obyčejně, ale celek něčím neodolatelným převyšuje souhrn částí. Má dlouhý hnědý vlasy, velký hnědý oči, možná až moc velký, trochu jako E.T. mimozemšťan, ale jen trochu, vykulený a přepnutý na nekonečno, tomu pohledu raději uhnu. Úžasnou hlavu má připojenou ladným krkem k neopotřebovanýmu tělu, přiměřeně oblečenýmu, abych viděl, že má pěknou prdel, kozy tak akorát, a na tu průměrnou výšku docela dlouhý nohy, což musí být výsledkem nějakýho optickýho klamu způsobenýho chytrým oblíkáním. Má i ruce. V jedný z nich drží vodítko, na jehož konci je problém.

„To snad není pravda. Vy jste mi rozšlápl psa,“ řekne.

Udělá dřep a začne ho ohledávat. Má sukni s komplikovaným vzorem, která povyjede, sleduju kolena, hladký a opálený, v jejich stínu malá nehybná mrtvolka.

„Se strašně omlouvám, promiňte… omlouvám se, promiňte,“ omlouvám se.

Je mi hrozně, ještě nikdy jsem nerozšlápl psa.

Lidi na nás čumí, hlavně na psa. Je to taková ta zmutovaná čivaví rasa zkřížená s krysou. Uprostřed je divně zpláclej, krvavou tlamu má otevřenou a oči vyvalený. Něco z něj teče. Cítím, že na ponožce mám z toho něčeho taky něco. Zvedá se mi žaludek.

„Omlouvám se…“

„To snad není pravda…“

„Omlouvám se…“

„To snad není pravda…“

Jsou situace, ve kterých dialogy váznou.

A pak plácnu tu největší kravinu.

„Podívejte… mě to strašně mrzí… já to… samozřejmě… zaplatím.“

Narovná se. Podívá se na mě. Těma velkýma vykulenýma očima, který mají na krajíčku. Teď mě tím vodítkem uškrtí.

„Copak já doprčic vím, kolik takovej pes stojí?“ řekne.

Nebrečí.

Ani na mě neřve.

Nevolá na mě policajty ani fotříka.

Prostě jen řekne tohle.

Připadá mi, že její reakce nejsou úplně normální na to, že jsem jí právě prošlápl psa. Je v šoku, to je jasný.

Pak se zeptá: „Co s ním teď mám jako dělat?“

Zamyslím se.

„Chtělo by to igelitku,“ řeknu nakonec.




Text: Pavel Tomeš, se svolením nakladatelství OTOČ
Foto: Markéta Havlová