„Tátova hudba a duše byly s tímhle časoprostorem neoddělitelně spjaté,“ říká o skladateli Karlu Svobodovi jeho syn Petr. Právě vyšla jeho výpravná biografie o otci

08.12.2023 | Rozhovory
„Tátova hudba a duše byly s tímhle časoprostorem neoddělitelně spjaté,“ říká o skladateli Karlu Svobodovi jeho syn Petr. Právě vyšla jeho výpravná biografie o otci

Na pultech knihkupectví se v těchto dnech objevila výpravná biografie Žít jednoho z nejznámějších českých skladatelů populárních písní, ale i filmové a seriálové hudby Karla Svobody. S jejím autorem Petrem Svobodou jsme si povídali nejen o tom, jak kniha vznikala, ale třeba i o tom, jaké to bylo vyrůstat v rodině takto výjimečné osobnosti.
 

Když se řekne táta, jaká první vzpomínka nebo emoce se ti vybaví?

Jak jsi to řekl, tak jsem si vybavil tváře svých dětí. To slovo táta už mám nyní v držení já a je s ním spjatá zejména starost, abych se dobře postaral a nic „nepokašlal“. Ale vím, že ses ptal na mého tátu, tak ten byl tedy podobný, přese všechno bohémství a výstřelky byl velmi starostlivý a v rodině vytvářel pocit bezpečí a lásky, která nebyla podmiňovací. On rozdával, aniž by čekal něco zpátky, a taková byla i jeho muzika.

 

Kdy sis poprvé uvědomil, že táta je výjimečná osobnost a váš život je trochu odlišný od života valné většiny rodin v Československu?

Zpozorněl jsem, když mi děti na mém prvním lyžáku zpívaly nějaký šlágr od Karla Gotta a tvářily se, že co já na to. Vůbec jsem to nechápal a tu epizodu jsem pochopil až zpětně. Jak vidíš, dlouhé vedení je jedna z mých superschopností.

Jinak tátovu výjimečnost jsem plně pochopil až po jeho smrti. Ale nejen jeho, i lidí kolem něj, myslím těch z mého mládí, snad se nikdo neurazí, když třeba vzpomenu Mirka Ondříčka. Je to jako se stromy. Někdy máš u cesty mlází, které přehlídneš, a potom se díváš na solitér a nechápeš, co to příroda vytesala. S lidmi to není jiné, a stáří nerozhoduje.

 

Mohl jsi jako dítě chodit do studia, když táta s někým nahrával? Třeba s Karlem Gottem?

Jasná věc, chodil. Zapustil ses do sedačky a mohl jsi poslouchat, jak to vzniká, tříbí se a tepe. Zvukového mistra jsem viděl častěji než příbuzné.
 


Vyšlo v nakladatelství Rosier.

 

O tátovi jsi natočil dokument Šťastná léta, teď jsi napsal knihu Karel Svoboda: Žít. Co tě vedlo k tomu, že takhle aktivně udržuješ jeho odkaz?

Tak nějak cítím, že je to moje břemeno, v dobrém slova smyslu. Zrovna nedávno jsem četl, jak je pro Číňany důležité jméno rodu… a vidíš, nejen pro Číňany.

 

Jak vůbec vzpomínáš na dětství? Měli jste třeba se Štaidlovými nějaký jevanský gang, se kterým jste vyváděli lumpárny?

Myslíš jako noční házení dělobuchů na měšťáky, co přijeli do Jevan na letní tábor? Asi něco málo proběhlo.

V těch lesích kolem Jevan jsme si dost často jako kluci hráli na vojáky. Takový laser game bez laseru. Běžel jsi, a když jsi na někoho dřív namířil než on na tebe a doprovodils to hlasitým „ratata“, tak jsi ho sestřelil a vyhrál.
 


 

Jakým způsobem jsi při psaní Žít postupoval?

Ze začátku jsem se usadil a psal jsem na klávesnici. Ale nic nebylo zaznamenané. Proto jsem zvolil novou strategii a nejprve jsem zapnul počítač a potom to už fungovalo podstatně lépe, našel jsem ideální postup.

 

Myslíš tedy, že zapnutí počítače má na člověka stejně blahodárné účinky jako třeba relaxační hudba a mohl bys tuto metodu doporučit i ostatním?

Rozhodně. Doporučuje to například kanadský filozof Marshall McLuhan, který tvrdí, že elektřina je ryzí informace. Takže aniž bys cokoliv udělal, už máš s čím začít.

 

Zapnul jsi při nějaké situaci nebo vzpomínce i autocenzuru a řekl sis, že už je to moc?

Ani moc ne. Spíš jsem se řídil svým zájmem. Přirozeně mě bavilo více času trávit nad věcmi, kterým přikládám důležitost, a ty není zapotřebí nějak ořezávat. Velmi mě například bavilo se po letech setkat s legendárním zvukařem Honzou Kotzmannem a poslechnout si, jak s tátou stavěli studio doslova po kouscích přivezených přes železnou oponu. Takové pasáže se psaly samy. Cenzurovatelné věci mě moc nezajímaly, už z důvodu, že jsem psal o rodiči, a rodiče jsou všechno, jenom ne sexy.

 

Žít je kniha plná unikátních fotografií. Když ses jimi probíral a vybíral ty nej, překvapilo tě na nich něco, co jsi třeba už zapomněl?

Paradoxně mě překvapila fotka z pozdějšího období od Jakuba Ludvíka, on nás tehdy s tátou blýsknul, když jsem se za nimi stavil v ateliéru. Úplně mi ten moment vypadnul, jako by neexistoval, a když jsme s nakladatelem Zdeňkem Novákem hledali ideální fotku na obálku, tak jsme oslovili Jakuba, který mimo obálkové fotky vykouzlil právě i tu zapomenutou momentku.

To, jak pracuje, či nepracuje paměť, je pozoruhodné, ale o tom by ti řekli víc „zkoumači“ paměti, já ti mohu ještě sdělit, že i takový příběh písně Lady Carneval jsem si poslechl v několika verzích. Všechny jsou dobré a vlastně jediné stoprocentní je, že to byl skvělý večírek.



Fotka od Jakuba Ludvíka.

 

I příběh toho, jak se stal z písničky Čau, lásko duet, má těch verzi víc. Setkával ses s tímhle syndromem „nespolehlivého vypravěče“ u pamětníků často?

Vypravěči byli spolehliví, tyhle šmodrchy se ale děly často u toho, když něco vznikalo. Zúčastnění tvořili a realita je v ten moment až tolik netrápila. Jinak nejlepší verze vzniku Čau, lásko je ta, kdy se Karel Gott budí pod klavírem, když Marcela Holanová už zpívá a nahrává ve studiu song… Zní to báječně, nevím, kdo to dal do oběhu, ale zapsal jsem raději verzi od Marcely, Karla Gotta a Karla Šípa.

 

A naopak spousta situací se pravidelně vrací u více pamětníků. Třeba ta, jak táta bral spolupracovníky do auta a tam jim hlasitě přehrával své nové skladby. Máš taky nějakou takovou typickou věc, která ti tátu charakterizuje?

Je to milion detailů. Ale třeba namátkou si vzpomenu na to, jak si táta vždy pečlivě leštil lakovky. Když jsem potkal saxofonistu Macea Parkera v jeho muzikantské šatně, dělal to samé. Musel jsem se smát.

 

Jako odborného konzultanta sis zvolil Honzu Adama. Jakým způsobem ti vlastně při psaní pomáhal?

Chtěl jsem někoho, kdo ten můj text může číst a říct mi na něj svůj názor. Nesměl to být nikdo z aktérů, a zároveň jsem potřeboval insidera, který zná naprosto všechny detaily a zápletky toho zlatého šoubyznysu, a v neposlední řadě s ním musela být legrace.

Když jsem blíž poznal Honzu, tak mi bylo jasné, že to je můj člověk. Dělal s Karlem Gottem tak dlouho, že ví přesně, o čem je řeč, a já se měl s kým nad textem radit i zasmát. Taky dal dohromady vzpomínky kamarádů, které jsou součástí knihy. Samozřejmě potom jsem pracoval i s klasickým redaktorem Jirkou Popiolkem, ale toho asi neznáš.

 

Ne, o tom jsem nikdy neslyšel.

Během doby, kdy jsme s mojí Lucií dělali filmy, tak jsem se naučil, že dobrý team je naprostý základ. Spolupracovníci tě ovlivňují a táhnou buď nahoru, nebo dolů. Můžeš se i hádat, to nevadí, důležitý je výsledek.

 

Co bys chtěl, aby se čtenáři z knihy Žít o tvém tátovi hlavně dozvěděli, co chceš, aby si z ní vzali?

Že je to příběh, který začíná za protektorátu a končí v novém tisíciletí. Nikdo z nás nemůže fungovat mimo dobu, ve které žijeme. Tátův osud zůstal spjatý s Čechami, ačkoliv mohl tisíckrát odejít a psát ve světě. Ale jeho hudba a duše byly s tímhle časoprostorem neoddělitelně spjaté, on to tady navzdory všem problémům miloval, proto vlastně není divu, že jeho melodie v lidech rezonují.





Petr Svoboda je filmový režisér a producent, stojí za filmy Pirko, Mstitel a Karel Svoboda - Šťastná léta. Petr často spolupracuje se svou uměleckou a životní partnerkou Luciou Klein Svoboda.


 

Text: Jiří Popiolek
Foto:  se svolením Petra Svobody

Nepřehlédněte

První březnový víkend se do Ostravy sjedou všichni milovníci knih. Už popáté se zde koná Knižní festival Ostrava, jehož letošní tváří se stala spisovatelka Nina Špitálníková

21.02.2024 | Knižní zajímavosti

"Když má kniha vyprávět příběh největší československé kapely, musí být stejně dobrá jako muzika, o které pojednává," říká Marcela Titzlová, autorka publikace Elán

20.02.2024 | Rozhovory

Za zamčenými dveřmi – thriller, kvůli kterému přestanete mít rádi vůni levandule. Nechte se zlákat recenzí na čerstvou knižní novinku

19.02.2024 | Recenze

Ztratily se dvě šťastně vdané ženy, které nemají nic společného. Nemůže jejich zmizení přeci jen nějak souviset? Přečtěte si ukázku z knižní novinky Připoutaná

18.02.2024 | Ostatní

Návykové romány začátku roku 2024, které budete milovat! Užijte si dávku intrik, boje, lásky a vášně s únorovými knižními novinkami

17.02.2024 | Tipy na knihy

magazín knihkupec

je nezávislý tištěný měsíčník přinášející informace o knižních novinkách, rovněž ale o důležitých událostech ze světa kultury a umění.

Tento portál je neúplným zrcadlem jeho redakčního obsahu. Některé články, recenze, knižní ukázky a pod. vycházejí pouze v jeho tištěné podobě. Pro tu ovšem musíte navštívit některé kamenné knihkupectví, kde jej dostanete zdarma ke svému nákupu.