Michaela Janečková: Naše babi měla svatozář

11.07.2022 | Rozhovory
Michaela Janečková: Naše babi měla svatozář

Novinářka a spisovatelka Michaela Janečková vyrazila na dobrodružnou výpravu na Kubu se svým dědou a vznikla z toho skvělá kniha Třešně v rumu. Nejen o jejím literárním debutu jsme si povídaly. (text: Helena Herynková, foto: Mirka Sulírová, Lumír Kajnar)

O vašem dědečkovi a společné cestě jste mluvila už v mnohých rozhovorech. Naši čtenáři však pravděpodobně všechno nevědí… Proč jste se s dědou vydala právě na Kubu?
Byla to shoda několika událostí. Po smrti naší babi, což byla mimochodem opravdu úžasná žena, a knížka je věnována právě i jí, bylo na dědovi znát, že by potřeboval nějakou vzpruhu. Cokoliv, prostě zase se na něco opravdu těšit. A protože děda jde do všeho po hlavě a je duší dobrodruh (což je jedna z věcí, co na něm obdivuju), naplánovat nějakou expedici se přímo nabízelo. Tady je ale potřeba zmínit to zásadní – že se náš pohled na svět liší jak noc a den. Děda je zatvrzelý komunista, a já zkrátka ne. Dělí nás čtyři dekády, ale hlavně propast, řekněme, ideologická. Já jsem ročník 88, vyrostla jsem ve svobodě, jsem taková Havlova generace. Což v každodenním soužití přináší nelehké výzvy. No a vlastně logicky, jako každý zapálený botanik touží spatřit prales, tak děda už dlouho zasněně mluvil o hrdinném ostrově, který „se vzepřel bezpáteřním zločincům z USA“ – Kubě. I s babičkou leccos procestovali, ale na Kubu se babi zařekla, že nepojede. Nesnášela totiž horko, takže Karibik ji vyloženě odpuzoval. Kuba tak visela ve vzduchu jako dědův nesplněný sen. Navrhla jsem mu tedy, že s ním pojedu. Nejdřív si myslel, že si dělám legraci, ale pak jsme to fakt začali plánovat.

A tušila jste, že zážitky budou tak zábavné a výživné, že se o ně budete chtít podělit se světem?
Takhle… faktor „děda“ je významný, on je takový náš rodinný nepředvídatelný koeficient, kterým i když vynásobíte obyčejnou cestu na nákup, tak je skoro jisté, že se stane něco nestandardního . Takže v hlavě mi samozřejmě blikaly všechny varovné kontrolky. Nicméně na knížku jsem na začátku vůbec nepomýšlela. Ono by to ani nešlo – člověk by měl možná tendenci přehnaně číhat na historky, nebo cíleně podněcovat nějakou legraci, což obvykle dopadá katastrofálně nevtipně.

A jak jste se cítila, když jste viděla hotovou a vytištěnou knihu Třešně v rumu?
Díky spiklencům z nakladatelství Grada se mi poštěstilo něco, co bych přála bez nadsázky každému autorovi. A sice zachytit ten vzácný okamžik, kdy je celý náklad už hotový a vytištěný, ale ještě pohromadě, zabalený na paletách ve skladu, těsně před distribucí do knihkupectví. Což bývá někdy jen pár hodin. Takže když jsem dostala echo, že „orel je v hnízdě“, naložila jsem svoji tehdy roční dceru a vyrazily jsme do skladu v Záběhlicích. Když jsem pak před sebou viděla tu hromadu čerstvých voňavých knížek, spadla mi brada. Doslova se přede mnou zhmotnilo to, co jsem po večerech v pyžamu cvakala do noťasu, byl to fakt surreálný zážitek. Na tu radost a zároveň lehké mrazení a trému, jestli to vůbec bude někdo kupovat, na to určitě nikdy nezapomenu. A navíc můžu říct, že jsem byla u každého jednoho výtisku, co má teď kdo doma.

Vzpomenete si na okamžik, který rozhodl, že z příspěvků #tresnevrumu bude celá knížka?
Úplně přesně. Protože síla sociálních síti je ohromná, jak se příspěvky sdílely dál, ozvalo se pár nakladatelství, jestli neuvažuju o tom rozšířit to na knížku. To mi sice polichotilo, ale nepřikládala jsem tomu nějakou velkou váhu. Jenže když se ozvala redaktorka Romana Homonická z Grady ještě za půl roku, jestli to teda píšu, tak jsem si řekla, že bych byla úplně pitomá, abych to aspoň nezkusila. Tak jsme se dohodly, že se do toho pustím, a když usoudím, že to jako jde a že se nevystřílel veškerý děj jen těmi statusy, tak do toho jdu. No a výsledek teď držíte v ruce.

Měl váš děda radost, že je jedním z hlavních hrdinů nejen vaší expedice, ale posléze také literárního debutu?
Ha, tak to ani trochu. Třešně v rumu si neberou servítky a vytryskly jako svobodná, ironická výpověď nezatížená žádnými ohledy na nikoho a na nic. Což se neslučuje s jeho pohledem na svět. Je v mnoha pasážích brutálně upřímná, některé situace jsou dotažené ad absurdum. Už při psaní jsem věděla, že buď to pustím takhle, jak to je, anebo Třešně nebudou vůbec. A jsou samozřejmě šíleně neobjektivní, protože jde jen o můj pohled.
Navíc dlužno říct, že děda Evžen je literární postava, skutečný děda se jmenuje jinak a změnila jsem i všechny podstatné reálie, podle kterých by ho někdo cizí mohl poznat. Nicméně i přesto je děda rozčilený na maximum, nevím, jestli víc kvůli tomu, že jsem se obula do něj, nebo do Kuby… asi obojí. A nedivím se, každý máme nějaké ego, na takovou reakci má plné právo. Nečekal to. Jenže podcenil moji psavost a to, že „výlet s dědou, komunistou, a navíc na Kubu“ je opravdu neotřelý námět. Uvidíme, jestli a jak se nám podaří se s tím popasovat do budoucna, do rodinných vztahů to hodilo takový menší granát. Což jsem ale čekala, a na otázku „stálo ti to za to?“ po dlouhém zvažování musím říct – jo, stálo. Ostatně, děda svými vrtochy a výstupy „obšťastňuje“ celou rodinu už desetiletí, knížka je takový drobný dloubanec i proto, aby mu všechno zkrátka neprošlo tak snadno. A aby se nezapomnělo, že naše babi měla svatozář.

Uhranula vám Kuba něčím, na co nikdy nezapomenete (ať už v dobrém, či ve zlém)?
Rozhodně. V místech, které ještě nikdo „nevylepšoval“, je nádherná, nedotčená, tropická příroda. Utkvěly mi vodopády El Nicho, to je skutečný ráj. No a na druhou stranu bych ráda z hlavy vymazala příšerná města Cienfuegos a Matanzas, to byl masakr i pro mě. Už nikdy se nebudu posmívat Bruntálu.

Nyní k vaší práci… Kdy jste se rozhodla být novinářkou?
Ono mě to nějak vcuclo. Studovala jsem sice žurnalistiku, ale to samo o sobě ještě vůbec neznamená, že se tomu člověk bude věnovat, nebo že v tom bude jednou dobrý. To nevybrousíte na přednáškách ve škole, ale až praxí. Měla jsem štěstí, že můj ročník byl, myslím, jeden z posledních, kdy ještě velké redakce celostátních deníků ochotně braly stážisty, takže jsem se uchytila drápkem v Lidových novinách. Tam jsem měla štěstí na Lukáše Dolanského, nyní zpravodaje ČT v Bruselu, který tehdy vedl živelnou domácí redakci, nedal mi nic zadarmo, ale taky si liboval v různých bizárech, zajímavostech a pikoškách, což nás spojovalo. A to mi už tak nějak zůstalo, i když jsem pak vyměnila tužku za mikrofon a zabydlela se v ekonomickém zpravodajství České televize.

Jaká témata vás při novinařině nejvíc baví, nebo zajímají?
Právě ta, kde se skrývá nějaká absurdita. Může to být odpíchnuté i od nějaké úplné maličkosti, takové to, co vás zarazí a řeknete si: „Ehm, počkat, cože?!“ To mě baví. A je mi ve finále jedno, jestli je to nějaké spotřebitelské téma, zahraniční dění nebo politika.

Četla jsem, že byste nejraději jezdila na koni po lesích a střílela z luku. Ovládáte obě tyto disciplíny najednou?
Ano, ale chtěla bych to umět ještě líp. Předloni mi bohužel na věčně zelené pastviny odcválal můj parťák Dukát, první kůň, bylo mu 23 let. Šel do všeho, nemusela jsem na něj používat uzdečku, takže jsme si kromě slalomů brdských lesů vyzkoušeli i jezdeckou lukostřelbu. Což opravdu spočívá v tom, že cváláte na koni a ze sedla trefujete terče. Úplně jsem tomu propadla. Teď jsem ale v takové mezifázi, pořídili jsme si sice koňského nástupce, ale piplám ho od hříběte a ještě potrvá, než s klidným svědomím pustím otěže a natáhnu tětivu. Takže teď mě za pár dní čeká u známých na ranči lukostřelecký workshop, těším se na pár nových modřin. Abych ale odpověděla na otázku ohledně toho, jestli umím střílet z koně za jízdy – ano, blbě, ale ráda. (smích)

A co jiného vás baví, když máte volno?
Myslím, že když se jakéhokoliv koňáka zeptáte na „volný čas“, tak nebude rozumět otázce… (smích)

Jste rovněž vášnivou čtenářkou? Jaká kniha právě čeká na nočním stolku?
Teď mě momentálně obklopují leporela s obrázky Lady a Zmatlíkové, dcera miluje Palečka, takže toho dokážu procítěně performovat jak v koloně na dálnici, tak v posteli před usnutím. Já mám teď rozečtené Akademické jezdecké umění od Benta Branderupa a Smrť staré Maši, kterou napsal můj mnohem talentovanější spolužák z vejšky Vráťa Maňák.

Tradiční otázka na závěr… Chystáte pro nás již nějakou další knížku a prozradíte alespoň trochu z obsahu?
Pomalu vzniká, dílem je už na papíře a dílem v hlavě, ale to bude chtít ještě spoustu hodin, než to vykoukne na svět. Prozradím jen to, že už to nebude o cestování s dědou, za prvé se mnou už určitě nikam nepojede (smích), ale taky mi to téma přijde už vyčerpané. Co bych ale určitě ráda, aby text znovu okořenil svými fantastickými grafickými glosami Lumír Kajnar. Ten ilustroval Třešně, a právě díky němu vypadají, jak vypadají, navrhl i obálku. Bez něj už by mě to tak nebavilo a že jsme spolu zvládli vydat ilustrovanou beletrii považuju za malý zázrak.

Michaela Janečková (*1988) vystudovala žurnalistiku na Karlově univerzitě a nyní pracuje jako novinářka. S psaním začínala jako redaktorka Lidových novin, ve kterých rozkrývala například podhoubí tuzemské extrémní pravice. Informace z jejích článků přispěly k odsouzení takzvaných žhářů z Vítkova. Poté vyměnila tužku za mikrofon a přešla do České televize, kde za ekonomickou redakci točí už více než deset let reportáže pro Události a edituje pořad Byznys ČT24. Příležitostně spolupracuje s Deníkem N a magazínem Forbes.

 

Nepřehlédněte

Láska, smrt a všechno zlý: Hororová detektivka od českého autora. Strašidelné rodinné drama, v němž neschází napětí, břitké dialogy a přenádherná grafika

13.04.2024 | Recenze

Kateřina Brožová: „Úklid si musíte rozkouskovat na malé úkoly, které budete dělat pravidelně.“ Nejsledovanější česká úklidová influencerka napsala příručku Úklid pro klid

12.04.2024 | Rozhovory

Skvělá zpráva pro fanoušky severských detektivek: Největší Nesbøho konkurent Stefan Ahnhem je zpět s novou sérií

10.04.2024 | Tipy na knihy

Dva nové romány plné temnoty, napětí a vražd: Skutečný příběh Mansonovy vraždící sekty a mystery thriller, který sbírá jedno ocenění za druhým

09.04.2024 | Tipy na knihy

Albert Čuba: „Každé pondělí začínám číst novou knihu.“ Oblíbený herec z Divadla Mír v rozhovoru prozradil, proč se smál u Kámasútry a co dělá s přečtenými knihami

08.04.2024 | Rozhovory

magazín knihkupec

je nezávislý tištěný měsíčník přinášející informace o knižních novinkách, rovněž ale o důležitých událostech ze světa kultury a umění.

Tento portál je neúplným zrcadlem jeho redakčního obsahu. Některé články, recenze, knižní ukázky a pod. vycházejí pouze v jeho tištěné podobě. Pro tu ovšem musíte navštívit některé kamenné knihkupectví, kde jej dostanete zdarma ke svému nákupu.